Mirko Baum: V magnetickém poli gotiky

Jen to, co už bylo zapomenuto, je skutečně nové.
(Mademoiselle Bertinová, modistka Marie-Antoinetty)

Všeobecně rozšířený názor, že dějiny architektury představují kontinuální evoluční proces, se zdá být gotikou zpochybněn, neboť ta se objevuje náhle a v plně rozvinuté formální dokonalosti kolem roku 1150 a stejně náhle o dvě stě let později opět mizí. Existence katedrál, které v tomto období vznikaly téměř současně, je spojena s otázkou, kde se naráz vzaly tak dokonale vyvinuté umělecké a řemeslné vědomosti, kdo a jak během tak krátké doby vyškolil tisíce řemeslníků a proč se tyto vědomosti po poměrně krátké době opět vytratily. Gigantická staveniště katedrál osiřela kolem roku 1300 a již nebyla oživena buď vůbec, nebo až v 19. století, tj. o šest set let později.
Zájem o gotiku byl na přelomu 18. a 19. století poznamenán duchem romantismu a rozpolcením romantického a klasického vnímání. Na jedné straně byla vydána napospas žánrovým obrazům ruin a uváděna do souvislosti s příšeřím hlubokých hvozdů a tajemných keltských svatyň, na straně druhé budila zájem jako fenomén vyspělé konstrukce, neznající „ani vzor, ani pokračování.“ (1) Již v roce 1510 popisuje údajně Bramante v pamětním spise adresovaném papeži Juliovi II. architekturu „dei tedeschi“ následujícím způsobem: „Ostatně má jejich architektura tento původ: Vznikla tím, že větve nepokácených stromů byly ohnuty a svázány tak, že tvořily lomené oblouky.“ (2) Bramantovo autorství je nejisté. Jisté však je, že navzdory dynastii Parléřů a kolínskému dómu (francouzské katedrále na německé půdě) má gotika s architekturou „dei tedeschi“ pramálo společného, neboť místem jejího zrodu je prokazatelně Francie 12. století. Zde však již naše vědomosti končí, neboť jak okolnosti jejího původu, tak její náhlý konec představují dodnes nevyřešenou záhadu.
Dokázat přírodně-asociativní teorie vzniku gotiky, jejíž stopu lze sledovat až k antickému Vitruviovu textu o vzniku první chýše, se pokusil skotský přírodovědec Jemes Hall, když si roku 1792 dal postavit ve své zahradě konstrukci z kmenů a vrbového proutí a zveřejnil ji ve své knize „On the Origin and Principles of Gothic Architecture“. (3) To, že koncem 18. století poutaly zájem vědy především otázky konstrukce, jistě nebylo náhodou. V roce Hallova pokusu bylo prvnímu železnému mostu již třináct let, průmyslová revoluce byla v plném proudu, a tak nám není zatěžko vytlačit z vědomí Bramantovy „nepokácené stromy“ představit si na jejich místě štíhlé sloupy z litiny. Gotika vůbec vykazuje překvapivě moderní nepřímou úměrnost mezi hmotností materiálu a výkonem, nápadnou to příbuznost se stavebními metodami počínajícího průmyslového věku, které se projevily nejen specifickým formálním jazykem, ale především vysoce moderní snahou o odhmotnění. To, co gotické stavební hutě dokázaly vytrucovat kameni, byli nyní inženýři schopni stavět z litiny, železa a oceli, a to vše s podstatně nižším rizikem.
První železný most přes řeku Severn v anglickém Coalbrookdale, ulitý a smontovaný kovářem Abrahamem Darbym v roce 1779 podle plánu architekta Thomase Farnollse Pritcharda, stojí na počátku revolučního vývoje projevujícího se především v použití nových materiálů. Tento vývoj, který nebylo možno měřit stylovými konvencemi doznívajícího rokoka a počínajícího klasicismu, se svým současníkům musel jevit jako naprosto cizí. V roce vzniku uvedené kovové konstrukce bylo kostelu „čtrnácti svatých pomocníků“ od Balthasara Neumanna právě sedm let; až o osm let později v Praze uvedl Mozart svého „Dona Giovanniho“ a Francouzská revoluce na sebe dala ještě dalších deset let čekat.
