Rozhovor s Kamilem Mrvou

Architekt Kamil Mrva žije a pracuje v Kopřivnici. V kraji, kde se architektuře stále příliš nedaří, se Kamilovi Mrvovi podařilo ihned po dokončení fakulty architektury založit vlastní ateliér a zapsat se do povědomí hned svou první realizací - vlastním domem. Po osmi letech fungování ateliéru má za sebou řadu povedených rodinných domů (například dům rodiny doktora Bužgy nebo maželů Pancových v Kopřivnici) a dalších realizací (např. sídlo firmy UAX v Bernarticích nad Odrou). Práce kamila Mrvy jsou často publikovány v odborném i denním tisku, nyní vychází publikace shrnující tvorbu z let 1999-2007.
Kromě práce na vlastních projektech se Kamil Mrva podílí na chodu ostravského Centra nové architektury a věnuje čas studentům architektury nebo průmyslového designu a podílel se na pořádání několika studentských workshopů.

---

CESTA K ARCHITEKTUŘE

Co tě přivedlo k rozhodnutí stát se architektem?
Od malička jsem rád kreslil a líbily se mi různé stavby. Nejen domy, ale i mosty nebo konstrukce. Vyrůstal jsem v Kopřivnici, kde je střední průmyslová škola strojní, ale shodou náhod, když jsem se připravoval na vstup na střední školu, rodiče mi řekli, že umím hezky kreslit a abych tedy vyzkoušel školu stavební. Navíc se rodiče domnívali, že pro mě bude lepší chodit na stavební školu do Valašského Meziříčí než na strojní průmyslovku do Kopřivnice, protože máme rodinu v Americe, což tehdy pro mladé lidi mohlo znamenat politický problém a nemuseli se díky tomu na školu dostat.
Na střední průmyslové škole stavební mě to začalo bavit. Líbilo se mi i samotné řemeslo a dokonce jsem uvažoval, že budu zedníkem. Výtvarku nás tehdy učil pan ing. Palát a architekturu pan architekt Žert, který byl spolu s architektem Kalivodou v tomto regionu velmi uznávaný. Později jsem zkusil přijímačky na architekturu a vyšlo to. Měl jsem obrovské štěstí, že to bylo po roce 1989, jinak bych se na vysokou školu z politických důvodů asi nedostal.

Dostal ses tedy na fakultu architektury v Brně. Již v průběhu studií jsi velmi cestoval. Jak tě toto cestování a to, co jsi na cestách viděl, následně ovlivnilo?
Bylo to v době po roce 1989, kdy se u nás architektura teprve začala znovu formovat. Architekti měli najednou šanci znovu projektovat a cestovat. Cestování je pro naši profesi velmi důležité, je třeba vidět, co je nového a jak to funguje.
Jak už jsem naznačil, máme rodinu v Kanadě a v USA, kam jsem se díky tomu již během studií mohl dostat. Docela mě mrzelo, že jsme ve škole v rámci soudobé architektury probírali jen architekty, jako byl Le Corbusier nebo Mies van der Rohe, ale například o Wrightovi byla jen zmínka na jedné přednášce. Tehdy byl mým vedoucím ateliéru pan architekt Kyselka a když se dozvěděl, že se chystám na tři měsíce do Ameriky, řekl mi, že musím viděl Fallingwater House a další stavby od Wrighta. Tak jsem si naplánoval měsíční cestu po jeho stavbách, což mi dalo opravdu hodně. Především jsem si uvědomil, jak Wright dokázal pracovat s materiálem v přírodě.
Další cestování mě čekalo s panem profesorem Masákem. To byla docela náhoda. Roční praxi v rámci studia jsem absolvoval v ateliéru GAMA v Praze a poté jsem začal studovat pražskou fakultu. Bohužel mi tam ale nechtěli uznat některé již absolvované předměty z brněnské školy a vrátili mě do třetího ročníku. Na poslední chvíli jsem tedy přestoupil zpět do Brna a zapsal jsem se k panu Masákovi, který měl k mé velké radosti ještě volné místo. Tehdy diplomka trvala 3 semestry, přičemž ve druhém semestru proběhla studijní cesta do Holandska. Bylo nás v ateliéru osm a každý z nás dostal na starosti vymyslet program na jeden den zájezdu. Já jsem dostal za úkol seznámit ostatní se stavbami Wiela Aretse. Zajímavostí bylo, že když jsme přijeli k jeho vlastnímu domu, Arets tam právě sekal trávník. Profesor Masák nám v průběhu této cesty říkal, na co se máme zaměřit v diplomním projektu. Pro nás bylo tehdy Holandsko něco nového a dosud mě vždycky nadchne, jak v Holandsku může vše bezproblémově fungovat.

