Mezi periferií v centru a centrem na periferii (II)

V prvním díle našeho rozhovoru jsme mluvili o souvislostech vzniku centra na periferii. Vy si ale kladete i otázky, související s opakem: s kontextem vzniku periferie v centru… Kdy jste k těmto úvahám dospěl?
Myslím, že to začalo tím, že jsem, po mém rozchodu s Martinem Rajnišem, potřeboval zařídit vlastní ateliér. Šel jsem náhodou přes Smíchov a spatřil zpustlý a zanedbaný, ale stále ještě krásný dům. Nedalo mi to a oslovil jsem majitele. K mému překvapení jsme se dohodli. Podařilo se mi, s pomocí kamaráda, tu starou trafačku koupit.
Nachází se v místě, které společně s budovami městské masné tržnice a lázní spoluvytvářely kvalitní veřejný prostor před gymnáziem Na Zatlance. Situace se změnila v 90. letech, kdy tyto objekty ustoupily rozvoji Smíchova a kdy se společně s okolními fabrikami zbořily. A namísto nich se postavila nová velká trafostanice, která umožnila samotnou transformaci čtvrti. Bez ní by vlastně transformace Smíchova nebyla možná. Začalo se stavbou Zlatého Anděla, následoval Carrefour, dnes Centrum Smíchov, a přibyly další administračky, multiplexy, hotely a výjimečně i bytové domy. Přičemž se tyto novostavby začaly chovat k tomuto prostoru jaksi nově, se ztrátou paměti: a to s reflexí právě nově vzniklé obludné stavby této trafostanice. Konkrétně, většina z nich se postavila k tomuto prostoru zády a z relativně pěkného městského prostranství se stává zásobovací, servisní dvůr a parkoviště; svým charakterem a způsobem jakým se k tomuto prostoru chováme, jsme vytvořili prostor na okraji našeho zájmu – periferii.
A přitom se nacházíme na Smíchově – dnes v administrativním a obytném živém městském centru Prahy. Teda, že je to ale doba co? To vše se ještě odehrálo dávno před naší rekonstrukcí Uhelného Mlýna.



Koupit starý industriální objekt v centru čtvrti ovšem představuje i jistý závazek…
Ano, nejen závazek, ale i odpovědnost. Tu starou trafačku jsme kupovali z nadšení, ale i se záměrem celé místo kultivovat. Na malý domeček trafačky, která má asi 50 m², navazují pozemky proluky mezi dvěma ulicemi. S kamarádem, se kterým jsem tenhle objekt koupil, jsme se shodli v názoru na význam místa a rozhodli jsme se rozvinout projekt kultivace, jak už jsem o tom mluvil.

Mimochodem, jak vnímáte toto viditelné rozpínání smíchovského centra ve vztahu k celoměstskému centru – k Václavskému náměstí? Není Smíchov dnes již silnějším centrem?
Ano, z pohledu běžného obyvatele Prahy asi je. Vždyť tady máte téměř vše – snadno dostupné, můžete si nakoupit, zařídit, za normální peníze spoustu věcí – služby, zboží, a pokud ne, tak je to odtud všude kousek. Máte tu metro, tramvaj, zajedete sem autem... A pěšky je to také kousek.

Čím to je? Co je podstatou tohoto přesunu energie?
Kdybych teď nechal Smíchov stranou, podle mě se z Václaváku postupně vytrácí běžný život. Už se tu ani moc nebydlí, dnes jde o čistě obchodní a administrativní centrum, ale centrum bez atmosféry. Na mě osobně působí asi jako supermarket bez lidí. A to nemluvím o současném dopravním omezení… Čemu to prospělo? Co se díky tomu změnilo?
A když se vrátím k Smíchovu: za těch 20 let prošla čtvrť velkou proměnou a pořád roste a rozvíjí se. Stále má kam a co rozvíjet. Významným impulsem, který pomohl nastartovat proměnu, je dobře navržená stavba Zlatého Anděla – hmotové a urbanistické řešení, vyřešení vstupu z metra, a na něj navazující nová výstavba, někdy více někdy méně podařená. Oproti Václaváku má výhodu, že se tady bydlí. I v blízkém okolí.
Samozřejmě že se před námi rozvíjí i další významy této městské scény: především celá synergie místa – vždyť tu je dopravní křižovatka, schází se zde řada silnic, k tomu všemu se Smíchov nachází na obchvatu, je tu břeh řeky… Svou roli tu hrálo a hraje také obchodní centrum se službami, které tu nikdy nebyly… A samosebou také vstup do metra… Mimochodem, vývoj čtvrti se dal pozorovat na zajímavém posunu sex shopu; nejdřív stál na rohu a každé tři roky se posunoval dál a dál od Anděla a dnes jej najdete až u nábřeží. Chybí ještě kousek, aby bylo zabydlené celé nábřeží. Prostě atraktivita určitých míst v okruhu Anděla se zvyšuje.

