Coop Himmelb(l)au, druhá moderna a dekonstruktivismus

Architektura vzešlá z rakouského ateliéru Coop Himmelb(l)au nechá málokoho chladným, naopak budí silné emoce a ruku na srdce, většinou jde o záporné pocity. Po setkání se s touto architekturou padají různá označení - podle síly prožitku, úrovně vzdělání, snahy vypadat chytře, bystře a já nevím, co ještě. Asymetrická, bezřádová, antiřádová, nerytmická, náhodná, ale i "tam někde vybuchla bomba", "tak v tom bych teda bydlet nechtěl/a", "kdo tohle zaplatil a proč?" – to všechno si musí vyslechnout stavby Coop Himmelb(l)au. A všechna tato označení jsou vcelku příhodná a chtěná. Hledáme-li vysvětlení již nastolené situace, čímž mám na mysli to, že stavby zde již jsou, provokují a my se snažíme přijít na to proč, druhá moderna nabízí odpověď.

Pojem druhá moderna (s novým významem) začal ve své teorii vývoje umění 20. století používat německý historik umění Heinrich Klotz  již počátkem 80. let jako pojem stavěný kriticky proti pojmu postmoderny. Později v jeho teorii, jak záhy uvidíme, označuje vývojové stádium moderny, které následuje po postmoderně (také současně z ní částečně vycházející).

Vrhněme se do víru trubek, tyčí a křivin. Zakázka na půdní vestavbu na rohu ulic Falkestrasse a Biberstrasse ve Vídni byla zadána v roce 1983 právnickou kanceláří Schuppich, Sporn, Winischhofer, která sídlí v prvním a druhém patře domu. Coop Himmelb(l)au vytvořili kresbu vycházející z nárožní dispozice stavby v témže roce, celý projekt byl ale navrhnut do detailů až o čtyři roky později a 23. prosince 1988 byla vestavba dokončena. Jde o první dekonstruktivistickou realizaci v Evropě, kde je možné také vidět, co vlastně dekonstruktivistická architektura znamená. Střecha je roz-lomená, ne-souvislá, kompaktní forma je narušena, ale ne zničena. Ačkoli je forma narušena, zůstává pevná, protože je podrobena ocelové konstrukci. Současně, z hlediska architektů samých, je tento projekt pokračováním otevřené architektury raných projektů 80. let. Vytvořený volný prostor lze dále upravovat, jak zní jedno z pravidel otevřené architektury; stěna, respektive zakrytí vestavby je otevřené světlu, které lze dále modifikovat pomocí fixních i flexibilních lamel. Působení světla, resp. snaha architektů o emotivní působení prostoru patří k nosným motivům jejich architektury.
 


Hlavním bodem projektu byla určena zasedací místnost zabírající z celkové užitné plochy 400 m² necelou čtvrtinu (90 m²). Vzhledem k předchozím projektům ateliéru by se dalo očekávat, navíc jméno jedné z ulic si o to přímo říká (der Falke = sokol), aby zde byl opět využit motiv křídla a pohybu. Zřejmě právě proto se jej architekti snaží ve svém navrhování zbavit, ačkoli při pohledu na výslednou realizaci není zcela přesvědčivé, že se jim to zdařilo - dominantou při pohledu z ulice je tvar evokující právě křídlo v pohybu. Podle Prixe a Swiczinského je hlavním motivem konstrukce přenášející energii ruchu ulice vzhůru do půdních prostor. (I když je minimálně zvláštní chtít mít rušné pracovní prostředí, kde může být bez obtíží klidné). Přesahování kvádru těla budovy částí oblouku konstrukce klenutí je oním přívodem, otevřením se ulici. Oblouk, který vychází z prostoru nad ulicí a končí hluboko uvnitř stavby, je v přímém formálním konfliktu s na něm visícím ostrým skleněným kloubem. Tento přesah se nachází ve výšce zhruba 21 metrů nad zemí (sama konstrukce je 3,9 metru vysoká), proto není běžnému diváku jako celek přístupný. Pomocí lamel a stínidel je uvnitř velkého prostoru nezvyklé světlo, jehož působení lze upravit podle potřeby.

V teorii Heinricha Klotze je druhá moderna navázáním na modernu první, to je patrné již z názvu. V umění se projevuje především dvěma počátečními fázemi - novou abstrakcí v malbě a dekonstruktivismem v architektuře. Postmoderna, jako přímá reakce na strohost a monotónnost výsledků první moderny, na dominantu funkcionalismu, se obrací zpět k historii, využívá eklekticky formální prvky dané architektonickými slovníky historického vývoje. Je protestem proti vyprázdněnému obsahu moderny, proti její účelové racionalitě. Cílem je vymanit se ze zúženého vnímání architektury na její funkci. Architektura pojata nejen jako funkce, ale také jako fikce. "Tedy nejen to, co člověk potřebuje, ale zdůraznit také to, co člověk chce, po čem touží." (Klotz) Ve srovnání s modernou má postmoderna shodné prvky s dekonstruktivismem, je stejně elitářská, brojí proti první moderně tím, že přidává právě fikci. Z teoretických výšin posazeno zpět na architektonickou praxi – fikce je v tomto případě reprezentována obloukem klenutí a jeho kontrastem s ostřím střechy. Z určitého pohledu je dekonstruktivismus (a tedy druhá moderna) již v postmoderně – tím, že obrací svůj pohled zpět, ovšem dekonstruktivismus není eklektický. Je třeba je proto v přístupu rozlišit.