Zároveň jsi ale v průběhu studia pracoval jako restaurátor soch. Jak jsi se k tomu dostal?
Já jsem studoval tři semestry u pana profesora Kyselky a on mi jednou v létě zavolal, jestli nechci brigádu u pana sochaře Vavruši. Tehdy ještě nebylo obvyklé, aby studenti měli letní brigády, takže jsem byl rád. První jsme pracovali na ochozu kolem barokní kašny Parnas na brněnském Zelném trhu. Poté jsem mu pomáhal i v průběhu školy o víkendech a vzniklo z toho krásné přátelství.
Restaurátorská práce je ale samozřejmě něco jiného než architektura. Jezdili jsme tehdy spravovat sochy po celé jižní Moravě. Pan Vavruša má licenci na restaurování kulturních památek, u kterých jsem se vždy pozastavoval nad tím, jak mohly tyto sochy přetrvat 300 nebo 400 let a zajímalo mě, jak sousoší doplňuje celkové objekty. Například v Rešicích u Dukovan je malá kaplička a před ní cesta lemovaná sochami. Člověk si tam uvědomí, jak i v takové malé vesničce mohli být záslužní lidé, ať už to byl starosta nebo pan farář, a ti dokázali sehnat peníze na něco tak krásného.

Praxe je pro studenta architektury i začínajícího architekta samozřejmě velmi důležitá, ale zaujalo mě, že zrovna ty jsi zrovna mnoha architektonickými ateliéry neprošel. Pracoval jsi pouze v ateliéru GAMA u architekta Karla Pragera?
Ano, z větších ateliérů jsme pracoval pouze v ateliéru GAMA. Samozřejmě jsem ale občas pomáhal místním projektantům. Po škole jsem se chtěl vrátit zpět do Kopřivnice a hledal jsem zaměstnání. Bohužel v okolí mě žádný ateliér neoslovil. Proto jsem zkusil pracovat hned po škole sám.

O tom, že jsi tedy ihned po škole začal pracovat sám, tedy rozhodla více zdejší situace, nebo jsi to tak chtěl?
Já jsem se po škole opravdu vracel s tím, že tady někoho oslovím a budu pro něj pracovat. To se mi nedařilo, tak jsem opět odjel na několik měsíců do Kanady a vrátil jsem se s tím, že nemám co ztratit a zkusil jsem začít sám.

NÁVRATY DO ŠKOLY

Do školy se však stále vracíš, i když nyní jako učitel. Studentům dokážeš věnovat hodně svého času, uspořádal jsi několik workshopů. Proč jsi se rozhodl učit?
Donedávna jsem učil externě v Brně. Učit jsem začal v podstatě díky mému domu s ateliérem v Kopřivnici, který sem přijel navštívit a napsat o něm článek Karel Doležel. Ten mě oslovil i s nabídkou, zda bych se nechtěl podívat zpět na školu. V té době mě napadla tři témata, která by se hodila na studentskou semestrální práci.
Učení chápu jako určitou formu poděkování za to, že jsem mohl vystudovat brněnskou architekturu. Zároveň jsem to zkrátka chtěl vyzkoušet. Učil jsem na kopřivnické průmyslovce průmyslový design a přínosem pro mne bylo, že při tom mohu vypnout mobilní telefon a tím pádem si i trochu odpočinout od práce. Když jsem mezi mladými lidmi, mohu pozorovat, jak se architektura vyvíjí, protože studenti stále sledují nejaktuálnější dění. V praxi už je na sledování architektonického dění méně času.
A samozřejmě mě učení baví. Není to otázka financí, cesta do Brna a zpět mě stojí mnohem více, než kolik za výuku dostávám.

