Dolní Žižkov, snímek Karel Cudlín |
Východiska, varianty i samotná řešení tohoto kontroverzního urbanistického úkolu ilustru- je na výstavě model území, plánová do- kumentace, fotografie i texty. Archiweb se dané téma rozhodl přiblížit rozhovorem s architektem Ivo Obersteinem, který vyjde spolu s dalšími texty na jaře v publikaci, jež téma výstavy dále rozvede. Editorský výběr Jiřího Horského přinese kromě interview s architekty, kteří se na žižkovské přestavbě podíleli nebo statí urbanisty Jana Sedláka či sociologa Jiřího Musila také rozhovory s “bezejmennými” obyvateli – ať už násilně deportovanými či těmi, jež tlaku doby odolali...
Některé z textů může však pozorný návštěvník nalézt už dnes na stránkách několika kusů “novin” v hospůdce U asanace, tedy v jednom z prostor Galerie pod radnicí (Městská část Praha 3, Havlíčkovo náměstí 9), kde se výstava do 28. ledna 2010 koná.
Přednášeno bude o zákrutech železné dráhy pod Vítkovem a viadutkech na Hrabovce. O plesnivé bídě žižkovských činžáků a hrdém vlastenectví tamních obyvatel. O první obecní plynárně a konkurenční elektrárně města Žižkova, o kapslovně Sellier & Bellot a žižkovské tržnici. O mihotavém světle prvních kinematografů, útulnosti zpěvních síní, poesii pivní pěny a o rámusech anarchistů. O tajemném podzemí i o nešťastném vzduchoplavci Sivelovi, jakož také o četných dalších dobrodružstvích průmyslového věku, kterážto se pojí s atmosférou obce, jež zněla ruchem rachotivé železnice, křikem pavlačí, zpěvem četných hospod a slula nespoutaným duchem svobodné Republiky žižkovské.
Výlet započne o desáté hodině v žižkovské restauraci Pod Viktorkou a ochabující síly možno podepříti v hostinci U radnice, ve výčepu Merenda, či velkorestauračním podniku U kozla. Obecenstvo se žádá, aby se v zájmu uchování zdraví teple obléklo a vybavilo špetičkou dobrého šnapsu. V případě vyčerpání a skleslosti je možno s výhodou použít jízdu elektrickou dráhou, jejíž přední vozy jsou v zimě vytápěny!
Místo setkání najdete zde: http://jdem.cz/c8cg6
není to ani skvělou prefabrikací - která má, ať se to někomu líbí nebo ne, budoucnost a ani ne oteřeností tedy "ztrátou identity"
to , že sídliště byla vybydlena, nebo sociálně nefungují, je nedotažením kvalitních konceptů v kombinaci s usídlením problémových komunit obyvatelstva. idea "otevřených bloků" - domů v zeleni je skvělá - tedy pokud je zvládnuté měřítko a provozuschopnost celku. dávat do kontrastu princip blokové zástavby a oteřeného vzdušného sídliště je směšné. bloková zástavba z určitého pohledu prostě nefunguje! - funguje pouze z pohledu pevného a jasně čitelného směřování struktury města a ulic. ulice jsou mezi bloky stejně přeplněné zaparkovanými auty a exkrementy od psů jako na sídlištích. vnitřní dvory jsou časro zaplněné vším možným a nikdo v nich čas netráví - nemluvě o těch zazeleněných s nedostačujícím volným prostorem, kde nikdo nemá soukromí a proto nejsou nijak aktivně používány. - leda k dalšímu zastavění.
sídliště a jejich autory lze kritizovat, ale to jak to dopadlo časro nebylo v jejich vůli.
asi budeme do nekonečna obdivovat ten překrásný klasicismus, který je v našich městech vpitý na každém rohu a těžko se na něj jinak navazuje.
Je to už v pořadí čtvrtá toho druhu. Loni jsme byli v Karlíně, předloni v Libni, před tím na Pražském Semmeringu a napříště se chystáme na Letnou.
