Henri Sauvage
*10. 5. 1873 – Rouen, Francie
†21. 3. 1932 – Paříž, Francie
Biografie
Henri Sauvage byl francouzský architekt působící na počátku 20. století. Společně s Hectorem Guimardem patřil mezi nejvýraznější zástupce Art nouveau ve Francii. Mezi jeho nejslavnější realizace patří obchodní dům La Samaritaine v Paříži a vila Majorelle v Nancy. V letech 1892-1903 studoval architekturu na pařížské École des Beaux-Arts u Jean-Louis Pascala, ale opustil školu ještě před získáním diplomu a následně se prohlašoval za samouka. Zpočátku navrhl v roce 1895 interiér obchodu svého otce Henri-Albert Sauvage, který společně se svým partnerem Alexandre-Amédée Jolly vedli firmu na výzdobu interiérů a prodej tapet. Společnost Jolly & Sauvage měla řadu poptávek na tapety od secesních architektů (např. pro Castel Béranger od Hectora Guimarda). Společně s Louisem Majorellem vyráběl ve firmě svého otce šablony, nábytek a dekorativní předměty. V roce 1897 odešel do Bruselu, kde pracoval se secesním architektem Paulem Saintenoyem, ale současně studoval dílo racionalistického architekta Paula Hankara. 1898 se oženil s Marie-Louise Carpenter, která byla dcerou návrháře nábytku a sochaře Alexandre Charpentiera. Ve stejném roce založil společně s Charles Sarazinem vlastní architektonickou firmu a získal od Majorelle zakázku na vilu v Nancy, kterou dokončil 1902 a okamžitě si získal celosvětovou pozornost. 1903 založil se Sarazinem Společnost pro hygienické a levné bydlení a začal se věnovat výstavbě nízkonákladových bytových domů. Do roku 1916 navrhl šest budov. Pro ekonomickou výstavbu využíval želozobetonovou rámovou konstrukci s cihelnými vyzdívkami. Ve všech případech dodržoval zásady racionálního a hygienického navrhování, které ve svých spisech uváděl již Eugène Viollet-le-Duc. Společně s Auguste Perretem byl jedním z prvních francouzských architektů, kteří nevyužili železobeton jen jako stavební prostředek, ale také pro jeho architektonický účinek. V roce 1911 postavil v 16. pařížském okrsku společně se Sarazinem nový bytový dům Cité d'Argentine, který měl v přízemí nový prvek: prosklenou nákupní galerii aktualizující typologii pasáží z konce 18. a počátku 19. století.
Od 1909 začal využívat princip ustupujících poschodí, které měly zaručit prosluněný a vzdušný parter. Tuto myšlenku si nechal v roce 1912 patentovat, ale použil ji pouze u dvou budov 26 rue Vavin a 13 rue des Amiraux, jejichž fasádu shodně tvoří bílé keramické dlaždice od firmy Hippolyte Boulenger. Stupňovitě řešené stavby umožňovaly obyvatelům mít střešní zahrady a bílé kachličky dodávaly stavbě čistý a moderní vzhled. Tento přístup ocenil i americký historik H.R. Hitchcock, ale především poválečná generace pařížských architektů jako Jean Balladur, Michel Andrault nebo Jean Renaudie.
Jako jeden z prvních architektů ohlásil již v roce 1909 konec secese a vydal se cestou geometrického dekoru. V letech 1925-30 vytvořil poslední velký projekt, kterým bylo rozšíření obchodního domu La Samaritaine v centru Paříže na břehu řeky Seiny (původní budovu navrhl v letech 1903-10 jeho přítel Frantz Jourdain), kde zachoval řadu předchozích secesních prvků.
V roce 1931 spolupracoval s Jourdainem na projektu obchodního domu Decré v Nantes, který byli díky experimentální prefabrikované konstrukci schopni postavit za pouhých 97 dní (během 2. sv. války byl dům zničen).
V období 1929-31 Sauvage učil na pařížské École nationale supérieure des arts décoratifs. Řada jeho secesních staveb nenávratně zmizela. V roce 1975 prohlásilo francouzské ministerstvo kultury jeho hlavní díla za historické památky.
