Obrazy z dějin české architektury

Výpravná fotografická monografie přibližuje v třiceti obrazových kapitolách vývoj architektury v chronologickém řazení od raného středověku do současnosti na příkladech dochovaných a veřejnosti přístupných památek v České republice.
Publikace získala v září 2003 oborovou cenu "Zlatá pečeť za nový přístup a skloubení obrazové a grafické úrovně publikace a za originální popularizaci oboru" v soutěži odborných publikací z oblasti urbanismu, architektury, interiéru a umění na veletrhu ForArch 2003. Druhá "Zlatá pečeť" jí byla udělena jako nejprodávanější knize tohoto veletrhu. Kniha získala čestné uznání na veletrhu Libri Olomouc 2004. 22. 4. 2004 získala kniha cenu v soutěži Nejkrásnější kniha roku.

UKÁZKA Z ÚVODU KNIHY:
PROČ A JAK, ANEB JAK ROZUMĚT TÉTO KNIZE

Na počátku této knihy byl záměr tří autorů připomenout jedinečné architektonické bohatství naší vlasti prostřednictvím fotografií, které by zachytily charakteristické ukázky jednotlivých fází slohového vývoje od románského období až k naší současnosti. A byly zde ovšem i tři vyhraněné představy o podobě díla podle individuálního zaměření a dosavadní zkušenosti každého z autorů. Postupně, během přípravy a několikaleté realizace, prošly jednotlivé autorské vklady různými peripetiemi a vzájemným ovlivněním, až splynuly ve výjimečný kolektivní tvůrčí proces a vykrystalizovaly v definitivní tvar, možná překvapivý, a určitě odlišný od klasických obrazových publikací a architektonických vývojových přehledů.
Základní vize třiceti kapitol, z nichž každá by měla být věnována některé památce reprezentující daný styl, se ukázala jako nosná - nastolila však zároveň mnoho naléhavých otázek. Uvědomili jsme si, že - pokud nechceme psát pouze sled minimonografií jednotlivých objektů (a to jsme od začátku nechtěli) - nevyhneme se nutným přesahům, protože slohový vývoj je nepřetržitý proces, který se vrství a rozbíhá v nejrůznějších souvislostech. Právě v oné harmonické a současně kontrastní návaznosti staletí a kontinuitě tradic a inovací je podle našeho mínění ukryta netušená energie a síla české architektury, propojující obyvatele s touto zemí v míře a intenzitě, která nemá ve světě obdoby. V nekonečných debatách jsme dospěli k tomu, že by nám koneckonců bylo líto, aby například v kapitole o pozdně románské architektuře třebíčské baziliky nebyla připomenuta jedinečná místní enkláva židovského ghetta či aby litomyšlský zámek, jako reprezentant vrcholné renesance, byl izolován od proměnlivého a pestrého obrazu města, které přináší i pozoruhodné doklady moderních intervencí v historickém prostředí či odkazy na obecné souvislosti národních kulturních tradic. Stejně tak jsme nechtěli zapomenout na nic, co do oblasti architektury rovněž patří - na urbanistické a krajinné souvislosti, drobnou architekturu, lidové stavitelství nebo průmyslové stavby.
Protože knihu zároveň chápeme jako jakýsi motivující cestopis, spojili jsme v některých kapitolách účelově, pokud jsme zde cítili vnitřní architektonické vazby, několik regionálních lokalit - například středověká města na severu Čech (Žatec-Louny-Kadaň), zámecké enklávy v Podyjí (Mikulov-Lednice-Valtice), jihomoravské barokní kostely (Velehrad-Rajhrad-Křtiny) či západočeské lázně (Karlovy Vary-Mariánské Lázně-Františkovy lázně); rozšíření hesla v jiných případech logicky vzešlo z bezprostředního sousedství (Kutná Hora-Sedlec-Jakub-Kačina, Prostějov-Plumlov). Dostala se tak vedle sebe hesla stručná (Bezděz, Pernštejn) i hesla vzhledem k významu a bohatství některých míst obsáhlá (Znojmo, Olomouc). Zcela záměrně jsme pominuli Prahu a Brno a preferovali před notoricky známými učebnicovými příklady spíše méně frekventované památky a sídla. Tak jsme například nezařadili rotundu na Řípu, Karlštejn, Telč nebo Hlubokou nad