Uvedete příklad?
Pro mne je zajímavý mj. hotel Movenpick – coby fenomén budoucího rozvoje Smíchova. I když se mi jako stavba nelíbí, je to podle mě držák a provizorní podpora místa. Z hlediska města, kdyby nebylo tohoto hotelu, možná už je na úbytě. Ale hotel podržel městský život až do dnešní doby. Je to spojka mezi Smíchovem a Plzeňskou. A potvrzují to také další smíchovské projekty, které se v blízkém okolí chystají. Což je důkazem toho, že tato část metropole stvrzuje i svůj ekonomický význam. Tím, jak roste, stává se obyvatelným i tam, kde bychom to před pár let nikdy netušili. Kultivací a prací s veřejným prostorem se z tohoto prostředí stává kus skutečně obytného města. Z širšího pohledu představuje Smíchov jistou městskou rezervu, navěšenou na infrastruktuře; a ta se musí využít. Je to lepší, než stavět satelity resp. než aby se podporovaly neekonomické investice za městem.
Mimochodem, letošní rok byl v tomto ohledu podle mě naprosto zlomový: objevily se tu totiž luxusní francouzské uzenářství a několik nových bister a to v ulicích, kde bych to nikdy nečekal: tyhle ulice mají totiž jasně periferní charakter, bydlí tu Romové atd. Atraktivita místa se tedy rozpíná a potvrzuje se, že město tu žije a má potenciál uživit i další lidi. Možná, že je to díky správnému mixu, protože čtvrť funguje plošně, nikoli centricky…



Vraťme se k vaší trafostanici a záměru kultivovat okolí…
Místo bylo zanedbané a bylo a je třeba udělat pořádek. Pořádek ve vztazích, v majetcích ale i v infrastruktuře. Místo bylo rozkouskované na několik menších parcel, které se musely sloučit; tomu ovšem překážela ještě jedna menší trafostanice, přitom na nás bylo zajistit její přesun. Muselo se přeložit vedení technické infrastruktury. A s těmito úpravami uvést do souladu Územní plán, což bylo závislé na stabilizaci vedení města a jednotlivých úřadů zabývajících se územním plánem.

A co děláte dnes?
V současnosti hledáme podobu tohoto místa. A jednou z možných variant je dočasný projekt.

Mohl byste být konkrétní?
Přemýšlíme o dočasném konceptu, krátkodobém projektu, dočasné stavbě, v podobě kontejnerového distriktu, na kterém bychom si ověřili fungování místa ale i parametry budoucího projektu a jeho optimální využití. Cílem je znovuvytvoření kvalitního městského prostředí.



Neobáváte se síly Anděla?
Ale, ano, přemýšlíme o tom. Svým obsahem, službami a značkami a hlavně prostředím, které nabízí, se nám zdá nákupní centrum Smíchov přece jen uniformní a sterilní. Podobných center dnes najdete po celém světě stovky. Přemýšlíme proto o lokálním charakteru, o něčem jako kouzlu toho starého Smíchova. Zároveň je cítit, že centrum Smíchova se rozpíná a nestačí pokrýt potřeby množství lidí, které přes něj denně proteče, a já jsem přesvědčen, že přirozené rozšíření centra je na dosah.

Mohl byste shrnout, jaká témata a cíle má váš projekt řešit?
Urbanisticky je tohle místo stranou za tou neprůstupnou Radlickou a ještě je ke všemu rozdělené na dvě úrovně a do špičky. Na Ulici Kováků, která je v rovině, a ulici Na Zatlance, která stoupá do kopce a která o pět metrů převyšuje úroveň, na níž se nacházíme. Chceme vyzkoušet, jestli toto místo unese dva obchodní partery: jeden v ulici Na Zatlance a druhý v ulici U kováků.

Půjde tedy především o prověření možnosti fungování parteru...
...ale třeba i možné prostupnosti územím, způsobu parkování na pozemku, podoby ulic a stanovení uliční čáry, měřítka budoucí zástavby… O zkoumání vztahu původního objektu trafačky a nově dostavěné proluky, která musí reflektovat nové urbanistické souvislosti a vazby na okolní kontext. Vazby z minula byly zpřetrhány dost neurvalým způsobem. Vazby vytvořené původními objekty, se přerušily, stejně jako kontext staré tržnice a městských lázní, po kterých tu sice zůstalo prázdné místo, proluka a schody, které ztrácí ve svém důsledku i smysl. Prostě je třeba si uvědomit, že nová trafostanice zásadním způsobem vše kolem změnila a přeorganizovala a, že je potřeba tu situaci, možná i radikálně, změnit.
Když půjdu do detailu, další téma našeho projektu je vyústění oněch dvou ulic – Kováků a Na Zatlance. V rámci celého řešení se objevuje tendence zklidnění toho prostoru a vytvoření náměstí. A pokus o zobytnění celého veřejného prostoru.
Takže jsme připravili dočasný koncept na dobu pěti let; měl by prověřit fungování na více úrovních, včetně míry veřejného prostoru, který by bylo dobré tu uchovat: třeba ne ve stávajícím rozsahu. Také jsme si chtěli vyzkoušet výškové měřítko. Měl to být vlastně základ, zadání našeho reálného budoucího projektu.