Jak učíš?
V prvním roce výuky jsem jezdil do školy jako externí konzultant. V druhém roce už jsem vedl několik studentů jako vedoucí jejich práce. Pak už jsem vedl i diplomanty a bakaláře. S Karlem Doleželem jsem také přednášel o architektuře v našem regionu a o architektuře americké.
Pro studenty pořádáme workshopy. Například když jsem připravil několik témat vztahujících se ke Kopřivnici, uspořádali jsme několikadenní workshop, kterého se kromě studentů zúčastnila i řada odborníků. Workshopy jsou hodně důležité, protože víme, že v průběhu týdne mají studenti řadu jiných školních i mimoškolních povinností a aktivit. Na workshopu se však student může věnovat dva nebo tři dny jen ateliérové práci. Obvykle jej pořádáme po třech týdnech výuky a student na něj přijde se svou první vizí. Na závěr musí ukázat, co v průběhu workshopu vymyslel. Díky tomu se většina studentů ve své práci posune o velký krok kupředu a dá jim to impuls i pro další práci.

Jaká je role školy ve vzdělávání architektů? Co říkáš na názory, že je pro architekty nejdůležitější praxe?
Myslím si, že škola je hodně důležitá. Dělat architekturu bez školy samozřejmě jde, ale lidí, kteří to dokážou je velmi málo. Může se stát, že je v ročníku, kde je například 60 studentů, je 5 studentů takových, že ví o čem architektura je. Třeba mají rodiče architekty. Většina studentů však od školy očekává, že je to naučí.
Praxe je ale také důležitá. Já jsem absolvoval čtyři roky výuky, rok praxe a tři semestry diplomové práce, což mi hodně vyhovovalo. Ze zrušení roční praxe na brněnské fakultě mám obavy.

MÍSTO A SLUŽBA

Máš nějakou vlastní definici architektury?
Asi těžko říci, co je architektura. Mám-li pro někoho vytvářet architekturu, je pro mě důležité místo a naslouchání investorovi. Místo určuje děj a naše práce je služba. Samozřejmě architekt nesmí být nikým do ničeho nucen. Prvotní myšlenku má mít architekt a až poté přichází na řadu konzultace s investorem.

Kde nacházíš inspiraci?
Na místě, v daném prostředí a v prvním kontaktu s klientem.

Jakým způsobem pracuješ?
Po první schůzce s investorem navrhneme základní skici a myšlenky. Po jejich odsouhlasení zpracováváme studii a případně model, po té následuje dokumentace a schvalování úřadů. Prováděcí dokumentaci menšího rozsahu a některé profese zpracováváme sami, u větších zakázek spolupracujeme s dalšími projektanty. Děláme autorský dozor. Pracujeme tedy od počátku až po kolaudaci stavby.

Jaká je pro tebe role týmu v navrhování?
Týmová práce v našem ateliéru je velmi důležitá. Já mám na starosti rozjezd akce. Dále to zpracovávají kolegové a já to s nimi konzultuji, předávám klientovi a řeším to s kolegy na stavbě. U větších projektů si určité úlohy rozdělujeme, vedení projektu má na starosti jeden člověk, nicméně vždy jsem u toho i já.

Kolik máš spolupracovníků?
V současné době jsme tři architekti a dva stavební inženýři. S externími spolupracovníky z jednotlivých profesí se u nás scházíme a společně konzultujeme.

Z toho, co je o tobě známo, to vypadá, že pro tvou kariéru byl zásadní tvůj vlastní dům. Je to pravda?
Bylo to pro mě hodně důležité. Chtěl jsem si nejprve něco postavit sám a zažít si ten proces stavění na vlastní kůži, v montérkách. Denně jsem byl na stavbě a po večerech jsem kreslil.
Na začátku jsem pracoval v bytě rodičů a přemýšlel jsem, že bych si pronajal nějaké prostory. Možná díky mým cestám do Kanady jsem žil v domnění, že za mnou přece klienti nemohou jezdit do čtvrtého patra v paneláku. Dědeček mi pak daroval zahradu, ve které jsem mohl zkusit postavit něco, v čem bych mohl dále pracovat a kam by za mnou mohl přijít klient a já bych mu mohl ukázat, jak vypadá dřevo, mléčné sklo, litá podlaha a tak dále.
Zajímavé je, že když sem přijde klient a sedne si za stůl v zasedací místnosti, z kapsy už svůj vysněný katalogový projekt nevytáhne. Kdyby za mnou přišli do paneláku, asi by mi ukázali, co se jim líbí a jak by to chtěli nakreslit. To bylo důležité především před pěti lety, dnes už k nám většinou chodí klienti, kteří nás našli díky publikovaným stavbám, líbí se jim to, co děláme, sledují nás a nakonec nás osloví.