I tam, kde kovová konstrukce zůstala ušetřena formálních zásahů neogotiky, je svým charakterem „gotická“, což se projevuje zejména tam, kde je konfrontována s konstrukcí gotiky „pravé“. V případě katedrál umožnily tuto zajímavou konfrontaci především požáry historických krovů. Litinový krov katedrály v Chartres, postavený v roce 1838 podle plánu Emila Martina, je jednou z prvních konstrukcí tohoto druhu, jež dosvědčují, že to, co si středověký člověk vysnil jako zobrazení „nebeského Jeruzaléma“, je schopno harmonické symbiózy s lehkostí a grácií moderní konstrukce. Samozřejmě, že tyto tendence nebyly přijímány jen se souhlasem, zejména poté, co počátkem historismu vypukl spor mezi stoupenci helénismu a stoupenci neogotiky. Ve vysvětlivkách svého stěžejního díla „Die Welt als Wille und Vorstellung“ (Svět jako vůle a představa) píše Arthur Schopenhauer: „V zájmu dobrého vkusu si musím přát, aby velké finanční prostředky byly poskytovány tomu, co je objektivně - tj. skutečně - dobré a správné a samo o sobě krásné, a nikoli tomu, co svoji hodnotu čerpá pouze z asociace. Když vidím jak nevěřící svět snaživě staví na kostelech zanechaných nám věřícím středověkem, připadá mi, jako bychom chtěli nabalzamovat zesnulé křesťanství.“ (4) Tato slova byla napsána v roce 1843, rok po položení základního kamene k dostavbě katedrály v Kolíně nad Rýnem.
Také zde, pod vedením Ernsta Friedricha Zwirnera (1802-1861), bylo navzdory protestům z řad laické i odborné veřejnosti jasné, že změněné ekonomické a výrobní podmínky nebude možné ignorovat. A tak byla roku 1858 zadána pro zastřešení hlavní a příčné lodi železná konstrukce, jejímž autorem byl inženýr Richard Voigtel (1829-1902). Propočty, v nichž Zwirner dokládal, že železná konstrukce bude nejen ohnivzdorná, ale také lehčí než běžná konstrukce dřevěná, byly jistě správné, nicméně je dovoleno se domnívat, že pro tuto volbu byla rozhodující především fascinace novým materiálem a jeho možnostmi.
Průřez krovem ukazuje příhradový vazník z válcovaných T-profilů o rozpětí patnácti metrů. Příhradovina je ve svém středu „goticky“ vytvarována lomeným obloukem a v podpěrách stažena táhlem. Celková výška konstrukce obnáší dvacet metrů při sklonu střechy třiasedmdesát stupňů. Vazníky jsou umístěny v pozicích odpovídajících rozponům kamenné konstrukce lodí, jsou navzájem spojeny obloukovými vzpěrami a
průběžnými diagonálními táhly. Téměř naprostá absence litiny, přítomné pouze v nosné konstrukci střešní věže nad křížením lodí, jakož i v různých pomocných tvarových dílech, odkazuje na francouzskou konstrukční školu. (5)
Obednění střechy sestává z prken, která nejsou sražena, nýbrž mezi sebou svírají zhruba 5 cm širokou mezeru. Vnější opláštění je provedeno z olověného plechu, na vnější straně s dvojitým falcem, na straně vnitřní s přiletovanými plechovými jazyky, které jsou zasunuty do mezer mezi prkny, kolem prken ohnuty a přitlučeny hřebíky. Zajímavé je, že sto osmdesát tun těžký krov nese opláštění, které je v důsledku použití olověného plechu (původně se plánoval plech zinkový, ten byl ale vzhledem k nepříznivým reakcím na vlivy povětrnosti opět zavržen) se svými sto čtyřiceti tunami téměř stejně tak těžké jako krov sám. Spojení vazníku na hřebenu střechy válcovaným I-profilem bylo v roce 1857 novinkou. Tento profil byl teprve před deseti lety vynalezen ve Francii a na německé půdě byl poprvé válcován v Eschweileru roku 1857. Navzdory lehké konstrukci přečkal krov kolínského dómu nepoškozen nálety druhé světové války a působí na nás ještě dnes dojmem velkolepého inženýrského díla.
