František Bílek - výtvarný symbolista a mystik

Praha - Secese mu byla trnem v oku, obzvlášť ta vídeňská. Přesto se ale František Bílek zařadil k největším osobnostem českého secesního symbolismu. Všestranný umělec vynikal jako sochař, grafik či architekt, byl i mystikem a náboženským myslitelem. Vytvořil na tisícovku soch, plastik a grafik, věnoval se osobitým knižním vazbám, ilustracím i užitému umění. Bílek, originální, tajemný a svého času přehlížený solitér, zemřel před 70 lety, 13. října 1941.
    Jeho dílo bylo od počátku formováno hlubokou zbožností, kromě biblických námětů se Bílek zajímal i o národní dějiny a myšlenky českých náboženských reformátorů. Jedním ze stěžejních námětů byla například postava Mistra Jana Husa. Zásadní vliv na Bílkovu tvorbu mělo také přátelství s malířkou Zdenkou Braunerovou, s básníky Juliem Zeyerem, Jakubem Demlem a především pak s Otokarem Březinou, jehož poezii Bílek často výtvarně doprovázel.
    Mladý adept umění začal původně studovat malířství, osud mu ale zcela změnila vada zraku. Kvůli daltonismu (částečné barvosleposti) se začal věnovat sochařství - práci s tvarem a pevným materiálem. Po ukončení školy Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a vydal se do Paříže. Zde v roce 1892 vytvořil dvě velké práce, jež nazval Orba je naší viny trest a Golgota - hora lebek. Obě skulptury mu však v Praze vynesly drtivý odsudek stipendijní komise.
    Například podle tehdejší sochařské modly Josefa Václava Myslbeka nebyl Bílek hoden srovnání ani s jeho nejhorším žákem. Skandál vyvolalo nezvyklé zpracování a pojetí Golgoty: s prázdným křížem bez Krista, s postavami sedící Marie a apoštola Jana. Nepřípustným se zdálo také použití reálných provazů a trnové koruny spletené z drátu. Bílek o stipendium přišel. Nepochopen se rozhodl vrátit do rodného Chýnova na Táborsku a ještě úporněji hledat vlastní cestu.
    Zásadně odmítal cizí vzory, věřil v osobní setkání s Bohem a přímou inspiraci nalézal v přírodě. V roce 1907 vznikl Úžas - Bílkova patrně nejznámější i největší socha provedená v tolik oblíbeném dřevě. Mezi sochařova další známá díla se řadí Kristus, Slepci, Adam a Eva, Cesta, Komenský se loučí s vlastí, Mojžíš nebo Strom, jenž bleskem zasažen, po věky hořel. Bílek je také autorem působivého Ukřižovaného - oltářní sochy v pražské katedrále svatého Víta.
    Významná je i jeho činnost architektonická, vedle nábytku či interiérů navrhoval také jednotlivé stavby. Unikátní je zejména vila v pražské Mickiewiczově ulici na Hradčanech, kterou si Bílek nechal postavit v roce 1911 přesně podle svých představ. Nepřehlédnutelná stavba z červených cihel, která měla vyjadřovat "život jako pole plné zralých klasů, skýtající výživu bratří na každý den", svým půdorysem připomíná stopu, kterou zanechává kosa v obilném lánu.
    Vila plná symbolů má plochou střechu (před 100 lety velmi netypickou), obklopují ji sloupy, které představují snopy klasů a odkazují k architektuře egyptských chrámů. Bílkova rodina zde žila do roku 1939, od 60. let minulého století pak dům spravuje Galerie hlavního města Prahy. Loni v září byla památka po rekonstrukci zpřístupněna, její dřívější lesk přišel město na 40 milionů korun. K vidění je sbírka Bílkových socha a plastik, skici a grafiky.
    Bílek se narodil 6. listopadu 1872. Vyrůstal v rodině koláře, takže dřevo a jeho zpracování ho provázelo od dětství. Povahou byl velmi ostýchavý až přecitlivělý. Rostlo v něm vědomí odlišnosti, stranil se spolužáků i zábavy. Jeho duchovní i tvůrčí život ovlivňovala také zjevení. Bílkovou oporou byla manželka Berta, kterou si vzal v roce 1902. Měli spolu dvě děti - Bertu a Františka. K jeho dalším velkým láskám patřila hudba, zahradničení a včelaření.
    V rodném Chýnově je možné navštívit Bílkův dům, umělcem nazývaný "chaloupka". Postaven byl podle jeho návrhu v roce 1898 a soustřeďuje Bílkova raná i pozdní díla, která většinou vznikla právě v tomto prostředí. Sochař svými výtvory zkrášlil i místní hřbitov, který proměnil doslova v mystické místo. Sám Bílek zde nalezl poslední odpočinek - u své sochy Modlitba nad hroby.