Byl ten dům tedy opravdu na začátku tvé kariéry, nebo jsi začínal obvyklým navrhováním pro přátele a rodinu?
Když jsem navrhoval svůj dům, navrhoval jsem i další dva nebo tři objekty, ale byly to domy pro známé mých známých. Ale až díky tomuto domu a především jeho následnému publikování, jsem se dostal i mimo okruh mých přátel.

Navrhl jsi řadu rodinných domů, které nesou docela čitelný rukopis. Je vidět, že preferuješ dřevo jako konstrukční výrazový materiál. Z čeho vycházíš, když navrhuješ rodinné domy?
Každý dům je jiný. Navrhování domu je dlouhodobý proces a každý dům je vždy spjatý s konkrétním prostředí a dobou, ve které vzniká.
Stále se snažíme o jednoduché tvary, což je možná také způsobeno ekonomickou situací v tomto regionu. Lidé zde již na začátku přichází s daným rozpočtem, kterým jsme omezeni, což ale někdy bereme jako výzvu a pomáhá nám to při navrhování.
Dřevo je zdejší tradiční materiál. Vyzkoušel jsem si ho na svém domě a vím, co od něj mohu očekávat. Nyní jej doporučuji i kolegům. Dřevo zjemní atmosféru. Líbí se mi i to, že je to přírodní materiál. Nyní ale děláme i domy bez dřeva. Materiály rádi kombinujeme, každý má své výhody a nevýhody.

Co si myslíš o typových domech? Pokusil ses už navrhnout typový dům?
Určitě je to jedna z možných cest do budoucna, nicméně domnívám se, že každý dům by měl vycházet z daného místa. Nelze udělat dům úplně stejný pro Brno i Kopřivnici, o osazení na pozemek a orientaci ke světových stranám ani nemluvě.
Jako student jsem si zkoušel navrhnout asi deset typových domků a myslel jsem si, že by to mohlo fungovat. Nakonec jsem se však vydal individuální cestou. Za předpokladu, že dům vyhovuje více klientům a lokalitám, se samozřejmě může objevit na více místech a pro ateliér to může být komerčně výhodné.
Shodou okolností právě realizujeme lokalitu s osmi rodinnými domy na Horní Bečvě. Na začátku jsme si mysleli, že každý dům bude jiný. Nakonec jsme byli donuceni úřady, neboť je to lokalita v CHKO Beskydy, abychom například všude měli stejné střechy a tak z toho nakonec vznikly pouze dva zrcadlově obrácené typy domů.

Navrhl jsi dům pro svého bratra. Jak se liší práce pro nejbližší rodinu od navrhování pro cizí klienty?
Liší se to zásadně. Navrhování domu pro mého bratra byl podobný proces, jako když jsem si navrhoval svůj vlastní ateliér. Samozřejmě dům vychází z toho, co bratrovi a jeho ženě vyhovuje. Vzhledem k tomu, že tam byl hodně omezený rozpočet, měl jsem tam na starosti i koordinaci stavby, takže podobně jako u svého domu, jsem i tam pomáhal na stavbě v montérkách. Kdybych ten dům navrhoval pro cizího klienta, dělal bych pouze autorský dozor a stavba by byla mnohem dražší.
Moje rodina mě v mé profesi podporuje od počátku a nechávají mi v navrhování relativně volnou ruku a důvěru. Kromě domu pro mého bratra jsem navrhoval i oční optiku mojí maminky.

ARCHITEKTURA NA PERIFERII

Působíš na Ostravsku, stále ještě mimo hlavní architektonické dění. V poslední době jde kvalita staveb v tomto regionu velmi nahoru. Jak se tady architektům pracuje?
Vychází to ze situace v jaké se nachází celá severní Morava. Když jsem pracoval v Praze, stěžoval jsem si kamarádovi-ekonomovi, jak je u nás špatná situace. On mě tehdy řekl, že za deset let do Ostravy přijdou investoři a ekonomická situace se zlepší. A nyní je to tady. Nastal zde velký stavební boom, což sice možná není moc dobré pro architekturu, protože je zde řada architektů a projektantů, kteří navrhují trochu bezhlavě, nicméně zde vzniká již řada kvalitních domů.

Proč se tvé realizace prozatím vyhýbají samotné Ostravě?
Nevyhýbají. Teď jednu zakázku v Ostravě máme, pracujeme tam na projektu 33 řadových domů.

