Čistá krása skla a oceli v interiérech Evy Jiřičné

Praha - Křehká schodiště ze skla a oceli a kulatá okénka. Rukopis architektky Evy Jiřičné je dobře čitelný, její ušlechtilé interiéry v  duchu úsporné technické estetiky vyplňují luxusní obchody, byty i kanceláře po celém světě. Jednoduchost a dokonalost charakterizuje její hi-tech styl. V úterý oslaví 70. narozeniny.
    Ovlivněna meziválečným funkcionalismem, sklo a ocel, na první pohled chladné materiály, ve svých interiérech ladí do dokonalé harmonie. "Inspiruji se uměním přírody, která i na těch nejmenších organismech užívá dokonalých konstrukcí," říká k tomu.
    K jejímu rukopisu patří i  napínací lana pro proslulá skleněná schodiště, která v průběhu let vytříbila k  dokonalosti slavnostního šperku: "Je to třírozměrná skulpturální záležitost v  prostoru, která dává lidem možnost stoupat vzhůru," popisuje. "Uvnitř objektů mě fascinuje světlo a práce s ním. Hledám cesty, jak jej dostat do prostoru. Světlost, průhlednost a materiály ve své ryzí podobě."
    Její nové designérské prodejny proměnily tvář prestižních ulic Londýna či New Yorku. Hugo Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon, mnoho významných kaváren a restaurací. Navrhuje luxusní hotely, soukromé byty i mosty. Jejími klienty jsou šlechtici, byznysmeni, společnosti zvučných značek. Mimo jiné i v San Francisku, Los Angeles či Florencii.
    V rodné zemi lidé její práci vůbec neznali. Moravanka s britským pasem se totiž v roce 1968 stala proti své vůli emigrantkou a do Československa poprvé přijela až v roce 1990. V současnosti vede ateliér architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
    Její tvorbu v ČR ztělesňuje moderní Oranžerie (skleník s ocelovým skeletem) u Jeleního příkopu v  areálu Pražského hradu, interiéry Tančícího domu na Rašínově nábřeží, kavárna Černá labuť nad obchodním domem Bílá labuť nebo lávka pro pěší v Brně. Též pražské hotely Josef a Maxmilian.
    Dobrou vstupenkou do světa světové architektury se jí stalo kvalitní vzdělání. Narozena 3. března 1939 ve Zlíně, její otec byl architekt a pracoval pro Tomáše Baťu. Tento obor vystudovala i  sama na pražské technice a dále u Jaroslava Fragnera na pražské AVU.
    Po studiu jí nabídli stáž v Anglii, odjela tam 1. srpna 1968. A pak přišel dopis z  velvyslanectví s textem: "Vaše doložka je zrušena a návrat do vlasti z důvodu veřejného zájmu nežádoucí."
    V ateliéru Louise de Soisson, který projektoval nový přístav v Brightonu, se učila používat materiály průmyslového designu, vznikaly základy její oblíbené "lodní" estetiky.
    Později začala spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem a pak dostala zakázku na několik obchodů v centru Londýna, ve Spojených státech, a tak se postavila na vlastní nohy: "Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vtrhla do Londýna oděvní móda, stala se důležitou součástí života. Londýn se otevřel a rozzářil. Bavilo mě vymýšlet, jak šaty v obchodě vystavit, jak schovat ošklivou pokladnu, jak jej nasvítit."
    V roce 1976 založila vlastní atelier. Pracovala pro pojišťovnu Lloyds, lorda Rothschilda a další. Navrhovala autobusové nádraží Canada Water v Londýně nebo rozšíření knihovny v Leicesteru. Britská královna udělila této dámě architektury Řád britského impéria.
    Její nejoblíbenější knihou je Malý princ Antoina de Saint-Exupéryho. A muži jejího života byli vždy architekti, včetně Jana Kaplického. Sama přiznává, že soužití s  ní není jednoduché: "Když začnou boty trochu tlačit, musím je sundat. Pak jdu bosa po posekaném poli, bolí to, ale musím to přestát. Přiznávám, že práce pro mě byla tak důležitá, že musí být těžké se mnou žít. S nikým jsem se ale nerozešla ve zlém a hodně jsem se od mužů naučila."
    Stále elegantní Jiřičná o sobě tvrdí, že nemá příliš smyslu pro obchod a silnější se cítí v  tvorbě: "Tvorba je neustálé hledání, množství práce a moře potu. Málokdy se stane, že člověk dojde až do cíle. Ale nevadí, že se tam nedostane. Smyslem je právě proces a cesta."