..Se stavte, esi máte zájem a ste dost votužilej. Je to lepší než silvestrovské pochlastávání (7;- ))
Takto nezbývá jiného, než Vám a všem zde na archiwebu popřáti veselých Vánoc, šťastného návratu (v jednom kuse) ze Žižkova a všeho nejlepšího v (již tolikrát dalším) novém roce. Ciao.
před čím se chcete dnes chránit ve vinohradském bloku?
před smečkou divoce pobíhajících vzteklých psů?
myslím, že problém strachu a nutnost ochrany je právě hlavní problém blokové zástavby.
je iluze zdůvodňovat jí potřebou nějaké komunity.
leda, že byste ve vnitřním prostoru dvora chtěl manifestovat - třeba za novou archiekturu.
Jestli ale znáte nějaké nové město, které by bylo dobře vyzdvihnout, kde se dobře žije, jsem zvědav. Výmluvy na "nedotažení kvalitních konceptů v kombinaci s usídlením problémových komunit obyvatelstva" jsou jen zamlouváním toho, že avantgarda 20. století město jako fenomén prostě nepochopila.
Klepající čelist možná ironizuje. Bloková zástavba... Víte, ve druhé polovině 19. století a kolem roku 1900 se architektura ocitla na jednom ze svých vrcholů. Souviselo to jak s programovým školením celé společnosti, úředníků. Vrcholu dosáhla i většina stavebních a dekoratérských řemesel. Bídu funkcionalismu ve srovnání s tím nemůže skrýt sebedelší pásové okno.
Všechny silvestry, které si pamatuji, jsem prospal. Ale možná už toho vzdoru bylo dost.
uzavřenost bloku poskytuje možná klid před hlukem, ale proč je tu ten hluk, že?
interiér bloků je poměrně často společensky nevyužívaný - to je holý sociologický fakt, který prostě nevyvrátíte.
město fungující blokově je ideologický konstrukt vzniklý z bojácné společnosti.
jasně, evropa nemá dostatek kvalitních moderních sídlišť - většinou jsou to prostorově a provozně nezvládnuté celky - které vychází ze špatného programu, který nastolila moderna.
stojím si za tím, že kvalitní město je město v zelení - a to bez uzavřených bloků - bloky jsou prostě iluze - viz, co jsem psal výše - je to klasicistní patvar z nedostatku schopnosti se uvolnit z řádu.
řád není o tom, že zrušíte uliční síť, třeba i pravoúhlou, ale o tom , že naruším prvoplánovitá dogmata.
ukažte mi nějaké starověké město, které takto funguje na principu rakouskouherských bloků..
možná by bylo zajímavé srovnání mimo evropu. třeba starověk v číně, nebo americe, kde takzvaná primitivnost popisovaná křesťanskou kulturou mnohonásobně překonávala evropu.
nemluvě o starověké indii.
bohužel vývoj je již zcestný.
zapoměl jsem bod signifikantnosti města, která je podle vás tak jasná díky bloku.
to je také iluze, protože krajina, ze které člověk pochází je sama o sobě signifikantní svým prostorem a souborem prvků, které ji zkládají.
není to tím, že obestavím všechny stezky a uzavřu dvorky.
to je patvar klasicistních měst.
viz toto: Ladislav Žák: Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor
Ale zcela zásadní sdělení, které je v řádcích rozhovoru skrytě uloženo, a jehož význam si možná ani tazatel ani tázaný pořádně neuvědomili, je vyjádřeno jakýmsi páně Obersteinovým lehkým údivem nad skutečností, že Žižkov bez zásahu „shůry“ přežil:
„...Městské struktury, nahulákané k sobě. Jaké tam mohou být podmínky pro dobré bydlení? Dnes se už uhlím naštěstí netopí, ale když si na tehdejší stav vzpomenu... Tyhle struktury zachránit, to by musel být prostě zázrak...“
Dokonce i ten kondicionál v poslední větě naznačuje, že mluvčí ztěží může uvěřit, že je něco takového možné, ačkoliv živoucí důkaz toho má pře očima. A vida – „zázrak“ se stal! Nebylo k tomu zapotřebí žádné zaříkávání. Dokonce se ani nemusela vyhlašovat nějaká památková rezervace, nebylo nutné udílet „stranický pokyn“, že je zapotřebí zachovat... Prostě stačilo spolehnout se na přirozenou spontaneitu lidského snažení a dát prostor svobodnému životu. V tom „hnusném, kořistnickém kapitalismu“ dnes na Žižkově domy valně nikdo nebourá, ale naopak lidé je postupně opravují, modernizují, čistí, leští, vypiplávají a noví usedlíci se do nich s nadšením stěhují...
