Lidé si za 20 let na zprvu zavrhovanou věž zvykli

PRAHA - Kosmická raketa, Jakešův prst nebo Biľakova jehla - tak se říkalo vysílači na pražském Žižkově v prvních letech jeho existence. S oblibou k trojitému tubusu zprvu vzhlíželi třeba umělci, režisér Jan Němec v něm po svém návratu z emigrace natočil film V žáru královské lásky. Mnozí se ale se stavbou nemohli smířit, lidé žádali i její zbourání.
Postupem času a hlavně poté, co se na věži před pěti lety objevily sochy Davida Černého, lidé stavbu přijímali. Nyní dokáže přilákat k návštěvě rodiny, turisty i starousedlíky. Z věže někteří skočili bungee jumping, pořádají se na ní večírky, letos se v ní konal festival nových médií v umění Entermultimediale.
Studenti architektury dnes obdivně o autorovi věže říkají, že musel být statečný, když navzdory režimu prosadil takovou stavbu. Věc se ale měla jinak - vysílač byl státní zakázkou. Začal se stavět před 20 lety, zprovozněn byl v roce 1992.
"Tenkrát jsme byli přesvědčeni o tom, že věž se staví jako rušička, aby silným signálem přehlušila vysílání ze zahraničí. Brali jsme ji jako stavbu, která symbolizuje aroganci moci," řekl ČTK historik moderní architektury Zdeněk Lukeš. Architektonicky je podle něj věž ne příliš povedená - je velmi robustní a do většiny průhledů z centra Prahy zasahuje necitlivě.
"Vzhledem k více než dvousetmetrové výšce věže je škoda, že vyhlídka není výše, to ale asi nebylo možné z vojensko-strategických důvodů," míní. Restaurace je ve výšce 66 metrů, vyhlídková kabina v 93 metrech. Celá věž je vysoká 216 metrů. Její výstavbu dodnes považuje za svůj neúspěch Klub za starou Prahu - vedle například zboření nádraží na Těšnově.
Věži v její "reputaci" hodně ublížilo to, že stojí na místě židovského hřbitova. Vznikl v roce 1680, nejmladší náhrobky jsou z druhé poloviny 19. století. V roce 1960 většinu hřbitova nahradil park, zachovala se jen malá část s nejstaršími náhrobky. O 25 let později se na hřbitovní ploše znovu kopalo. "I kdyby to byl sebevětší architektonický výkon, je neomluvitelné, že stojí na místě hřbitova. I když hroby byly dříve sestěhovány do jednoho kouta, podle obyvatel domů sousedících se hřbitovem si při stavbě základů věže hráli kluci s lebkami fotbal," říká Lukeš.
Architekt věže Václav Aulický odmítá teorii o rušičce i o znesvěcení místa v 80. letech. Pražská židovská obec podle něj plochu pod věží, novodobou část hřbitova, ráda prodávala, neboť prodej nemovitostí pro ni tehdy byl jediným zdrojem peněz. "Nějaké ostatky se našly, přenášely se do starší části hřbitova nebo na Olšany, žádné barbarství se tam nedělo," řekl ČTK.
Zvěsti, že věž má být rušičkou a pomníkem komunismu, byly podle něj fámy. "Věž byla před dokončením v roce 1989, logicky se do stavby promítla doba jejího vzniku," řekl. Jako každá zakázka té doby vznikala na základě "usnesení strany a vlády", politická garnitura však nemluvila do podoby věže. Podnik Spoje měl v 80. letech vybudovat nový vysílač, jenž by nahradil provizorní na Petříně. "Chtěli postavit hned vedle rozhledny 150 metrů vysoký stožár - to byl stranický úkol a tento vysílač by pravděpodobně omezil příjem televizního vysílání ze západu," říká architekt.
Proti stavbě se ale postavili památkáři, neboť vysílač by změnil panorama Pražského hradu. Další nápad byly Riegrovy sady či vrch Parukářka. "Na Fibichovu ulici se přišlo ve snaze dostat to z horizontu co nejdál dozadu. Na Žižkově se stavělo proti vůli Spojů, proti vůli strany a vlády, která nechtěla věž s restaurací, ale veřejně nepřístupný stožár na Petříně," uvedl.
Architektovi je líto, že je stavba tolik spojována s minulým režimem, a uvádí paralelu s vysílačem na Ještědu. Stavba Karla Hubáčka z 60. let se dočkala mezinárodního uznání a nyní je označována za jednu z nejvýznamnějších staveb druhé poloviny 20. století. "Ještěd vysílal během celé normalizace komunistickou propagandu, rušil polskou televizi, ale protože byl vybudován v roce 1968, tak tento moment v sobě nenese. Věž na Žižkově nevysílala komunistickou propagandu ani vteřinu, ale má v sobě pořád punc propagandistické věže. Věž je stavba, která za nic nemůže, stejně jako most, který nemůže zato, jestli po něm jezdí tanky nebo tramvaje," říká. Obdiv mladých lidí ho těší. "Velkou roli hraje jejich nezatíženost dobou a režimem," uzavírá.