Gian Luigi Banfi
*2. 4. 1910 – Miláno, Itálie
†22. 4. 1945 – Mauthausen, Rakousko
Biografie
Gian Luigi Banfi byl italský racionalista a spoluzakladatel ateliéru BBPR (Benfi, Belgiojosa, Peressuti a Rogers). Navštěvoval Parriniho gymnázium v Miláně, kde byl spolužákem Lodovica Belgiojosa, Enrica Peressutiho a Ernesta Rogerse. Stejně jako oni i on vystudoval v roce 1931 architekturu na milánské Technické univerzitě. V roce 1932 společně založili architektonickou a urbanistickou firmu BBPR, která se zabývala širokou škálou oblastí, včetně urbanismu, navrhování budov, vybavení interiérů a designu, a spolupracovala s nejvýznamnějšími architektonickými časopisy.
Byl členem CIAM a zúčastnil kongresů v Paříži (1937) a Curychu (1939). Těchto příležitostí využil k navázání kontaktů s Le Corbusierem, Gropiem, Giedionem a dalšími klíčovými představiteli klasické moderny. Zaujali kritický postoj vůči provincionalismu a izolaci fašistické architektury v Itálii. Členové BBPR tvořili nerozlučnou skupinu se společným způsobem práce. Přijetí rasových zákonů v roce 1938, které vedlo k vyloučení jejich židovského kolegy Ernesta Rogerse z veřejného života, vedlo k okamžitému a definitivnímu rozchodu s režimem. Gian Luigi Banfi se stal veřejně antifašistou a v prosinci 1942 spoluzaložil spolu s Parrim, Calamandreim, Lombardim, La Malfou a svým bratrem Arialdem Banfim Stranu akce (Partito d'Azione). Klíčovými událostmi byla také setkání s Ernestem Rossim a Spinellim. Kancelář ve Via dei Chiostri se stala centrem spikleneckých aktivit hnutí Giustizia e Libertá (Spravedlnost a svoboda). Banfi, který byl v roce 1943 znovu povolán k vojenské službě, byl 8. září v Chiavari, kde organizoval vojenskou odbojovou skupinu proti německým okupačním silám. Po návratu do Milána se opět aktivně zapojil do odboje. Dne 21. března 1944 byl spolu s Belgiojosem zatčen kvůli udání a následně uvězněn v milánském vězení San Vittore. Dne 27. dubna 1944 byl z 21. nástupiště milánského nádraží deportován do tranzitního tábora Fossoli. Poté, co byl 25. července převezen do tranzitního tábora Bolzano, byl 5. srpna deportován do Mauthausenu, kam dorazil 7. srpna. Nakonec byl převezen do Gusenu, kde podle očitého svědectví malíře Alda Carpiho zemřel 10. dubna 1945 ve 12:45 hodin.
Gian Luigi Banfi byl italský racionalista a spoluzakladatel ateliéru BBPR (Benfi, Belgiojosa, Peressuti a Rogers). Navštěvoval Parriniho gymnázium v Miláně, kde byl spolužákem Lodovica Belgiojosa, Enrica Peressutiho a Ernesta Rogerse. Stejně jako oni i on vystudoval v roce 1931 architekturu na milánské Technické univerzitě. V roce 1932 společně založili architektonickou a urbanistickou firmu BBPR, která se zabývala širokou škálou oblastí, včetně urbanismu, navrhování budov, vybavení interiérů a designu, a spolupracovala s nejvýznamnějšími architektonickými časopisy.
Byl členem CIAM a zúčastnil kongresů v Paříži (1937) a Curychu (1939). Těchto příležitostí využil k navázání kontaktů s Le Corbusierem, Gropiem, Giedionem a dalšími klíčovými představiteli klasické moderny. Zaujali kritický postoj vůči provincionalismu a izolaci fašistické architektury v Itálii. Členové BBPR tvořili nerozlučnou skupinu se společným způsobem práce. Přijetí rasových zákonů v roce 1938, které vedlo k vyloučení jejich židovského kolegy Ernesta Rogerse z veřejného života, vedlo k okamžitému a definitivnímu rozchodu s režimem. Gian Luigi Banfi se stal veřejně antifašistou a v prosinci 1942 spoluzaložil spolu s Parrim, Calamandreim, Lombardim, La Malfou a svým bratrem Arialdem Banfim Stranu akce (Partito d'Azione). Klíčovými událostmi byla také setkání s Ernestem Rossim a Spinellim. Kancelář ve Via dei Chiostri se stala centrem spikleneckých aktivit hnutí Giustizia e Libertá (Spravedlnost a svoboda). Banfi, který byl v roce 1943 znovu povolán k vojenské službě, byl 8. září v Chiavari, kde organizoval vojenskou odbojovou skupinu proti německým okupačním silám. Po návratu do Milána se opět aktivně zapojil do odboje. Dne 21. března 1944 byl spolu s Belgiojosem zatčen kvůli udání a následně uvězněn v milánském vězení San Vittore. Dne 27. dubna 1944 byl z 21. nástupiště milánského nádraží deportován do tranzitního tábora Fossoli. Poté, co byl 25. července převezen do tranzitního tábora Bolzano, byl 5. srpna deportován do Mauthausenu, kam dorazil 7. srpna. Nakonec byl převezen do Gusenu, kde podle očitého svědectví malíře Alda Carpiho zemřel 10. dubna 1945 ve 12:45 hodin.