Vltavou, ale poukázali na jiné rovnocenné a plnohodnotné vzory - rotundu ve Znojmě, hrad Bezděz, Slavonice a zámek v Lednici; pokusili jsme se rehabilitovat i města, která obvykle nejsou považována za architektonické klenoty, ale přesto v sobě skrývají mnoho pozoruhodných staveb a mají svou neopakovatelnou atmosféru (například Opava-Krnov, Ostrava). Vedeni snahou o vyrovnané proporce jsme vybírali jednotlivé modelové příklady rovnoměrně v časové ose, geografickém rozptylu i typologické rozmanitosti, aby výsledný obraz zachytil onen neobyčejně proměnlivý a pestrý obraz naší hmotné kultury.
Přes veškerá objektivní kritéria byl ovšem konečný výběr lokalit i zadání jednotlivých snímků věcí subjektivního názoru: pohled tvůrčího architekta, básníka a divadelníka se místy překrýval a místy konfrontoval s pohledem historika a architektonického akademika. Preferovali jsme přirozeně to, co sami důvěrně známe, máme rádi a považujeme za zajímavé a objevné, přičemž jsme vycházeli i z poučných zkušeností, které nám přinesla spolupráce na populárních televizních seriálech a jejich doprovodných publikacích (Šumná města a Deset století architektury).
Od začátku nám bylo jasné, že kniha bude postavena na její obrazové části: fotografie budou komentované popisky, nesenými v odlehčené, spíše pocitové rovině, a doplněné stručným faktografickým textem o dějinách lokality, se základními informacemi o architektonickém vývoji, chronologii a autorech, včetně některých zajímavostí a souvislostí, spojujících stavitelství s kulturní historií a historií obecně. Místo obvyklé a bezkonfliktní (a ovšem také neporovnatelně levnější) cesty pragmatického výběru z archivu po léta shromažďovaných fotografií jsme zvolili náročný individuální přístup, při kterém byly jednotlivé záběry u fotografa přímo objednány, často s naprosto konkrétní představou místa jejich pořízení, úhlu záběru či dokonce s požadavkem na přesnou roční a denní dobu. Nejnáročnější, ale pro všechny zúčastněné nejzajímavější a nejpříjemnější etapou přípravy publikace byly průběžné diskuse nad pořízenými snímky a jejich skladbou. Pavel Frič pořídil během tří let mnoho set diapozitivů, ve kterých naplnil naše zadání a zároveň je v mnohém překročil, když přinesl řadu souznějících a neobvyklých pohledů, které umocnily naši představu o komplementárním díle. V závěrečné fázi se uplatnil nenápadný, ale nepostradatelný korektiv redaktorky a koordinátorky celého projektu Yvonny Fričové a nesnadného úkolu propojit ve vyrovnaný a přehledný celek různorodé texty včetně vizuálních úvodních básní, navozujících atmosféru místa, s množstvím formátově odlišných fotografií i půdorysy z pera Karla Bulise, jimiž se pokoušíme v rovině grafického symbolu demonstrovat některé architektonické principy, se s úspěchem ujal typograf Pavel Hrach.
Kniha nemá konkrétního adresáta, je otevřená a přístupná všem, kteří jsou připraveni potěšit se a poučit příběhem tísíciletého vývoje architektury, nechat se inspirovat úvahami o kvalitách a specifických rysech i obecných souvislostech stavitelského vývoje v Čechách a na Moravě či získat motivaci k dalšímu odkrývání a poznávání tohoto netušeného a nevyčerpatelného bohatství. Knihu lze chápat různě: jako souvislý komentovaný příběh, jako tematicky zaměřené a volně propojené monografické kapitoly, jako impresivní cestopis, subjektivní sondu či osobitého průvodce světem uměleckých slohů nebo jako soubor obrazových svědectví, která i při běžném listování nastartují naše emoce, vzpomínky a snad i zamyšlení nad úlohou a významem architektury v našem životě. Je na každém, co v knize objeví a čím se nechá oslovit. Jestli vedle poučení a popularizace architektury, která nás obklopuje na každém kroku, přinese čtenářům radost a potěšení stejně jako jejím tvůrcům, pak splní svůj účel.

Jiří T. Kotalík