Rozhovor s Robertem Koniecznym

Nejspíš tak začínáte každý Váš rozhovor, ale mohl byste nám odhalit, co se ukrývá za zkratkou KWK Promes?
(smích) Ano, každý, hlavně na Slezsku, kde si myslí, že jde o zkratku 'kopalnie weglu kamiennego' (uhelné doly), ale ve skutečnosti je význam jiný. Jsou to první písmena příjmení zakladatelů: Konieczny-Wolnik-Konieczny. V době, kdy jsme s mou bývalou ženou Marlenou ateliér zakládali, tak jsem se jmenoval Konieczny a ona Wolnik-Konieczny.

A to druhé slovo 'Promes'?
A to Promes bylo ještě dřív, než KWK. Nějakou chvíli se naše firma jmenovala Promes a později se doplnilo KWK. A proč Promes? Kdysi jsem založil rockovou kapelu, kde jsem hrál na kytaru. Naším největším hitem byl nejvýš název kapely. Takže když jsem zakládal ateliér, abych neohromoval hned z počátku názvem, musel vymyslet něco jednoduššího, zcela opačného: 'Ohromující projekty, ne název'. Název kapely byl tehdy docela vtipný, ale raději ho nebudu překládat.
Název PROMES tedy znamená: P-projekt, RO-robert, M-marlena, E-elvira, S-stanislav.

Ateliér KWK Promes jste založil ve svých třiceti letech v rodných Katovicích, kde sídlíte dodnes. Měl jste v roce 1999 zkušenosti z nějakého architektonického studia nebo jste skočil do vlastního projektování rovnýma nohama?
Studoval jsem poměrně dlouho. Deset let. A proč tak dlouho? Protože jsem se ve stejné době účastnil soutěží. Při studiu jsem souběžně pracoval v ateliéru Studniarek i Pilinkiewicz. Netuším, proč není tento ateliér známý, jak by si podle mého názoru zasluhoval. Tam jsem se hodně naučil, jelikož původně studovali architekturu v Holandsku na Berlage Institute. Když se vrátili do Polska, byl jsem jejich jediným zaměstnancem. Dva zakladatelé a já sám. (smích) Práce v ateliéru vypadala tak, což bylo fantastické, že jsme seděli nad projekty, ale zároveň jsme hodně mluvil o architektuře. To byla pro mně nejdůležitější škola. Tam jsem se toho hodně naučil.

Takže lepší než univerzita?
(smích) Ano mnohem lepší než univerzita. Byla to trochu práce a trochu škola. Pracoval jsem u nich tři roky. Zároveň jsem se účastnil soutěží a některá ocenění způsobily, že jsme získali stipendium Batoryho nadace a odcestovali na svatební cestu do Ameriky. Tam jsme pět až šest týdnů strávili nad prací v projektech, šéfem toho institutu byl člověk, který spolupracoval s Remem Koolhaasem. Tyto zkušenosti byly hodně obohacující, protože člověk dostal úžasnou zpětnou odezvu od zajímavých vedoucích. Takže naše zkušenosti se rozvíjely trochu od vedoucích v práci, něco jsme se naučili během soutěží a hodně pak sami.

K historii Katovice, které jsou o trochu menší než Brno, kde budete mít dnes vernisáž. Přitom v posledních letech zastínily svou současnou architekturou řadu polských metropolí. Zdají se být otevřeným městem, kde staví řada přespolních architektů, ale také evropských hvězd. Čím je to způsobeno?
Nejspíš jsem měl jen štěstí, že jsem se narodil a žiji ve městě bohatém na nejnovější architekturu. To způsobuje, že člověk jde po ulici, pozoruje stavby a nemusí si vůbec uvědomovat, že vidí dobré věci. Určitě hraje roli, že jsem byl touto architekturou nějakým způsobem ovlivňován. Glivická univerzita se mi zdá být dobrou školou, učí logiku myšlení v architektuře, vyučuje spíše takovým 'řemeslným' způsobem, ale když se chcete trochu odvázat, tak se od té školy musíte odpoutat. Musíte jít dál a to mi umožnily právě soutěže. Ty mi otevřely cestu k jinému smýšlení o architektuře. Abyste mohli dělat něco svého, tak musíte čerpat z různých zdrojů, abyste si našli svoji vlastní cestu.
Slezskou logiku mám však pořád někde v hlavě. Projekt musí být logický a srozumitelný, což ale neznamená, že vždy musí být velmi racionální.