Počátkem dvacátých let, tj. již v době vyspělého používání železobetonu, byl ve Francii přihlášen k patentování konstrukční systém ze železobetonových prvků, jehož autorem byl inženýr Henri Deneux (1874-1969). Díky univerzalitě svého použití (6) se systém mimo jiné výborně hodil i k provizorním opravám historických staveb, poškozených během první světové války. Úspěšné vyzkoušení této konstrukce na krovu kostela sv. Jakuba v Remeši v letech 1920-21 vedlo k rozhodnutí použít jej jako náhradu dřevěného krovu remešské katedrály, zničeného následkem válečných operací roku 1914. Prefabrikace, nízká váha a suché spoje prvků umožnily nejen montáž bez použití těžké zvedací techniky, nýbrž i zkrácení doby stavby na pouhé dva roky. Konstrukce provedená v letech 1925-26 má rozpon 15,3 a výšku sedmnáct metrů. Všechny prvky o konstantním průřezu 4 x 20 cm a o délce dvou až tří metrů byly dimenzovány tak, aby je mohla nést jedna či dvě osoby. Výztuž sestávající ze dvou ocelových prutů o průměru 12 mm je v průřezu uložena symetricky, což umožnilo libovolné otočení prvků při jejich osazení. Prvky jsou spojeny systémem podélných děr a zářezů a spoje pojištěny naolejovanými dubovými klíny. Toto spojení je nejen odolné vůči korozi a levné, nýbrž i schopné elasticky absorbovat výrobní tolerance a pohyby vyvolané sesedáním konstrukce. Podle požadavku namáhání bylo možno počet vedle sebe osazených prvků znásobit, což pro školený zrak vede mimochodem i k vizualizaci sil, které v konstrukci působí. K vychutnání tohoto dojmu je však nutné vystoupit do běžně nepřístupného prostoru krovu, neboť toto vítězství ducha nad hmotou je vnímatelné pouze v jeho diskrétním příšeří. (7) Zcela jinak je tomu v případě „gotického“ krovu navrženého autorem, i když pro stavbu mnohem menšího významu.
Karmelitánský kostel ve Frankfurtu nad Mohanem, vysvěcený roku 1270, je prostá jednolodní stavba, jež v několika etapách, kterými byly prodloužení lodi a připojení příčného křídla a několika bočních kaplí, dostala kolem roku 1500 svoji konečnou podobu. Na počátku 19. století byl kostel sekularizován, smutně živořil jako skladiště a kasárna, až byl, deset let po restauraci z let 1933-34, zničen bombami předposledního roku druhé světové války. (8) Když bylo roku 1979 na základě architektonické soutěže, jejíž první cenu získal architekt Josef Paul Kleihues, rozhodnuto o jeho začlenění do konceptu Archeologického muzea, (9) byl již poslední válečnou ruinou města. Síťové klenby chóru a boční kaple z roku 1500 zůstaly nedotčeny, klenba příčného křídla byla v dezolátním, ale opravitelném stavu. Z hlavní lodi zbylo pouze více či méně nestabilní vnější zdivo, jež se tyčilo do výšky 15 metrů, a to z pohřebiště o zhruba dvanácti stech hrobech, které zčásti sahalo až pod samotné základy stavby.
Zpočátku se uvažovalo o dvou možnostech zastřešení: za prvé o rekonstrukci historického stavu, jak vyžadoval stavebník, za druhé o zastřešení ocelovou konstrukcí, která byla opět přáním architekta. Vzhledem k tomu, že stav vnějšího zdiva nedovoloval zatížení vodorovnými silami vyvolanými zděnou klenbou, zůstala pro historizující variantu k dispozici pouze její napodobenina ze sádrokartonu, která z pochopitelných důvodů narazila na odpor zástupců památkové péče. Tím bylo o provedení ocelové konstrukce rozhodnuto.