...„Laisses-faire“ nebo též „laisses-passer“ – „nechte věci plynout“, „nechte nás konat“. To je odpověď nade všechny zázraky! (7:- ))
Mimochodem, ty průběžné zmínky o různých drobnostech jako je dálnice vedená Prokovovou ulicí nebo „zkapacitnění“ Národní třídy, které se táhnou rozhovorem, znějí jak z těch nejrafinovanějších hororů. Jejich přízračná děsivost spočívá právě v té nenucenosti, se kterou byly takové nápady vyslovovány a k vrcholné hysterii poučeného čtenáře přispívá vědomí vysoké míry pravděpodobnosti, s níž mohly být klidně i realizovány.
Zde je navíc přítomna i reflexe dneška, ohánějícího se bláboly stejně jako Obersteinův včerejšek.
že v každém z nich najdete alespoň kousek venkova.
Ale nikde na venkově nenajdete kousek velkoměsta.
Proto žiju rád ve velkoměstě.“
(Andy Warhol)
Vzpomínám na Bohuslava Blažka, jak kdysi ve své přednášce komentoval pojem „zeleň. Říkal, že u lidí, kteří bydlí na sídlišti, spolehlivě poznáte, že k němu nemají žádný vztah, podle toho, když se jich zeptáte, co na něm nejvíce oceňují. Obvyklá je malá odmlka a pak následuje rozpačité: „No, že je tam ta zeleň.“
„Zeleň“ totiž není nic. Je to absolutně prázdný pojem, trapný žurnalismus, který jako vatu vkládáme všude, kde nedokážeme o skutečnosti nic konkrétního říct. Člověk, který má místo, kde žije, opravdu rád, se o něm nevyjadřuje jak z novinového úvodníku. Namísto toho řekne třeba: „Rádi chodíme na ten lesnatý pahorek,“ nebo: „Líbí se nám na lavičkách u rybníka.“
„Město v zeleni“ především není žádné město – a to bez ohledu na to, kolik má obyvatel. To, čemu se totiž říká „město v zeleni“ není to, co by si asi ledaskdo představoval: ulice se stromořadím po okrajích obou chodníků. „Město v zeleni“ v řeči urbanistů je jen podvodně přejmenovaný koncept volné zástavby. To proto, aby to nevypadalo tak blbě, když už se termín „funkcionalistický urbanismus“ tak zprofanoval. Je to totéž, jako když se po hysterii s „globálním oteplováním“ přišlo na to, že se globálně neotepluje, a tak se začalo operovat s termínem „klimatická změna“ – to je nenapadnutelné, protože se pořád někde něco mění. A pojem „město v zeleni“ je podobně silný kalibr. Řekněte sami, kdo by byl tak drzý, že by chtěl lidem upírat „právo“ na „město v zeleni“. To by byl už málem úplný fašista. Zkrátka, „město v zeleni“ je ideologický koncept argumentačně úplně neprůstřelný – to je jeho velká výhoda!
Á propos, člověk sice vznikl „v přírodě“ , ale také ne všude se mu stejně dobře dařilo. Navíc kamkoliv přišel, začal si tu přírodu uzpůsobovat, aby se tam cítil dobře – a to znamená, mimo jiné, i bezpečně. Ostatně, proto žil nejprve v savanách a nikoliv ve stepích, neboť drobné roztroušené keřové porosty a vysoká tráva nabízejí možnost úkrytu. Člověk zkrátka nemá ve své většině k životu rád totálně otevřené, neohraničené prostory. Pro dobrý pocit z místa, kde žije, má zapotřebí střídání veřejné sféry s intimitou, otevřenosti s uzavřeností. Většina lidí se orientuje v okolním světě velmi konzervativním způsobem bez ohledu na výdobytky avantgard. Navzdory pokroku v objevování nových materiálů a technologií má člověk biologicky hluboce zakotvené vnímání prostoru a svého těla v něm ještě z časů předhistorických. Tato biologická přirozenost je daleko houževnatější než sebelépe vyargumentované avantgardní koncepty „zeleného města“ nebo „obytné krajiny“.
