Architekt Vladimír Karfík pomáhal dát tvář Baťovu Zlínu

Praha – Architekt Vladimír Karfík, který zemřel 6. června 1996 ve věku 94 let, pomáhal od začátku 30. let dávat tvář Baťovu Zlínu, později dlouhá léta učil své nástupce na bratislavské technice. Jeho nejslavnějším dílem, před několika lety citlivě zrekonstruovaným, je zlínský mrakodrap, někdejší centrála firmy Baťa s unikátní ředitelskou kanceláří umístěnou ve výtahu. Karfík ale navrhoval i další stavby, od vil přes bazény až po filmové studio.

Karfík se narodil 26. října 1901 ve slovinské Idriji v rodině českého lékaře. Ještě jako malé dítě se ale s rodiči přestěhoval do Prahy, kde po první světové válce vystudoval architekturu na pražské technice a Akademii výtvarných umění, kde mezi jeho učitele patřil i Jan Kotěra. V druhé polovině 20. let minulého století sbíral mladý architekt zkušenosti v zahraničí, a to u těch nejlepších. Nejprve jako stážista v ateliéru Le Corbusiera v Paříži, poté pracoval v USA u Franka Lloyda Wrighta.

Hospodářská krize ale dopadla i na architekty, a tak se Karfík na přelomu 20. a 30. let nějakou dobu živil v Chicagu jako grafik, než se setkal s Janem Antonínem Baťou. Ten přijel do Ameriky otevírat nové obchody – a zpátky do Evropy si přivezl nadaného architekta. Vladimír Karfík se vedle o deset let staršího Františka Gahury (také žáka Jana Kotěry) zapojil do budování Baťova impéria – a to nejen Zlína, ze kterého chtěl Baťa udělat moderní město.

Karfík navrhl pro firmu obchody i celé obchodní domy v Praze, Liberci, Bratislavě, Brně nebo Amsterdamu, podílel se na projektování továren, dělnických domků i domů pro nejvyšší vedení firmy. V roce 1934 se stal hlavním architektem firmy, o rok později navrhl na okraji Zlína u obce Kudlov – v místech s volným výhledem – filmové ateliéry, doplněné o domky s byty pro filmaře. Vrcholem jeho baťovské dráhy se stal zlínský mrakodrap číslo 21, který byl dokončený v roce 1938.

Pro společnost Baťa pracoval Vladimír Karfík do konce druhé světové války. Po konfliktu s komunistickým vedením znárodněného podniku odešel v roce 1946 do Bratislavy, kde čtvrt století vyučoval na fakultě architektury. Navrhování však neopustil, experimentoval s panelovou výstavbou, byl u zrodu sídliště Závodu míru v Bratislavě a ve slovenské metropoli je podepsaný pod sídlem chemicko-technologické fakulty, budovy Vysoké školy ekonomické nebo přístavby Univerzity Komenského.

Na přelomu 70. a 80. let učil Karfík čtyři roky na technické univerzitě na Maltě a po návratu ze středomořského ostrova se usadil v Brně, kde si postavil vlastní dům. I nadále učil a přednášel, v roce 1993 vydal – nejprve na Slovensku – vlastní paměti, ve kterých mimo jiné kriticky vzpomínal na způsob vedení Baťova podniku. Aktivní zůstal Vladimír Karfík až do vysokého věku, ještě v roce 1994 se zasloužil o zpřístupnění brněnské vily Tugendhat veřejnosti.