Rozhovor s Peterem Märklim

Je všeobecně známo, že Vašimi učiteli byl architekt Rudolf Olgiati a sochař Hans Josephsohn. Jak jste se s těmto tvůrci seznámil a šlo by shrnout, čemu Vás nejvíce naučili?
Během studia na gymnáziu mi řekl můj učitel fyziky, který věděl, že se chci stát architektem: „Měl bys jít za Rudolfem Olgiatim.“ To byl první kontakt s mým budoucím povoláním.
Důležitou roli hrála také ETH. Asi po třech, čtyřech semestrech studia jsem si četl noviny, kde byl velký článek o sochaři Josephsonovi, viděl jsem jeho dílo, které se mi zamlouvalo. Zavolal jsem mu do ateliéru, a objednal se na návštěvu. Když jsem zaklepal na dveře, řekl mi stroze: „Neberu žádné žáky“, na což jsem reagoval, že já ale nechci být sochař, já chci být architekt. A ledy byly prolomeny.
Chodil jsem na přednášky na ETH a stýkal jsem se často s těmito dvěma osobnostmi, které byly o generaci starší. Mezi Olgiatim a Josephsohnem byly velké rozdíly, s Josephsohnem jsme se bavili o Olgiatiho domech, ale ty dva spolu si nedovedu představit. Také mezi oběma muži a vzděláním na ETH byly rozdíly.
Ale vše dohromady mi poskytlo velké množství materiálu, kterému jsem zprvu ani nerozuměl, nechápal ho. Kdesi ve mně jsem si ho ukládal a je základem mého vědění.
Začal jsem studovat v roce 1972, přišel jsem po maturitě, zkoušce dospělosti, na universitu. Byl jsem dospělý muž, ale řeči architektury jsem nerozuměl ani jediné slovo. Poslouchal jsem přednášky na ETH, například o klasické moderně, vnímal jsem je, ale nechápal.
Otázka byla, zda si sám před sebou přiznám nebo ne, že jazyk architektury neumím. Přiznal jsem si to, a začal jej objevovat zcela od začátku. Nedělal jsem nic z toho, čemu jsem nerozuměl, dodnes se to snažím dodržovat.
Nejnapínavější na povolání, kterému se věnujete, je zájem. Zájem vzbuzuje otázky. Když se nepídím po odpovědích, znamená to, že mě povolání nezajímá. Mě vedou otázky a zájem o poznání, ne honorář.
S Olgiatim jsme hovořili o navrhování a prostoru. Fascinovalo ho téma intimity, domova či hnízda, které rozvíjel ve svém sídle v horách ve městě Flims. Vycházel ze své vášně, kdy obdivoval antické dómy, odkaz Le Corbusiera a tradiční zemědělské usedlosti, které jsou typické pro Švýcarsko. I pro mě jsou tím největším pokladem Švýcarska.
S Josephsohnem jsme hovořili o umění, sochařství, filmu, malířství, politice, ženách,… zkrátka o všem, co tvoří život.
Jazykem architektury je geometrie, které se musíme naučit. Je to podobný proces, jako když si osvojujeme, jak vypadá písmeno A. Jak dlouho trvá, než se všem znakům abecedy naučíme tak dobře, že je dokážeme sestavit do dopisu, který sděluje to, co chceme. Pro mě není nástrojem slovo, ale oko, které jsem si musel vycvičit.
Architektura není používání stěn, oken a dveří jen tak, je to cesta, kdy pomocí těchto prostředků docílíme určitého pocitu či nálady.

Když jste se pak sám stal učitelem, jezdil jste se studenty curyšské techniky především do Itálie dívat se na památky, které jsou starší více než 500 let. Na co studenty při návštěvě těchto staveb upozorňujete především?
Nadřazeným tématem bylo, že jsem věděl, že v Itálii je stavební kultura a kultura vůbec přítomna nejvíce koncentrovaně. Města, jednotlivé domy a epochy, které známe, a které jsou součástí naší kultury, mají speciální atmosféru, která vychází z porozumění člověku jako jedinci.
Ještě dnes si pamatuji jednu z cest za palladiovými vilami. Řekl jsem studentům, že cestou, jak se mohou něčemu naučit, je pozorování palladiových vil. Palladio je pro nás jednoduše jedním z nejdůležitějších architektů. Součástí naší práce je navazovat na vědomosti předchůdců a rozvíjet jejich znalosti. To je to, co nazýváme kulturou. Palladio navrhoval absolutně ekonomicky, a klasicismus, který z něho vychází, je pro mě učebnicí. Elementy architektury používal střídmě, některé jen v náznaku. Věděl, že si oko leccos domyslí. Umění a hospodárnost má mnohé společné.