Poté muselo všechno probíhat velmi rychle, i když úkol nebyl právě jednoduchý. „Magnetické pole“ historického prostředí nedovolovalo chápat jej jako pouhé technické zadání a vyzývalo k bádavému pohledu do minulosti. První výkres půdorysu a řezu vznikl přes noc (viz autorův plán na str. 137) a při důkladnějším pohledu je zjevný i jeho šlechetný patron - Henri Deneaux. V enormní časové tísni autor (znovu)objevil v českém časopise „Styl“ (10) geometrii remešského krovu a použil ji v pozměněné materiálu jako základ pro frankfurtskou konstrukci. Tato geometrie, sestávající ze tří různých poloměrů, čtyř kruhových úsečí a dvou přímek, byla nejen jednoduše sestrojitelná, nýbrž i formálním přiblížením výše popsaným historickým předlohám. Návrh vazníku o rozpětí devíti metrů, výšce deseti metrů a historickém sklonu střechy čtyřiašedesát stupňů byl schvalovací komisí jednomyslně přijat a zadán k provedení. Vlastní „pachatel“, starý dobrý Deneaux, zůstal nepoznán.
Právě tak jako u francouzského vzoru byla i zde zvolena prefabrikace z malých prvků, ty ale byly v tomto případě řezány ze 60 mm silného plechu a sešroubovány v „gotický“ vazník. Pro zvýraznění lehkosti konstrukce byl vazník navržen jako zdvojený, a jeho prvky, až na místa plynulých přechodů, vykazují typický průřez 60 x 100 mm. Zdvojením vzniklá mezera o šířce 60 mm svírá ve čtyřech bodech patky uložení, mimo tyto patky je její konstantní odstup zajištěn distančními podložkami. Lícové spojení dílů je provedeno 20 mm hlubokými zářezy, v nichž jsou oboustranně uloženy 20 mm silné styčníkové plechy.
Každý ze 14 vazníků je uložen ve čtyřech bodech na železobetonovém věnci, a to dvakrát na jeho horní hraně a dvakrát na jeho stranách. Patky uložení jsou svařeny z 20 mm silného plechu do tvaru T, na nějž je nasunut rovněž z plechu o síle 20 mm svařený díl tvaru U, s otvorem pro ložiskový čep o průměru 80 mm. Spojení těchto dvou dílů, které smontovány vyplňují již zmíněnou mezeru o šířce 60 mm, je kvůli aretaci provedeno pohyblivě a ložiskové čepy jsou oboustranně pojištěny rozpěrným kroužkem. Ze čtyř úložných patek slouží dvě jako pevné podpěry a dvě jako podpěry kluzné. V případě kluzných podpěr je díl tvaru U vybaven podélným otvorem. Tímto uspořádáním je každý vazník po svém osazení zajištěn proti překlopení. V jeden celek je konstrukce spojena vaznicemi z úhelníku 200 x 100 x 10 mm a podélně vyztužena 16 mm silnými táhly.
Filigránský výraz této konstrukce vynikl zejména během její montáže a 140 tun její celkové váhy zapůsobilo jen tehdy, když tu a tam spadla na zem nějaká drobnost a po svém přistání zanechala pozoruhodný kráter. Díky Bohu nebyl nikdy nikdo zasažen, a tak radost ze stavby, která navzdory hazardérskému výkonu montérů proběhla bez jakýchkoliv nežádoucích událostí, zůstala nezkalena. Odměnou byl očekávaný dojem harmonické koexistence starého s novým, který se dostavil po jejím ukončení. Dovršení středověkého řádu novými prostředky působí i zde dojmem, který svou samozřejmostí téměř vylučuje jakoukoliv jinou alternativu.