Proto je taky v urbanismu tak důležitá hierarchizace prostorů. Bez ní se neobejdeme ani na venkově, kde je k přírodě přeci jen podstatně blíž – a už vůbec ne ve městě. Hlavním, určujícím a zcela nepostradatelným atributem městského prostředí je ULICE! Pokud urbanismus nezakládá pravidelnou blokovou stavební strukturu s klasickou uliční frontou, dochází jednoznačně k dezurbanizaci – tedy ke ztrátě městskosti. Od domu k domu nevede veselá ulice s rozzářenými obchody a přívětivými markýzami, které chrání chodce před deštěm. Lidé se nepotkávají na chodníku, jen se tupě míjejí ve funkcionalistickém prostoru. Mezi domy zejí nezhojitelné rány ve tkáni města, kterým se z nedostatku jiného vhodného názvu říká „zeleň“. Jdu ze stanice metra. Provlhlý tajícím sněhem časného prosince, rozfoukáván listopadovým větrem, opékán červnovým sluncem. Hledám místo, kde bych mohl v klidu roztáhnout deštník, rád bych vyhledal závětří, chtěl bych přejít na stinnou stranu ulice. Ale není tu převis fasády, nejsou tu místa za větrem, není žádná stinná strana ulice. Vlastně neexistuje vůbec žádná ulice. A s ní zmizelo i město. Výsledkem jsou jen „domy roztroušené v zeleni“. Pak už je pojem „město v zeleni“ jen sousloví, kde příslovečné určení místa maskuje úplné vyprázdnění samotného předmětu.
A chudáka Ladislava Žáka nechme raději spát. On to byl sice člověk nad jiné citlivý a na rozdíl od mnohých svých kolegů z oboru podstatně vnímavější k lidské přirozenosti. Ale, málo platné, přeci jen to byl avantgardista, a jako takový se nikdy tak úplně nezbavil představy o tom, člověk je tu od toho, aby své životní potřeby přizpůsoboval „nové vizi“.
Ostatně, jak lidé uvažují a čeho si nejvíc cení, nejlépe poznáte podle toho, čemu dávají přednost. Při svobodném rozhodování člověk každým krokem, který učiní, dává jednotlivým věcem, situacím a příležitostem jakousi pomyslnou cenovku: to udělám, tam tomu se vyhnu, tohle nechci, ono zase musím mít, ať to stojí, co to stojí. A když si uvědomíte, že za cenu bytu v těch „hnusných blocích“ nekde v Dejvicích nebo na Vinohradech můžete mít celý rodinný dům i s pozemkem někde „v zeleni“, tak je, myslím, jasné, čemu dávají lidé přednost...
...A jsme zase u toho „laisses passer“ (7;- ))
Hacek byl ale vzdy v tom, ze by ty "kralikarny" na svobodnem trhu neudaly a tak soukrome firmy predem vzdy od statu zadaly zaruku odbytu. Zajimave je, ze pro hospodarnost (navratnost vkladu a patricny zisk) tyto firmy zpravidla pocitaly s nejmene zarucene odebranych 40,000 bytu rocne. V tech par pripadech, kde obzvlaste naruzovele vlady jim sly na ruku, veskera vystavba dopadla vzdy coby "sozialwohnungen". Proste, chudej (zrovna tak jako zavrenej) lid si vybirat nemuze, ten musi jen drzet hubu (a krok).
