Architektonické školství - Ladislav Lábus

Prof. Ing. arch. Ladislav Lábus (1951)
Je absolventem FS ČVUT v Praze. V letech 1971-1991 byl zaměstnán v Projektovém ústavu hl. města Prahy. Od roku 1990 je vedoucím ateliéru na FA ČVUT v Praze. V roce 2002 zde byl jmenován profesorem. V roce 1991 založil vlastní kancelář Lábus AA.

---

Dvě architektury na jedné škole: duplicita po Česku

Ladislav Lábus: Já si myslím že to mnoho není. Záleží na tom, kolik jednotlivé školy přijímají studentů. Když se podíváte do Německa nebo do Rakouska, tak zjistíte, že počty studentů fakult architektury vůči studentům fakult stavebních jsou naprosto v odlišných relacích, než je tomu u nás. I když u nás ke studentům architektury připočtete i absolventy těch tří oborů architektura a pozemní stavitelství, tak je to vůči absolventům stavebních fakult pořád málo.

Rostislav Koryčánek: A znamená podle Vás duplicita architektonického školství nějaký problém?

Ladislav Lábus: Duplicita je pouze v Praze a Brně a svědčí to o tom, že vysoká škola nevystupuje jako jedna organizace, ale že každá fakulta si hlídá vlastní píseček a každý si sleduje to své. Nemyslím si ale, že by to bylo něco nenormálního.

Řemeslo nebo kreativita?

Ladislav Lábus: Já patřím asi k těm, kteří považují to nutné nebo to řemeslo za nezbytnou součást vzdělání, ale chápu, že studenti a i někteří pedagogové by se raději věnovali jenom tomu podstatnému. Myslím ale, že je důležité to umět spojit. To je vlastně věčná touha architektury. Rozdíl mezi americkými a evropskými školami je ten, že v Americe se moc řemeslu nevěnují a studenti se učí pouze kreativitě. Pokud ale chtějí vykonávat architektonické řemeslo, tak musí složit velmi přísnou zkoušku, která prověří, zda řemeslo zvládají.

Yvette Vašourková: Nadstavba je ta kreativita? Pro vás je první řemeslo a potom kreativita?

Ladislav Lábus: Já v tom nechci dělat rozdíl.

Jaký učitel, takový žák?

Ladislav Lábus: Je bez diskuse, že personální vybavenost našich škol je velký problém. Jsem přesvědčen, že to není jen otázka financí a prestiže, ale že je to dáno i tím, že je u nás relativně málo architektů a hodně práce. Myslím si, že pro mladého architekta v Německu není rozhodně tak snadné si založit vlastní kancelář, jako u nás. Znám spoustu studentů, kteří začali hned po škole a ani vlastně nečekali ty tři roky, a práce mají pořád až nad hlavu. Tato situace je pochopitelně znát nejen na úrovni profesorů, ale já ji cítím zejména na úrovni asistentů. Když je Kohlhoff profesorem na ETH, neznamená to, že tam sedí celý den. Má ale šest lidí, kteří se studentům věnují na plné pecky a svoji práci v ateliéru dělají po večerech. U nás je to naopak. Souvisí to i s tím, o čem tady mluvila Yvette Vašourková, protože ti, kteří berou svoje pedagogické povolání vážně už od svých mladých let, tak se víc věnují i metodice výuky. U nás to probíhá tak, že každý učí tak, jak umí.

Pedagog a systém

Ladislav Lábus: Když tady srovnáváme, je dobré také říct, že když v Německu vyhrajete konkurz, jste profesor a nemusíte lovit bobříky a dokazovat, kolik jste měl kongresů, přednášek, knížek nebo baráků jako u nás. To je prostě spojené s místem a pro vlastní práci je to naprosto zbytečná bariéra.

Budoucnost

Ladislav Lábus: Ani já nepovažuju rozhodně současný stav za katastrofický a do budoucna jsem optimista, ale zároveň i pesimista. Architektura v rámci ČVUT má tu výhodu, že nemá problém získávat studenty, a to i z toho důvodu, že vzhledem k současný společenským potřebám nabízí velmi univerzální vzdělání. Pesimista jsem kvůli tomu, že faktem je, že technika jde stále kupředu, a v důsledku toho se změní i architektura. A tak nevím, zda budoucí roli architektů nepřevezmou strojaři, kterých je teď na Technice málo a nemají co dělat.