K tomu, aby divák ocenil postmoderní hravost, je potřeba, aby byl dostatečně poučený. Postmoderna není koncem moderny, je koncem - pokud nějakým je - avantgardy. Přesnější by bylo říci fáze avantgardy, neboť dekonstruktivismus je jejím pokračováním. Současně je revizí první moderny z toho hlediska, že abstrakci - podstatu umění minulého století - neodmítá, ale reviduje. Druhá moderna je tak neočekávaným, nepředpokládaným důsledkem modernistických hnutí. Podobně jako se postmoderna snaží znovuzískat architektuře výtvarnou svobodu pomocí eklekticismu, druhá moderna se v architektuře vrací na začátek moderny a z toho se snaží čerpat svůj silný výtvarný výraz. Je tak zřejmou kontinuitou první moderny, ovšem bez toho, aby navazovala na "krutou prázdnotu funkcionalistického ztroskotání" (Klotz) nebo eklekticismus postmoderny.

Není bez zajímavosti, že raná tvůrčí fáze Coop Himmelb(l)au zabývající se vědeckofantastickými projekty se vztahuje k moderně a jejím cílům tak silně, že je řazena přímo do první moderny. To se dá formulovat také tak, že ještě převládá nereflektovaná víra v možnosti (přírodních) věd a nové materiály, které umožní nové - lepší - formy bydlení.
                         


Při srovnávání děl postmoderny a nové moderny v architektuře, si můžeme všimnout jedné důležité charakteristiky. Dá se říci, že v obou případech je tématem celek architektury. Celistvá uzavřená forma je důsledek přílišného důrazu na funkci stavby bez individuálních výtvarných projevů (viz Miesova Seagram Building; "méně je více" /less is more/). Postmoderna, jak můžeme ukázat na příkladu jednoho z hlavních teoretiků tohoto projevu v architektuře Roberta Venturiho ("méně je nuda" /less is bore/), celek stavby nenarušuje, respektive skládá jednotlivé prvky stavby tak, aby celek byl soudržný a vizuálně jednoduše uchopitelný. Objevují se hříčky typu předimenzovaných průlomů, římsy dělící plochu nebo zdůrazňující vstup, jak to vidíme na domě postaveném pro Venturiho matku v Pensylvánii v roce 1964. Funkce domu je doplněna fikcí, historií, odkazy a sémantickým významem, která dům neomezuje pouze na corbusierovský "stroj na bydlení". Postmoderna takto zpochybňuje ideály první moderny, ideály čisté formy architektury nové spravedlivější společnosti postavené na víře v racionalitu a koneckonců i možnost naplnění těchto ideálů pohledem zpět - přiznáním a neodmyslitelností historie.

Dekonstruktivismus se také dívá zpět do historie, nevybírá z ní však jednotlivé formální prvky, ale naopak možnosti hledání forem nových. Intenzita formy v jejím narušení musí být přesvědčivá a úderná. Architektura zdůrazňuje prvky obsažené již v postmoderním slovníku, jako je zmíněné prolamování. Charakteristika dekonstruktivismu je vystihnutá pojmy - nejistá stabilita, roztříštěná konzistence, popraskaná celost. Nová snaha architektů je proto popsatelná i takto: jak bez využití historického architektonického slovníku rozvinout nový architektonický jazyk, který by se odklonil od pouhé účelnosti a otevřel možnosti fikce v architektuře. Coop Himmelb(l)au razí nekompromisní přístup k vnější formě, která je rozštěpena tak, aby vznikl anarchický nesoulad. Rem Koolhaas volí přístup odlišný, stejně tak i Zaha Hadid, která byla součástí Koolhaasova ateliéru OMA (1977-80) před založením vlastní kanceláře. Je ovšem třeba zdůraznit rozdíl obou osobností - u Zahy Hadid je dominantní výrazné výtvarné nadání, u Koolhaase jeho nepopiratelná vysoká inteligence a schopnost reflexe architektury obecně. Pro tohoto Holanďana je typické jemnější zacházení s materiálem stavby. Formy neskládá, aby docílil maximálního účinku intenzity formy, aby proti sobě stavěl do opozice jak materiál, tak formu. Příkladem může být Villa dall'Ava v blízkosti Paříže z roku 1991. Koolhaas kombinuje různé materiály od mramoru, přes beton, vlnitý plech, dřevo a textil (na střeše měla být záclona proti slunci, nerealizována).