Nejpozději od doby Viollet-le-Duca, který jako žádný jiný z jeho současníků dokázal gotický princip odhmotnění přenést do současnosti, je vztah konstrukce a formy stále se vracejícím tématem. Dějiny architektury jsou dějinami neustálých změn. Vystřídaly se styly (a později i módy) a leccos z toho, co současníci považovali za nezvratné, se stalo nedůležitým či zavrženým a zapomenutým. Jedno se však nikdy nestalo předmětem revize a nebylo nikdy vystaveno procesu zapomnění - dílo konstruktérů a konstrukčně nadaných architektů. Díla minulosti, tam, kde odvozují svoji formu z konstrukce jsou v pravém slova smyslu zhmotněním rozumu a jak jejich objektivita, tak i praktická měřitelnost jsou zárukou jejich nadčasovosti a nesmrtelnosti. Jsou prostoupena znamením lidské inteligence, znamením, které ani po staletích neztrácí pro budoucí generace nic ze své čitelnosti. Studovat tato díla se vyplatí, neboť přítomnost není jen předstupněm budoucnosti, nýbrž i produktem minulosti, která ukrývá ledacos z toho, co se často marně a s vynaložením velké energie pokoušíme nalézt.

---

Poznámky
1) Paulgert Jesberg, Vom Bauen zwischen Gesetz und Freiheit, nakl. Friedr. Vieweg & Sohn, Braunschweig - Wiesbaden 1987, str. 46
2) Reiner Dieckhoff, Vom Geist geistloser Zustände. Aspekte eines deutschen Jahrhunderts, v Hugo Borger (vyd.), Der Kölner Dom im Jahrhundert seiner Vollendung, sv. 2, Historische Museen der Stadt Köln 1980, str. 86
3) Jan Pieper, Steinerne Bäume und künstliches Astwerk - die gotischen Theorien des James Hall (1761-1832), v Rainer Graefe (vyd.), Zur Geschichte des Konstruierens, DVA Stuttgart 1989, str. 92-98
4) Arthur Schopenhauer, Zur Aesthetik der Architektur, zde citováno dle Schopenhauers Werke. Die Welt als Wille und Vorstellung, sv. II, 3. vydání, nakl. Phillip Reclam jr., Lipsko 1859, str. 490
5) E. Brandt, (vyd.), Lehrbuch der Eisen-Konstruktionen mit besonderer Anwendung auf den Hochbau, nakl. Ernst & Korn, Berlín 1865, str. 372-377, jakož i Ludwig Klasen (vyd.), Handbuch der Hochbau-Construction in Eisen und anderen Metallen für Architekten, Ingenieure, Constructeure, Bau-Handwerker und technische Lehranstalten, nakl. Wilhelm Engelmann, Lipsko 1876, str. 209-219
6) Uvažovalo se též o konstrukci leteckého hangáru o rozpětí 52 metrů. Srov. pozn. (7), str. 175
7) Pavel Janák, Konstrukce a její osudy - H. Deneux, Nový krov remešské katedrály, v časopise Styl. časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, ročník VII. (XII.), Praha 1926-1927, str. 163-168, jakož i str. 168-175. Jakkoliv vynalézavým dojmem tato konstrukce působí, skutečně nová je jen použitím železobetonu. Svým principem je založena na vynálezu architekta francouzské renesance Philiberta Delorma (1510-1570), který podobnou dřevěnou konstrukci uveřejnil ve svém spisu „Nouvelles Inventions“ roku 1561. Srov. Rainer Graefe, Die Bogendächer von Philibert de l'Orme, v Rainer Graefe (vyd.), Zur Geschichte des Konstruierens, DVA Stuttgart 1989, str. 99-116, jakož i Eckart Rüsch, Baukonstruktion zwischen Innovation und Scheitern. Verona, Langhans, Gilly und die Bohlendächer um 1800, nakl. Michael Imhof, Petersberg 1997
8) Dr. Egon Warmers, Vom Berge Karmel zum Karmeliter-Hügel. Zur Geschichte der Karmeliterkirche Frankfurt am Main, v Museum für Vor- und Frühgeschichte Frankfurt am Main, magistrát města Frankfurtu nad Mohanem 1989, str. 23-29
9) Na projektu Josefa Paula Kleihuese se podíleli: Mirko Baum (který zpracoval soutěžní návrh a později jako vedoucí projektant řídil jeho realizaci), jakož i Joachim Kleine Allekotte Siobhán Ní Éanaigh Holger Rübsamen Herrmann Schmittmann Günter Sunderhaus Christoph Wissmann
10) jako pozn. (7)