Jak je to v tomto regionu se zakázkami?
Poptávka je nyní velká. Všichni kolegové zde mají hodně práce, především ti, kteří pracují na zakázkách od začátku do konce.

V Ostravě se podílíš na chodu Centra nové architektury. Co bylo motivací k jeho založení?
Centrum nové architektury (CNA) vzniklo jako neziskové sdružení, jehož zakládajícím členem je Radim Václavík, dále David Floryk a já. S Radimem Václavíkem jsme dlouho přemýšleli nad společnou prací, nakonec nás spolu svazuje CNA. Chtěli jsme dát šanci i ostatním, aby se mohlo o architektuře mluvit a vyvíjet osvětovou činnost. Snažíme se trochu přiblížit k centrům, jako je Galerie architektury v Brně nebo Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, samozřejmě děláme to ve svém volném čase.

Jedná se tedy o projekt sdružující místní architekty, nebo je jeho cílem šíření architektury mezi lidi?
Určitě jsme chtěli spíše šířit architekturu severní Moravy dále. Což se nám zatím daří. Například nyní proběhla výstava Jiné domy 007, což je něco podobného jako například výstava rakouských architektů z regionu Vorarlberg, a tím možnost šíření povědomí o architektuře daného regionu dále.

Některé tvé domy stojí v CHKO Beskydy. Jak se v Beskydech navrhuje a především bojuje s úřady?
V současné době, jestliže architekt projektuje v CHKO Beskydy, musí být jeho projekt kladně odsouhlasen Agenturou ochrany přírody a krajiny v Rožnově pod Radhoštěm. Žádný stavební úřad bez vyjádření této agentury takový projekt nepustí dál. V poslední době je však pro nás získat toto kladné odsouhlasení problémem.

Čím to je? Co jim na tvých projektech většinou vadí?
Je to samozřejmě o lidech, kteří rozhodují. Nejsou to architekti ani odborníci, řídí se jen určitými jejich danými pravidly. Nejraději by v CHKO viděli sruby s malými dřevěnými okny s mřížkou. Přichází za námi klienti, kteří chtějí v CHKO nízkoenergetický nebo pasivní dům s prosklenou plochou, skloubený s přírodou, což je ale problém. Sokratův dům v CHKO postavit nejde, na jižní stranu musí být malá okýnka.
Bohužel však neplatí na všechny stejný metr. Architekt přinese na CHKO projekt a oni mu do něj začnou zcela v rozporu s autorskými právy kreslit. Na druhou stranu ale pouští katalogové domky s věžičkami, to jim nevadí.
Zajímavé je, že o nás občas někdo napíše, že jsme s CHKO spjatí a že nám prochází to, co jiným ne. Což není pravda, spíše je tomu naopak.

Kopřivnice, ve které žiješ a pracuješ, má bohatou průmyslovou historii a také řadu urbanistických a architektonických problémů, které z průmyslového dědictví plynou. Několik tvých témat, na kterých jsi pracoval se studenty, se Kopřivnice týkalo. Jaký je zde potenciál do budoucna?
Vždy jsem srovnával Kopřivnici se Zlínem. Je to určitý typ pásmového města mezi kopci s centrální zónou, pásmem bydlení, výroby a sportu. V současné době zde probíhají některé investice, které možná Kopřivnice nepotřebuje a přitom stále není dotvořeno centrum města. Kdybych ale nedoufal, že je zde potenciál do budoucna, asi bych tady nebyl.

SOUČASNOST

Jak se teď tvému ateliéru daří?
Práce je teď hodně. Všechno, na čem pracujeme, jsou zajímavé projekty, pracujeme na nich rádi.
Navrhujeme řadové domy do Ostravy, realizujeme hotel v Kopřivnici. V Rožnově pod Radhoštěm začínáme pracovat na rekonstrukci obchodního centra, což trvalo tři roky, než nám to povolili. Rozestavěny jsou tři rodinné domy a na stole čeká dalších osm projektů. Projekty jsou už roztroušeny po celé republice, pracujeme i na návrhu autosalonu ve Splitu.

A co budoucnost?
V tuto chvíli nemáme moc čas na to, dělat si výhled do budoucna. Nikdy však neříkám, že je zrovna Kopřivnice to nejlepší, co pro mě může být.

Děkuji za rozhovor.
Martin Rosa

---

Kamil Mrva Architects picture

MRVA, Kamil: Kamil Mrva Architects
2007
Naše cena: 300 Kč (doba expedice: do 7 dnů)