To, co bylo řečeno, je zde viditelné - forma domu není radikálně destruována. Čisté geometrické formy fungují v kontextu s iracionálními prvky, jako jsou tenké šikmé sloupky. Koolhaas využívá Corbusierova formálního jazyka první moderny, používá nejen čisté geometrické formy, ale například i pásová okna, sloupy, rampu, rovnou střechu, kde se nachází bazén a další. Jednolitost celku stavby není odmítnuta jako taková, přesněji je narušována kombinací materiálů, skládáním prostorů a iracionálních prvků.

Pokud bychom využili precizních filozofických formulací Ulricha Becka, pak můžeme v znovupřehodnocované moderně vidět racionalizaci racionalizace. Racionalizace je to, co charakterizuje první modernu, druhá moderna se snaží tuto racionalizaci revidovat, jak jinak než další racionalizací. Ovšem tato racionalizace racionalizace nemůže být založena na identických hodnotách. Reflexivní modernizace má však v tomto procesu znovupromýšlení možnost otevřít tvůrčí potenci zničením jedné epochy. Z kritického přístupu k první moderně, která je industriální, je možné restaurovat pojmy (např. jednání, subjektivita, reflexe), které byly platné na začátku moderny, a znovu je využít v novém pojetí.

V konkrétní architektonické rovině lze posuzovat - a už o tom byla řeč výše - jednotlivé zástupce dekonstruktivismu spíše než celek. Nicméně architekti, o kterých mluvíme, sdílí pozadí (ať už vědomě nebo nevědomě), které se druhá moderna snaží postihnout. Dokladem je jejich dílo. Opět se zde projevuje problém toho, že při srovnání děl Coop Himmelb(l)au a Rema Koolhaase najdeme snad až příliš rozdílů. Nizozemský architekt vyznává přesnou čistou geometrii, avšak doplňuje ji podivnými, jakoby iracionálními prvky. Jsou zde vyznačeny dvě možné polohy dekonstruktivismu - ironizující a radikální. Rakouští Coop Himmelb(l)au naopak takovou geometrii neuznávají, jejich díla jsou "čistou iracionalitou". Jsou tím nejradikálnějším, co dekonstruktivismus nabízí. Společné oběma zmíněným ateliérům (ale i dalším dekonstruktivistům) je odmítnutí architektonických představ a ideálů první moderny, kladení důrazu na odlišnost, jinakost a ironizování tradičních architektonických hodnot jednoty, uzavřenosti, stability či harmonie. Cílem je vrátit architektuře tvůrčí možnosti, obyvatelům takové architektury především emocionální, ale i intelektuální podněty.

Druhá moderna je tak termínem, který prezentuje dekonstruktivismus jako vývojovou fázi souhrnného pojmu moderny. Jinak řečeno je to kritika první moderny v rámci trvající moderny.
 

Ulrich BECK, Vynalézání politiky, přel. Břetislav Horyna, Slon (Sociologické nakladatelství), Praha 2007.
COOP HIMMELB(L)AU (Wolf D. Prix, H. Swiczinsky), Coop Himmelb(l)au. Architektur ist Jetzt, Stuttgart 1983.
COOP HIMMELB(L)AU (Wolf D. Prix, H. Swiczinsky), Blaubox, Architectural Association, London 1988.
Břetislav HORYNA, Druhá moderna, Masarykova univerzita, Brno 2004.
Heinrich KLOTZ (ed.), Revision der Moderne. Postmoderne Architektur 1960-1980, Prestel-Verlag, München 1984.
Heinrich KLOTZ, Moderne und Postmoderne. Architektur der Gegenwart 1960-1980, Vieweg, Braunschweig/Wiesbaden 1985.
Heinrich KLOTZ (ed.), Vision der Moderne. Das Prinzip Konstruktion, Prestel-Verlag, Munchen 1986.
Heinrich KLOTZ (ed.), New York 1970-1990, Prestel-Verlag, München 1989.
Heinrich KLOTZ, Kunst im 20. Jahrhundert: Moderne - Postmoderne - Zweite Moderne, C.H. Beck, München 1999.
Andreas PAPADAKIS (ed.), Dekonstruktivismus. Eine Anthologie, Klett-Cotta Stuttgart 1989.
Andreas PAPADAKIS, James STEELE, Architektur der Gegenwart, Editions Pierre Terrail, Paris 1991.
Robert VENTURI, Složitost a protiklad v architektuře, přel. Alice Chrástová a Lukáš Velíček,  Arbor vitae, Praha 2004.
Frank WERNER, Covering + Exposing. Die Architektur von Coop Himmelb(l)au, Birkhäuser, Basel 2000.
Mark WIGLEY, Philip JOHNSON, Dekonstruktivistische architektur, Verlag Gerd Hatje, Stuttgart 1988.