Architektura a její prostředí: Reflexe nad přednáškou Michaela Hensela

6. června 2016 proběhla na Technické univerzitě v Liberci přednáška průkopníka Performativní architektury, spoluzakladatele Ocean Design Research Association a profesora na Oslo School of Architecture and Design, Michaela Hensela. Zásadním tématem byl vztah architektury a prostředí. Přednáška začala z pozice architektury, která svým chováním na prostředí reaguje a skončila diskusí nad plánovaným projektem na vinicích v Bordeaux o živé architektuře, která ze svého prostředí roste.
Michael nastínil posun k architektuře, která je plnohodnotnou součástí svého prostředí z pozice neantropocentrické architektury zahrnující oboje, jeho živé i neživé faktory. Takovýto přístup si žádá nové nástroje a metody. Hensel, spolu se svým kolegou Sørensenem, používají ve svém školním atelieru pro návrhy lokální, real-time data prostřednictvím arduina a senzorů a simulace ve virtuální realitě. Takovýto přístup má podle mě zásadní potenciál pro environmentálně zaměřenou metodologii  Systems Oriented Design diskutovanou jeho kolegou Birgerem Sevaldsonem na TUL letos v březnu. Komplexní navrhování při sledování a simulování biotických a abiotických faktorů při mezioborovém teamu nabízí krok dále v kreativním prostředí, takzvaném Rich Design Research Space.
Hensel je také průkopníkem metody Research by Design při prototypování v plném měřítku. Tato metoda skýtá nejlepší konfrontaci s vlastním výzkumem prostřednictvím vlastní zkušenosti a sledování interakce prototypu s prostředím. Data tedy nejsou sbírána jen pro návrh, ale i jako zpětná vazba pro další návrhy. Podobný význam má i sledování tradiční architektury, která byla vyvíjena a testována po generace v přímém vztahu k místním environmentálním podmínkám. Taková měření neslouží jen k sledování tvrdých dat, ale i k vyvíjení vžitých, až podvědomých zkušeností a znalostí architektky/a.
Lidstvo bylo vždy součástí svého živého i neživého prostředí a po většinu své historie měla architektura různé úrovně interakcí, či výměn mezi svými hranicemi, ať už se jedná o dvory, verandy, otevřené či uzavřené pavlače, arkády, balkony, pasáže, neklimatizovaná zádveří či jiné vnitřní prostory. Takovýto cibulový princip architektury umožňuje různé úrovně jejího obývání. Mnoho z těchto znalostí bylo zapomenuto a nahrazeno umělým prostředím energii konzumujících ventilací a izolací. Současné nové technologie nám můžou pomoci v návratu k přirozené rovnováze.

Přednáška se uskutečnila v rámci projektu Systemic Approach to Architectural Performance za laskavé podpory EHP a Norských fondů.