Velmi charakteristický je Váš způsob práce. Prý máte dva ateliéry, z toho jeden čistě soukromý, velmi skromně zařízený, bez technických vymožeností, abyste se mohl věnovat velmi specifické kresbě fasád. Můžete nám přiblížit, jak pracujete v této rané fázi?
Moji spolupracovníci mají jedno místo na práci, já mám druhé a navštěvujeme se navzájem. Je to dobré pro obě strany. Nejsem zvyklý pracovat stále jen sám: když mám otázky, zavolám si o radu. Návštěva přijde, během půl hodiny probereme, co je potřeba, a poté jsem zase rád, když mám na práci klid.
Každý má svůj styl práce, já si nejprve potřebuji projekt proskicovat a promyslet, než o něm mohu diskutovat.
Skici jsou jazykem mé tvorby. Nepřemýšlím během nich o tom, který materiál představují, může to být sklo, beton, kámen. Mé skici by se daly rozdělit do dvou částí, do přelomu tisíciletí jsem čerpal převážně z antiky a od roku 2000 mě fascinuje renesance.
Během práce si kladu otázky, když jdu spát, přemýšlím nad nimi. Projekt krystalizuje. Nejraději bych noc protáhl až do doby poledne. Na ETH tento režim nebyl možný, ale před desátou jsme nikdy nezačínali.

Především Vaše rané projekty betonových domů si nepotrpěly na dokonalost betonu, na jakou jsme zvyklí u švýcarských architektů. Sám přiznáváte toleranci k chybám, které se ve výsledku neukáží jako něco podstatného.
Ano, zcela souhlasím, lze říci jen ano. Otázka je tak dobře položená, že lze zcela souhlasit.

Z půdorysů či jednotlivých prvků Vaši nových staveb na člověka zároveň dýchá kus historie odkazující se na starověké chrámy či paláce. Cíleně se snažíte své návrhy propojovat s minulostí?
Ne, v tomto smyslu ne. Člověk přirozeně pracuje s tím, co připravila minulost.
Vycházím z přítomnosti, porovnávám svou práci s tím, co vidím kolem sebe, ale historie je v mé práci přirozeně přítomna.
Jedna k jedné nemůžeme historii přebírat, máme zcela rozdílné podmínky.

Téměř na každé Vaši realizaci lze nalézt Josephsohnovu sochu nebo reliéf. Má tento zvyk nějaký pro Vás hlubší význam, a jak tato umělecká díla přijímají klienti?
Spolupracovat s druhými je naprostá přirozenost, vždy to tak bylo a bude, je to přirozené. Pro mě bylo jednoznačně velké štěstí, že jsem byl pracím Hanse Josephsona tak blízko. Znal jsem je, pozoroval jsem je.
Jednou mě zaujaly plány, ve kterých bylo zahrnuto dílo sochaře Giacomettiho. Jeho díla bych však musel leda ukrást, nemohl bych si je dovolit. Ale sochy Josephsona ano. A tak jsem pro jeho díla začal vytvářet v projektech příhodná místa. Návrh fungoval dohromady spolu se sochami, musely tam být, a tak to klienti přijali.

Učil jste na řadě univerzit včetně ETH, přesto zůstáváte skeptický k dnešnímu způsobu architektonického vzdělávání. Domníváte se, že Vaše cesta, kdy se člověk rozhodne čerpat vědomosti od jednoho mistra je tou, kterou byste doporučil.
Ano, moje cesta je k doporučení. Myslím, že základem výuky architektury je navrhování, všechny ostatní předměty mu mají být podřízeny. Paralelně s navrhováním mají být vyučovány statika, konstrukce a dějiny kultury, ty jsou od navrhování neodmyslitelné. Dějiny kultury znamenají historii, kulturu, politické souvislostí, urbanismus, náboženství,… Člověk musí znát souvislosti místa, aby mu porozuměl.
Ostatní předměty se člověk naučí sám, když bude chtít, ty bych vůbec nevyučoval. Ale ty čtyři hlavní předměty, ty musí být zprostředkovány.