Henry van de Velde: Amo – Credo

Toto dvojí vyznání neodporuje si v ničem, a přece stojí proti sobě tím, že jedno vyžaduje přirozené činnosti, druhé je povahy pasivní. Jest možno, že vyčkávací způsob nehodí se již do dnešní společnosti, a že člověku, který zjevně hlásá, co miluje, podaří se spíše, aby uchvátil lidi, bojující boj životní, nežli se to zdaří člověku, který hlásá svoji víru; jest dokázáno, že současná společnost vyslovuje veřejně svoji víru ve věci i myšlenky, kterých nemiluje, nebo kterých již nemiluje, ať je to na poli filosofickém, nebo na poli materielním. Neboť na prstech dalo by se spočítati, več společnost věří a co zároveň miluje. Láska odtáhla ruku, kterou kdysi vložila do ruky víry, a tím zbavila víru vší síly. Tím vyschl nevyčerpatelný přítok, a tento neblahý stav potrvá tak dlouho, dokud nepřivede láska své ochuzené sestře nové poklady.
Láska je s to, aby povznesla víru, neboť nemůžeme milovati, kde nevěříme. Můžeme přijímati od lásky s důvěrou všecko, a můžeme plně věřiti v toho, kdo miluje; na víru se nemůžeme spoléhati bez zkoušky, a nemůžeme milovati také toho, který nám poskytuje jen víru. Na poli architektury a uměleckého průmyslu nebylo nám již dávno možno, abychom věřili v nutnost a skutečnost funkcí různých stavebních prvků, jako jsou sloupy, štíty, metopy a řimsy, které jsme převzali ze slohů starověkých.
Ve starověku a ve slozích na starověku spočívajících, měla symbolika ornamentování za účel právě jen symbol a význam sám, ať byl znázorněn supem, beranem, věncovím nebo trofejí; pro nás ztratila již ovšem svoji přesvědčivost. ...
My, kteří jsme poctiví, prohlašujeme, že nemůžeme již milovati té architektury a uměleckého průmyslu, jež se ani nesnaží, aby zakryly vlastní nedůvěru v pojmy konstrukce a ornamentiky, kterých výlučně užívají. Zde vyvěrá všechno dobro a všechno zlo; všechno dobro, jež můžeme očekávati od architektury a uměleckého průmyslu, používajících jen elementů, které milují, poněvadž v ně také věří; všechno zlo, jímž jsme byli postiženi výtkami, že jsme barbaři, kteří všechno ničí, a zfanatisovaní, obmezení vzbouřenci.
Je známo, k jakému snižujícímu úpadku přivedli architekturu a umělecký průmysl odborníci nemající lásky a zapírající víru. V třetí čtvrtině minulého století poklesli jsme na nejhlubší stupeň vkusu a impotence. Když dospěla moje generace mužných let, měla tíživý dojem, že žije ve středu lidí zakalené inteligence, kteří si hráli s organickými prvky archijako děti se stavebnicí, kteří kupili na sebe sloupy a oblouky, štíty a řimsy beze všeho smyslu a důvodu a bez vší konsekvence. Ještě dnes cítíme s hrůzou, že jsme byli v blázinci, a že jsme se dívali na duchaprázdné zaměstnání lidí, jichž mozek byl ochromen; s tvrdohlavostí šílenců trvali na snaze, aby ozdobili vše, co jim do rukou přišlo, změtí okras, květin a nahých ženských postav. Zotvírali jsme okna a dvéře a volali jsme po rozumu, aby nás vysvobodil, neboť cítili jsme hrůzu z takové přítěže, ze všech těch těl a květin, z takového směru v umění; děsili jsme se budoucnosti.
Zdálo se ovšem, že takové volání je nové a revolucionářské; vždyť dělo se tak v době, kdy platilo za nejlepší chválu, nebylo-li možno poznati, co vlastně představuje nějaká budova nebo předmět. Stul nesměl se zdáti stolem, skříň skříní, vása vásou, mísa mísou; divadlo, nádraží, most měly míti takové vzezření, aby nikdo nemyslil, že je to právě divadlo, ádraží a most. Dnes zdají se nám ovšem samozřejmé požadavky, jež zde uvádíme totiž: „Každý předmět má svou logiku a svou oprávněnost existence; v tom smyslu jedině má se chápati jejich forma a konstrukce“. „Je nutno, aby tyto formy a konstrukce se přizpůsobily a podřídily skutečnému použití materiálu, jejž jsi vyvolil“. „Ovládá-li tě touha, abys tyto formy a konstrukce zušlechtil, podvol se té touze jen tak dalece, pokud můžeš zachovati a respektovati právo a věcné vzezření těchto forem a konstrukce“.
Tyto články víry hlásaly spíše víru znovu zrozenou než víru novou, byly základem nového slohu tak dobře jako byly základem slohu řeckého v jeho rozkvětu. A přece by se jim nebylo podařilo, aby uchvátily lidstvo, kdyby lidstvo nebylo z nich vycítilo všechnu moc lásky, jež provázela naše snažení, abychom tuto víru upevnili. A jaká to byla láska? Láska k výtvorům přírody, láska kultu krásy k věcem, které vytvořila příroda na základě svých nejvnitřnějších zákonů; právě ta láska, jež působí na lidstvo největší silou.
V největší své zoufalosti vzývali jsme ku pomoci a spáse věčný zákon krásy rozumové; a v okamžiku, kde dříve lidé klekali a hlásali své Credo, v tom okamžiku našli naši rtové své Amo, to Amo, které tkví v poznání, že vše co milujeme, spojeno jest jednou páskou a že všechna krása vyvěrá z jediného pramene!