Jak byste charakterizoval podstatu dočasného konceptu?
Je to postupné hledání formy a obsahu možného budoucího využití – trvale udržitelným způsobem. A to v první fázi za relativně malé peníze, které by opodstatnily případnou budoucí vyšší investici.
Takže nyní pracujeme s typem kontejnerové stavby: konkrétně jde o lodní kontejnery, které jsou upraveny na obchodní jednotky, přičemž jsou poskládány do formy evokující městské prostředí. No, a ty by se postavily třeba jen na pět let, tedy na dobu, za kterou bychom mohli dostatečně prověřit, jaký je skutečný potenciál a možnosti místa. Ale také je to doba, za kterou by se tato úvodní investice měla zaplatit.



Jde tedy o koncept putovní…
…který by se mohl předávat, přesouvat, dál na jiná podobná místa, která čekají na své budoucí využití. Mimochodem, jedna nouzová varianta představovala přesun do Libčic v podobě bydlení či ateliérů pro studenty.

Lodní kontejnery – na Smíchov tedy přicházíte s metodou poměrně málo frekventovanou.
Podobné koncepty občas najdete v zahraničí. Například v Austrálii, v Londýně, skvělý koncept má firma Freitag v Curychu. U nás asi ne, spíš jsou to střídmé věci – i když s kontejnery pracoval v jiném kontextu například ateliér KAVA, který je využíval jako kanceláře skladovacího objektu. Nicméně zajímavé na této variantě v této lokalitě je fakt, že bychom nemuseli investovat velké peníze, na to, abychom měli jistotu, že to bude do budoucna správné rozhodnutí. A když to bude ztráta, nebude tak velká. Dokonce to bývá často i naopak: velké peníze mohou znamenat obnovu, ale třeba také blokaci na velmi dlouhou dobu, když to rozhodnutí a řešení není správné. Náš pokus je jednak test, ale mohl by také zafungovat jako reklama. Nemuseli bychom vytvářet složitý marketing, když zjistíme, že místo funguje dobře. A může to být i pozitivní signál pro náš budoucí projekt.

Jak se naopak pozná ztráta?
Třeba, tak, že tam lidé nebudou nakupovat, firmy nebudou mít chuť si tam pronajmout prostor za odpovídající nájemné, v důsledku čehož tam a nikdo nebude mít chuť a důvod chodit. A my nebudeme mít peníze na splácení celé investice.



Nemůže se stát, že důvodem nebude chyba projektu, ale malá kupní síla? Nebo dokonce chudoba?
Ano, i to se může stát. Jo, takhle nějak si představuji tu neviditelná ruku trhu... A nám nezbyde nic jiného než cesta z města. Ale vážně. Právě o tomhle v poslední době intenzivně diskutujeme. Já osobně jsem zastáncem vytvoření parteru právě v této lokalitě a to s ohledem na minulost, ale i na budoucnost tohoto místa v kontextu rozvoje Smíchova i celé Prahy. Nestačí mít jen kvalitní dům, ale je důležité mít i kvalitní prostředí: kontext, které dům obklopuje. Pak existuje důvod k návštěvě, k setrvání, k návratu…

Kdo by realizaci investoval?
My sami – jako vlastníci pozemků i trafačky. Máme čas, čekáme na rozhodnutí úřadů a mezitím hledáme správnou formu jeho využití. A monitorujeme aktuální situaci. Například letos jsme si místo zblízka osahali při letošním Designbloku s dočasným konceptem Ateliéru live, kdy jsme sem na přechodnou dobu přesunuli náš ateliér. Měli jsme možnost zažít, jak to místo funguje ráno, v poledne, večer, v pondělí nebo neděli. S holkama nebo s klukama. S dětmi nebo starci. Jak na to různorodě, ale převážně pozitivně reagují náhodně kolemjdoucí lidé.
Například jedna z informací, kterou jsem se dozvěděl od dotčených orgánů, je ta, že tu asi nebude možné realizovat bydlení, protože tu nevycházejí emise. A že se tedy v centru města nedá bydlet. My říkáme: nezbláznili jste se? A kde jinde než ve městě se má bydlet? A to je jen jeden z mnoha názorových střetů, se kterými se snažíme vypořádat. Říkám si, o kolik jsme se v tom přemýšlení posunuli dál ve srovnání se stavem před zahájením transformace Smíchova? Jak to, že stále uvažujeme v parametrech norem ve městě 19. století, která řešila konflikt mezi výrobou a životem. Jenže naše hygiena pořád řeší výrobu a bydlení, což už dávno není v současné společnosti tak palčivý problém. Dnes by měla hygiena řešit spíše vztah mezi městem a automobily. Přesněji vytvářet podmínky pro kvalitní trvale udržitelný městský život.

Jak by se dal váš příběh uzavřít?
Jako správný idealista si přestavuji závěr jako ve správné pohádce, kde dobro zvítězí nad zlem. Ehm… A hlavou se mi honí, jak to, že tam ten ateliér ještě není? A ta naše Artotéka a ten náš obchod s Gubi. Uhelný Mlýn jsme pořídili výrazně později a tam už je to hotové. Proč?

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský