Brněnský funkcionalistický skvost zatím marně čeká na obnovu

Praha - Z ulice zdánlivě obyčejný dům, který v Brně - Černých Polích vznikl koncem 20. let podle plánů slavného architekta Ludwiga Miese van der Roheho, patří k nejvýznamnějším stavbám mezi- válečného Československa. Brněnská vila, která se začala stavět v červnu 1929 a jež nese jméno po rodině Tugendhatů, je spolu s pražskou Müllerovou vilou jedním z podstatných děl světové moderní architektury. Zatím ale marně čeká na rekonstrukci, která by jí vrátila někdejší lesk.
    Jedinečná funkcionalistická stavba je přitom už od poloviny 90. let národní kulturní památkou. Před osmi lety pak byla jako teprve třetí příklad moderní architektury zapsána na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V domácí odborné anketě o nejlepší stavbu 20. století navíc obsadila vila Tugendhat druhé místo, předstihl ji jen vysílač a hotel na Ještědu od architekta Karla Hubáčka.
    Miesův brněnský dům je spolu s o málo starším německým pavilonem v Barceloně - ze kterého architekt do značné míry vycházel - považován za nejvýznamnější dílo tohoto umělce. Stavba je přitom navenek nenápadná, do ulice ústí z bělostné fasády vlastně jen garáž. Hlavní obytný prostor, který je podle architektova návrhu jen náznakově dělen, se otevírá do zahrady. Vila totiž vznikla na pozemku, který se svažuje na jih a jejím obyvatelům se tak nabídl ojedinělý výhled na Brno.
    Ve vile vdechl Mies život své myšlence obyvatelného kontinuálního prostoru, prosklenými zdmi do domu doslova vstupovalo okolí. Majitelé a jejich hosté mohli některá okna dokonce zcela spustit do podlahy a splynutí interiéru s přírodou v zahradě bylo ještě působivější. Vila je ale zajímavá také po konstrukční stránce: tvoří ji ocelový skelet a stropy pater nenesou jako tradičně zdi, ale jen subtilní pochromované pilíře.
    Vnitřní prostor je členěn do tří podlaží, které se liší nejen svým účelem, ale i půdorysem. V úrovni ulice navrhl Mies kromě vstupu do domu i ložnice pro manžele, děti a vychovatelky, v suterénu bylo technické zázemí domu včetně laboratoře vášnivého fotografa Fritze Tugendhata. Nejdůležitější část vily, obrovský obytný prostor o rozloze téměř 250 metrů čtverečních, se nachází uprostřed. Kromě na míru vyrobeného nábytku nabídl obyvatelům i na svou dobu výjimečný komfort například díky klimatizaci.
    Tugendhatovi, kteří na stavbě nelitovali finančních prostředků (manželé pocházeli z bohatých rodin podnikajících v textilním průmyslu), si ale jedinečného domu užili jen osm let. V obavě před nacisty emigrovali koncem 30. let do Švýcarska a následně do Venezuely. Za války byl dům porůznu pronajímán a přestavován, mimo jiné v něm sídlil ateliér firmy Messerschmitt. Vile, poškozené výbuchem pumy, pak neprospělo ani osvobozování Brna, kdy v ní krátce pobývali vojáci Rudé armády.
    Po válce sloužil dům různým účelům, mimo jiné zdravotnictví, počátkem osmdesátých let přešel do majetku města a začal sloužit k reprezentaci i ubytování hostů. V té době také prošel nepříliš ohleduplnou rekonstrukcí, která připravila stavbu mimo jiné o originální vybavení koupelen, záchodů či topná tělesa. Do povědomí veřejnosti vila Tugendhat vstoupila začátkem devadesátých let také jako jedno z dějišť jednání českých a slovenských státníků o rozdělení československé federace.
    Od přelomu století pak brněnský magistrát chystá rekonstrukci domu, původní soutěž ale kvůli chybám zrušil soud a zatím není jasné, kdy bude vypsána nová. Kvůli průtahům s opravou dokonce před dvěma lety požádali o vrácení památky potomci původních majitelů. Zastupitelé města to nakonec odmítli.