Henri Sauvage byl francouzský architekt působící na počátku 20. století. Společně s Hectorem Guimardem patřil mezi nejvýraznější zástupce Art nouveau ve Francii. Mezi jeho nejslavnější realizace patří obchodní dům La Samaritaine v Paříži a vila Majorelle v Nancy. V letech 1892-1903 studoval architekturu na pařížské École des Beaux-Arts u Jean-Louis Pascala, ale opustil školu ještě před získáním diplomu a následně se prohlašoval za samouka. Zpočátku navrhl v roce 1895 interiér obchodu svého otce Henri-Albert Sauvage, který společně se svým partnerem Alexandre-Amédée Jolly vedli firmu na výzdobu interiérů a prodej tapet. Společnost Jolly & Sauvage měla řadu poptávek na tapety od secesních architektů (např. pro Castel Béranger od Hectora Guimarda). Společně s Louisem Majorellem vyráběl ve firmě svého otce šablony, nábytek a dekorativní předměty. V roce 1897 odešel do Bruselu, kde pracoval se secesním architektem Paulem Saintenoyem, ale současně studoval dílo racionalistického architekta Paula Hankara. 1898 se oženil s Marie-Louise Carpenter, která byla dcerou návrháře nábytku a sochaře Alexandre Charpentiera. Ve stejném roce založil společně s Charles Sarazinem vlastní architektonickou firmu a získal od Majorelle zakázku na vilu v Nancy, kterou dokončil 1902 a okamžitě si získal celosvětovou pozornost. 1903 založil se Sarazinem Společnost pro hygienické a levné bydlení a začal se věnovat výstavbě nízkonákladových bytových domů. Do roku 1916 navrhl šest budov. Pro ekonomickou výstavbu využíval želozobetonovou rámovou konstrukci s cihelnými vyzdívkami. Ve všech případech dodržoval zásady racionálního a hygienického navrhování, které ve svých spisech uváděl již Eugène Viollet-le-Duc. Společně s Auguste Perretem byl jedním z prvních francouzských architektů, kteří nevyužili železobeton jen jako stavební prostředek, ale také pro jeho architektonický účinek. V roce 1911 postavil v 16. pařížském okrsku společně se Sarazinem nový bytový dům Cité d'Argentine, který měl v přízemí nový prvek: prosklenou nákupní galerii aktualizující typologii pasáží z konce 18. a počátku 19. století.
Od 1909 začal využívat princip ustupujících poschodí, které měly zaručit prosluněný a vzdušný parter. Tuto myšlenku si nechal v roce 1912 patentovat, ale použil ji pouze u dvou budov 26 rue Vavin a 13 rue des Amiraux, jejichž fasádu shodně tvoří bílé keramické dlaždice od firmy Hippolyte Boulenger. Stupňovitě řešené stavby umožňovaly obyvatelům mít střešní zahrady a bílé kachličky dodávaly stavbě čistý a moderní vzhled. Tento přístup ocenil i americký historik H.R. Hitchcock, ale především poválečná generace pařížských architektů jako Jean Balladur, Michel Andrault nebo Jean Renaudie.
Jako jeden z prvních architektů ohlásil již v roce 1909 konec secese a vydal se cestou geometrického dekoru. V letech 1925-30 vytvořil poslední velký projekt, kterým bylo rozšíření obchodního domu La Samaritaine v centru Paříže na břehu řeky Seiny (původní budovu navrhl v letech 1903-10 jeho přítel Frantz Jourdain), kde zachoval řadu předchozích secesních prvků.
V roce 1931 spolupracoval s Jourdainem na projektu obchodního domu Decré v Nantes, který byli díky experimentální prefabrikované konstrukci schopni postavit za pouhých 97 dní (během 2. sv. války byl dům zničen).
V období 1929-31 Sauvage učil na pařížské École nationale supérieure des arts décoratifs. Řada jeho secesních staveb nenávratně zmizela. V roce 1975 prohlásilo francouzské ministerstvo kultury jeho hlavní díla za historické památky.