V Katovicích není zajímavá jen současná architektonická tvorba, ale dařilo se tu kvalitním stavbám již před 1. světovou válkou i poválečná scéna má co nabídnout. Máte některou obzvlášť oblíbenou stavbu v Katovicích?
Mou nejoblíbenější stavbou v Katovicích je jednoznačně sportovní aréna Spodek (M.Gintow, M.Krasiński, 1959-71). Jedná se totiž o dobrou architekturu i konstrukci, ale hlavně je vynikající jako celek. Je to 'úlet' (v polském významu slovo 'odlot' popisuje radost a euforii při vytváření díla, snahu posunout se někam dál, než obyčejný úlet), což ke Spodku dokonale pasuje. Zdá se mi, že i když vzniklo mnoho zajímavých věcí, tak Spodek je pro mě stále číslo jedna.

Výborná stavba, vypadá jako UFO.
Hlavně konstrukce, jak ji stavěli. Neskutečné. Dokonce ji pozastavili, protože se báli, že na ně spadne sptřecha. Nechtěli ji stavět něco přes jeden rok.

Teď konečně k Vaší vlastní tvorbě. Odstartoval jste svoji kariéru sérií ikonických rodinných domů pro osvícené movité klienty v Polsku. Již od počátku byl standard nastaven na tu nejvyšší evropskou úroveň. Jak moc obtížné bylo shánět v Polsku klientelu, která by podobný standard vyžadovala. U nás si movití klienti stavěli neobarokní paláce, kterým vy v Polsku říkáte “gargamely“.
První zákazníci zpočátku takové projekty vůbec nechtěli. Chtěli jen postavit rodinný dům. Měli různá přání s plno stříškami a vikýři. Řekl jsem si však, to udělám po svém. Tak to bylo s Trojuhelníkovým domem i Zlomeným domem. Jednoduše jsme se drželi našeho konceptu.
Vždy jsme objevili nějaký nápad, nějaký logický argument, který výslednou formu obhájil. Nevím, jestli mám nějakou schopnost přesvědčování. Když sám uvěřím tomu, co dělám, tak jsem o tom schopný přesvědčit i ostatní (smích). Daří se mi klienty přesvědčit, i když mnohdy zpočátku chtějí něco zcela jiného. Postupně se pak samozřejmě s dalšími projekty objevovali i osvícenější klienti.

Na škole v Glivicích jste nebyl příkladným studentem, ale teď vyučujete architekturu na Vysoké škole v Katovicích. Jakou vlastnost kladete studentům nejvíce na paměť? Co považujete při navrhování za nejpodstatnější? Je to Logika prostoru a Prostory na míru?
Kdysi jsem učil, ale teď už ne. A proč? Byla to soukromá škola a já měl tendence ty studenty nepouštět dál. (smích) Projekty, které nosili, byly hrozné. Pak si mě jednou zavolal děkan a řekl: „Ale pane Roberte, my z těch lidí žijeme! Oni se musí dostat dál“ (smích). Na to jsem mu odpovědět: „To je nějaké nedorozumění, nemohou tu školu dokončit, protože budou dělat hrozný věci“. Nelíbilo se mi to. Proto neučím.  

