Galerie sochu cenila na desítky tisíc, prodala se za miliony

Praha - Socha Torzo kráčející ženy pocházející z brněnské vily Tugendhat, která se v pondělí v Londýně vydražila za více než 40 milionů korun, byla po desetiletí v brněnském galerijním depozitáři ceněna na pouhé desítky tisíc korun. "Její cena byla vyčíslena na 68.000 korun; ani později ji galerie přes připomínky odborníků neocenila výše," řekl ČTK historik architektury Karel Ksandr.
    Plastika byla ve sbírkách Moravské galerie v Brně již od konce druhé světové války. Dostala se tam díky tehdejšímu německému řediteli organizace, který ji s dalšími díly zabavenými perzekvovaným Židům uchránil před ztrátou. Teprve v 60. letech byla zařazena do katalogu.
    V pondělí se v  Londýně vydražila za milion liber, tedy více než 40 milionů korun poté, co ji do aukce přihlásili potomci původních majitelů vily, kteří plastiku nyní získali. Podle agentury Bloomberg ji zakoupil soukromý galerista zastupující evropského klienta. Podle Ksandra by pravděpodobně mohlo jít o německého sběratele - v  německém prostředí je autor sochy Wilhelm Lehmbruck nejvýznamnějším předválečným autorem obdobného významu, jako pro české prostředí mají Jan Štursa či František Bílek. Podle Ksandra existují ještě dva exempláře téže plastiky.
    Po prodeji sochy se v Česku rozpoutala debata o tom, zda neměl stát udělat více pro to, aby socha zůstala v republice, tedy zda neměla být prohlášena kulturní památkou; takové dílo pak není možné odvézt za hranice. Ministerstvo kultury jednoznačně vyzdvihuje morální stránku věci - tedy odškodnění obětí holokaustu. Úřad také říká, že socha se po svém nahrazení ve vile kopií stala solitérem mimo muzejní sbírku, což oslabilo důvody pro její prohlášení za památku. Zmiňuje se i  o faktu, že její autor nebyl českým umělcem. V českých státních sbírkách je však mnoho památkově chráněných děl světových autorů.
    Přesto mnozí odborníci označují fakt, že originál sochy se pravděpodobně do vily již nikdy nevrátí, za nenahraditelnou ztrátu. S názorem ministerstva, které tvrdí, že pro celkový dojem z vily je kopie sochy postačující, polemizuje Ksandr. Pracoval na restauraci pražské funkcionalistické Müllerovy vily, přes deset let se věnuje vile Tugendhat a přípravě její rekonstrukce.
    "Kopie je bronzová a byla evidentně vytvořena pro exteriér. Sádrový originál s tenkou kamennou vrstvou na povrchu, v níž je patrný dotek samotného autora, měl bílou barvu a právě ta byla důležitá pro její umístění před onyxovou stěnou," vysvětluje rozdíly mezi oběma plastikami. Jemné souznění neobvyklých materiálů použitých při koncepci domu je jedním z mnoha aspektů, které brněnskou vilu činí světově výjimečným dílem.
    Křehký originál sochy nebyl umístěn zpět do vily z důvodů bezpečnostních - kvůli autentickému dojmu z prostředí vily ji nechtěli autoři instalace umísťovat do vitríny. Zároveň ale nelze vyloučit neočekávanou situaci během návštěvnického provozu, kdy soše hrozí poškození. Proto zůstala kopie; v  plánované rekonstrukci vily se počítalo s expozicí o její historii v suterénu a tam také měl být umístěn originál právě v bezpečnostní vitríně.
    Ksandr podotýká, že socha mohla být prohlášena kulturní památkou kdykoli během uplynulých desítek let. Prohlašovat ji památkou účelově ve vypjaté době, kdy Tugendhatovi žádají o vydání vily a kdy na sochu mají dle českých i  mezinárodních zákonů nárok, vnímají mnozí jako nemorální. V katalogu sbírek byla u sochy poznámka, že jde o židovský konfiskát. Plastika byla dlouho na mezinárodním seznamu děl odcizených obětem holokaustu a bylo lze předpokládat, že někdo požádá o její vrácení.
    Informace ministerstva o tom, že socha nebyla prohlášena kulturní památkou mimo jiné proto, že součástí památky-vily je její kopie, Ksandr upravuje v tom smyslu, že při prohlašování nemovité kulturní památky jde jen o stavbu, případně její části neoddělitelně s ní spjaté. Mobiliář a interiér se prohlašují zvláště - tak je to například v případě hradů a zámků - některé jsou národními kulturními památkami, které spravuje ústřední pracoviště NPÚ, jejich zařízení pak je třeba prohlášeno jen kulturními památkami a jeho správou jsou pověřeny příslušné odbory obecních úřadů.
    Odborníci zainteresovaní do letitých příprav rekonstrukce vily Tugendhat mají zato, že brněnští představitelé nyní budou brzdit vydání vily potomkům jejích původních vlastníků. Zástupci města cítí prodej sochy jako křivdu - potomci majitelů vily vždy říkali, že plastika je nenahraditelnou památkou na rodiče a vilu; pietně uchovávají i originální zařízení z vily, které se rodičům podařilo odvézt.
    Ztroskotala myšlenka převést vilu z majetku města na stát, který nemovitost může vydat. Tugendhatovi se pravděpodobně budou o rodinný majetek soudit - podle Ksandra se může rekonstrukce objektu zpozdit o další léta.
    Moravská galerie vydala také další předměty z vily, o které potomci žádali - pět kusů původního nábytku - chaise longue, konferenční stolek či bufet. Ty však galerie získala až v roce 1981 a zaplatila za ně soukromé osobě přibližně 90.000 korun. "Protože je nezískala konfiskací, ale koupí, dle zákona o správě sbírek je neměla vydávat. Tugendhatovi se jich mohli domáhat soudně, pravděpodobně by vyhráli, a pak je měla galerie vydat," míní Ksandr.
    V médiích se také spekuluje o tom, zda Tugendhatovi mají peníze na rekonstrukci vily, která se odhaduje na přibližně 110 milionů korun. Sami o tom musejí mít představu, jsou mezi nimi historikové umění i restaurátoři. Ksandr se domnívá, že s renomé, které v oboru mají, a s významem vily Tugendhat by jistě prostředky získala případně vzniklá mezinárodní nadace na podporu vily Tugendhat. Peníze (přibližně 300.000 korun) má již několik let připraveny nadace Světový památkový fond, která každé dva roky zveřejňuje seznam nejohroženějších památek světa. Nechtěla je ale dát městu, pokud nemá záruky, že rekonstrukce začne.