“Sakale": Nemyslite, ze v souvislosti s Zizkovem je snad zde vhodnejsi autorska dvojice Rada-Zak, nez Ladislav Zak, jinak to vyborny architekt "zahradnik"?
mezi tím, co je v dejvicích, na vinohradech a na žižkově - je velký kvalitativní rozdíl.
hodnotím zejména žižkov, potažmo vinohrady a s tím související podobná místa - dejvice bych vynechal, ty jsou poněkud jiné - otevřenější.
v konceptu urbanismu blokové zástavby jsou ulice zacelené a kompaktní bloky.
z pohledu ulice jsou jako tvrdá bariéra, kterou běžný chodec neprorazí.
jasně máte pravdu v pocitu přimknutosti, ta v avantgardním funkcionalismu totálně chybí, natož v jeho rozvolněnosti.
to co píšete je pokroucené.
ochranu vám má poskytnout samotný dům, ne urbanizovaný blok.
obávám se, že žižkovská ulice toto neslňuje.
bohužel to je bod a základní měřítkový problém naší debaty.
pokud v přírodě hledáte pocit ochrany nebo přítmí, také se můžete schovat pod jediný strom a stačí to.
problém netkví ani tak v urbanismu ať už moderny, nebo klasicismu, jako spíše o hmotách a provozu samotných jednotlivých budov.
ty pokud jsou neútulné a nevytváří atraktivní prostor, tak město nikdy nestvoří.
vytvářením lze nazvat jejich vzájemnou pozici, rozměry a provoz - což je stále věc citu tvůrce.
krajina na vás také může půobit příjemně i nepříjemně.
zeleň do města patří - může jí být více i méně. v některých prostorech nevypadá dobře - třeba některá náměstí, ale představa že procházím ulicí bez zeleně, která je vypražená prosycená prachem a hlukem, který se odráží od stěn pevných hmot domů, tak není o co stát.
na závěr bych jen dodal, že si pravděpodobně rozumíme. nevyhledávám avangardní sídlištní nesmysly, stejně tak jako mě nezvrušují rakouskouherské prvoplánové kompaktnosti.
extrémy nejsou nutné, i když na papíře leckdy vypadají dobře.
bohužel nemusí v reálu fungovat.
Takyarchitekt - Rada Žák, Bohatýrská trilogie, to je nádhera , http://knihy.abz.cz/imgs/products/img_164713_main.jpg
Neviditelná ruka trhu má ale jinou nepříjemnou vlastnost a to potřebu přepisovat levné zelené parcely na drahé stavební parcely a na tom vydělávat stamiliony, aktuálně to hrozí v Trojmezí, na Roztylech, Dívčí hrady ...
V rozhovoru s p.arch.Obersteinem mne trochu zarazila jeho argumentace s dřevěnými stropy.Osobně jsem rekonstruoval podobný dům.Dlouhodobým zanedbáním OPBH byly částeně poškozeno několik trámů v
půdní části.Vyřešila to výměna zhlaví trámů.Ostatní dřevěné stropy v domě vydrží nejméně dalších sto let. Betonové stropy se dělaly, často nesmyslně, především v citovaném vinohradském trojúhelníku, kde se ničilo vše, včetně litinových zábradlí a pak nahrazovalo sockvalitou.V Londýnské jsem viděl probouranou šachtu přes všechna podlaží secesního domu, do které se vsunuly umakartová koupelnová jádra.
pravda z dnešního pohledu plynových a elektrických topných systémů, koupelen a záchodů v každém bytě je těžké nazírat problémy tehdejšího přelidněného města. tyto hygienické problémy vedly především k oně tehndy pokrokovým ideím volné zástavby. bohužel, byl to omyl. na obranu je třeba říct, že do té doby se západní civilizace nemusela asi nikdy vyrovnávat s tak ohromným množstvím lidí, které bylo potřeba během krátké doby ubytovat. nechci takdy nikterak obhajovat zvěrstva, která se děla během 60, 70 a 80. let minulého stolet,. nicméně to, co se děje podle hesla „Laisses-faire" dnes, ten koberec odporných čtvrtí rodinných domečků, který dnes obklopuje každé větší město... neprůchodné oblasti slepých ulic, žádné ulice, jen příjezdové cesty, žádná práce, žádné služby jen ohromný nárůst používání auta. panelové sídliště provázely a provází problémy kam se podíváš, tady jich bude víc.
nebude-li objeven levný zdroj energie, tak dříve či později ropa a plyn dojdou. to pak ten jeden byt v dejvicích nekoupíte ani za dvacet satelitních nádher