Hendrik P. Berlage: Základ a vývoj moderní architektury*

Ve své přednášce „Myšlenky o slohu“ pokusil jsem se vyložiti, jak možno boj proti historicky stylové architektuře srovnati s hnutím dělnickým: jest, jako část vývoje duševního, souběžný s vývojem hmotným; napřed musí býti ukončen vývin politický, aby mohl proniknouti princip umělecký, a teprve tím okamžikem jest dána možnost práce na vytvoření slohu.
Pracují-li moderní umělci věcně a jasně, pak budou také směřovati k modernímu duševnímu ideálu: k hospodářskému principu rovnosti všech lidí, a tím vdechnou evelutionisované již formální kráse život podmiňující prvek, kterého sloh v poslední instanci vyžaduje, aby se mohl povznésti. Prací věcnou a jasnou rozumím obnovené vědomí, že architektura jest uměním tvoření prostoru, a proto že jest nutno bráti po stránce architektonické, konstruktivně i dekorativně, hlavní zřetel k prostoru, že nemá tedy budova v první řadě býti manifestací na venek.
Umění stavitelovo tkví ve vytvoření prostorů, ne však v projektování façad. Omezení prostoru jest vytvořeno zdmi; proto vyjadřuje se prostor nebo různé prostory na venek jako složitější nebo jednodušší komplex zdí.
Při zdi v tom smyslu jest nejdůležitější, aby podle své přirozenosti zůstala plochou, neboť stěna  přespříliš členěna ztrácí na charakteru stěny. Prací věcnou a jasnou rozumím, že architektura stěny má zůstati dekorací plošnou; že vystupující části architektonické mají zůstati omezeny na takové, které jsou určeny konstrukcí, jako obruby okenní, chrliče, žlaby, jednotlivé římsy atd.
Z této tak zvané „architektury stěny" při které svislé členění samo sebou odpadá, následuje, že eventuelní podpory, pilíře a sloupy, neobdrží vystupujících hlavic, nýbrž že vyvinutí přechodů vytváří se v samotné ploše zdi. Vlastní dekoraci plochy tvoří pak okna, která mají býti umístěna přirozeně pouze tam, kde jich třeba, a to v různých příslušných velikostech.
Prací věcnou a jasnou rozumím takovou, při které výtvarné ozdoby nepřevládají a pouze na tom místě umístěny jsou, které se konečně jako výsledek nejpřísnějšího hledání prokáže jedině správným.
Zásadně mají zůstati ornamenty plošný, t.j. vhloubeny do zdi, a plastiky tvořiti mají toliko ozdobné části zdi.
Má tedy především býti zase uplatněna prostá krása holé stěny.
Prací věcnou a jasnou rozumím práci takovou, která míjí nejpřísněji každou přeplněnost, kde tedy není zbytečných říms a pásů, podstavců a pilastrů, zalomení a nástavců, zkrátka žádných architektonických částí povahy cizopasné.
Prací věcnou a jasnou rozumím konečně práci takovou, která vždy najde porozumění, vždy zase vyvolá zájem pouhou přirozenou svou jednoduchostí a jasností, kdežto nepřirozená složitost a nejasnost zůstanou bez porozumění, zarážejí, avšak zájmu nevyvolávají a proto byly příčinou, že umění stavitelské, jak tomu bylo v století devatenáctém, bylo odsunuto z kulturního hnutí. Věcná, rozumná a proto jasná konstrukce může se státi základem umění nového ; teprve, až ona zásada dostatečně pronikne a všeobecně užívána bude, budeme státi na prahu nového umění; v tom okamžiku však bude také zvěstováno nové světové cítění, společenská rovnost všech lidí, cítění, založené ne na ideálu onoho světa, to jest v tomto smyslu náboženské, nýbrž opačné, založené na ideálu tohoto světa. Nebyl by tedy zase kus cesty ke konečnému cíli všech náboženství, nebylo by to uskutečnění křesťanské myšlénky? Což není první podmínkou ideálního snažení, celá křesťanská nauka o rovnosti všech lidí?
Pak bude míti umění zase duševní základ, kterého potřebuje, aby se mohlo projevovati jako dokonale vědomý výraz tohoto světového cítění, ježto bude pak míti také své symboly, kterých formální sloh vyžaduje jako zobrazení myšlenky. Pak nebude však architektonické dílo umělecké míti specificky individuelní ráz, nýbrž bude výsledkem celé společnosti; pod vedením mistra, duševně vynikajícího umělce bude moci každý pracovník také duševně na díle pomáhati. Ve velkých slohových období, mimo umění středověké, součinnosti v tomto smyslu nebylo a jest známo, že dnešnímu dělníku schází úplně duševní zájem na jeho práci.