Takže v současnosti nikde nevyučujete a naplno se věnujete vlastní tvorbě?
Talent je naprostý základ toho, abyste mohli dělat tuto profesi, ale to je stále jen začátek, protože pak je potřeba se naučit obor, s čímž je spojena pracovitost. Pracovitost je základ, což znamená mít chuť a touhu stále poznávat a obohacovat o různé znalosti, učit se novým věcem, rozvíjet se, vytvářet nové kontakty. Vždy jsem studentům říkal, aby dělali to, o čem jsou naprosto přesvědčení. Pak také, aby nedělali věci, které jim někdo přikazuje a oni to nechtějí dělat. To pak nemá smysl, protože architektura není jen služba, kdy klient přijde a říká, co máte dělat. Je v pořádku, když nasloucháte, ale musíte si to přetvořit vlastním způsobem. Prostor, který navrhujete, musí být doplněn pozitivně. Nestavíte jen pro jednu osobu, ale pro všechny, kdo na to budou muset dívat. A na WST (Katowice School of Technology) byli někteří, kteří to pochopili a později u mě dokonce pracovali. Ale zbytek byli nějací kosmonauti, které jsem nechtěl pouštět dál. (smích)

Měl byste nějaký recept pro mladé a začínající architekty, jak se dostat do širšího evropského povědomí před svým čtyřicátinami?
Opravdu dobří architekti musí mít kromě talentu a pracovitosti také ambice. Jednou z vlastností dobrých a nejlepších architektů je snaha tvořit inovativní věci, což představuje soustavné hledání. Na jednu stranu umět vytvořit dobrý projekt správně vepsaný do okolí. To je základ. Ale současně je vždy třeba hledat nové nápady, které tu architekturu posouvají malými krůčky vpředu. To znamená, že jestli něco bylo už dříve nějak udělané, tak vaše ambice by měla být udělat to trochu podle sebe. Neopakovat to stejné, co někdo jiný, ale navrhnout tak, aby to ostatní chtěli napodobit.
Včera jsme měli diskusi v ateliéru, jelikož navrhujeme experimentální dům do Německa. Do tohoto projektu jsou přizvány i další ateliéry, ale my jsme jediní z Polska. Už jsou dva týdny po termínu a my máme stále problém s tím, jak to prezentovat. Nakonec jsme objevili něco a nejsme si jistí, zda je to správně. Jedna kolegyně řekla, že neví, jestli v tom pokračovat, protože to ještě nikde neviděla. Pro mně to nakonec byl nakonec argument, abych se toho nápadu držel. Nechceme tíhnout k tomu, co jsme už někde viděli. Zariskujme i kdybychom měli vytvořit něco špatného. Návrh zní logicky a jde vysvětlit. Vypadá jen trochu divně, na což si lidé časem zvyknou. (smích)
Moje rada zní, aby člověk pořád experimentoval. Samozřejmě bez poškození funkčnosti či narušení kontextu. My stále kombinujeme a vymýšlíme něco jiného, čehož si ostatní všímají.

Takže tím, že vytváříte něco jinak, si lidé nakonec všimnou, že věci nejsou v pořádku.
Ano přesně tak, něco není v pořádku.

A dílo se stává známější.
Vždy studentům říkám: Máte internet. Můžete z něj čerpat, prohlížet si jej a vybírat z nepřeberných katalogů, ale je lepší, když se to snažíte dělat po svém. Ale ne tak, že si přiložíte papír a okopírujete to. To nemá smysl. Abyste dostali do nějaké publikace, musíte to dělat po svém a neopakovat to, co už před vámi někdo vytvořil. Například v soutěži do Ostravy jsme kombinovali prvky, aby vzniklo něco odlišného. Nakonec jsme získali třetí místo, i když to beru spíše jako prohru. Výhra je pouze v případě, když získáte cenu první. Objevili jsme způsob, jak využít cihlu zcela novým moderním způsobem. Mohl bych se o tom dlouze rozvyprávět, což teď nestihnu, ale můžeme pokračovat v rozhovoru po přednášce.