Zdá se dnes sotva možný boj proti mizení této idey, pedantického to citu individua, ve prospěch práce samé, která jest výrazem ne jednotlivé osoby nýbrž výrazem ducha času, jehož tlumočníkem jest vedoucí umělec; přes to bude individuum jaksi samo sebou zatlačováno do pozadí, ne však ve prospěch společenského celku, nýbrž ve prospěch idey, tak, jak se dálo v dobách dřívějších.
Neboť, kdo ptá se konečně po prvním staviteli středověké kathedrály, kdo po jméně architekta egyptského? Známa jsou pouze jména vládců, pod jichž vládou stavby ty povstaly.
Nechť jest tomu jakkoli, dnes můžeme konstatovati, že jest učiněn počátek na této dlouhé dráze, která vede k architektonickému slohu, cestě to, o které myslím, že z ní nebudou již uhýbati cesty postranní. Budou-li architekti pracovati v smyslu naznačeném, musí cesta tato vésti k slohu v nejvyšším smyslu, jak tomu bylo v dobách dřívějších.
Ba zdá se, že uměním dvacátého století bude architektura; přesvědčení to získal jsem si i ze společenských a duševních jevů přítomnosti. Neboť se vzrůstem hnutí dělnického roste také ono umění, jehož člověk, veškerý lid, nejméně může postrádati, umění, jež mu leží nejblíže, umění stavitelské.
Umění stavitelské zaujme pak zase první místo v uměnách právě proto, že jest vlastním uměním národním, ne uměním jednotlivce, nýbrž uměním všech, uměním veškeré společnosti, ve které se zobrazuje duch času; neboť vytvoření stavby vyžaduje veškerého umění užitkového a s ním i veškerých pracovníků. Vyžaduje součinnosti všech sil, které mohou býti použity pouze duševně při hospodářské neodvislosti všech. Právě umění stavitelské jest projevem nejvyšších schopností celého národa. Pouze kombinováním všech sil, za jistým ideálním účelem, možno docíliti oné obdivuhodné dokonalosti, která jest tajemstvím vyššího umění stavitelského, pročež nemůže nikdy býti dosažena pouhým jednotlivcem.
Pracujtež, architekti, tímto směrem; pak musí se umění stavitelské státi zase uměním století dvacátého, jako jím bylo naposled před šesti stoletími, při Čemž malířství a sochařství zase budou kráčeti po jeho boku, sloužíce mu; pak mohou, takto použita, dospěti vyššího vývoje; ztratí však svůj charakter dneška, jako obraz a salonní soška, které představují umění zásadně na nižším duševním stupni stojící, a jsou proto podřadný; proroctví, které plyne ze společenského a uměleckého vývoje přítomnosti; možno již pozorovati, jak umění užitkové svým vzrůstem získává na zájmu a jak zájem pro pouhý zarámovaný obraz nebo salonní sošku rok od roku ubývá. Panuje snaha po jednotě v mnohosti, nejen o umění, ale i ve společnosti, po řádu, tedy zase po slohu ve vyšším smyslu. Jsem rád, že možno o slohu mluviti dnes i ve společnosti, že možno tedy mluviti o kultuře.
Umělci přítomnosti stojí před krásným úkolem, kterým formálně připravují uměleckou výzdobu, t.j. velký architektonický sloh oné budoucí společnosti. Znenáhla se budou soustřeďovati, přes to, že cítí nyní toliko osamělost, cit, jenž tvoří vždy charakteristický znak každého náboženského interregna; budou proto kaceřováni, ježto jsou nositeli těch uměleckých ideí, které leží mimo široké vrstvy, budou však tušiti příchod nové doby.
Není práce krásnější, neboť tak připravená doba bude zase míti kulturu a proto bude klásti úkoly tak krásné, jakých zde ještě nebylo; neboť čím bude ona doba státi duševně výše než středověk a všechny předešlé věky ― ježto bude jejím ideálem společenská rovnost všech lidí ― tím krásnější bude její umělecký výraz její, architektonické momenty, veškerý její sloh. Kdož věří, neukvapí se. Třebaže smutně působí vědomí, že z oné doby ničeho již nespatříme, přece zůstává útěcha, že zříme na obzoru již svítati, útěcha, která nás poznovu přenáší v onu dobu, kdy Ulrich van Hutten zvolal:

Es ändert sich die Zeit.
die Geister regen sich.
Es ist eine Lust zu Leben!