Bylo by dobře po letech provést upgrade. Dobře, že se Palachův pomník realizoval, ale proč je na Alšově nábřeží??? Je to tam celé poněkud zvrácené: proč je Mánes na Dvořákově nábřeží a Dvořák na Palachově náměstí? Celé to sémanticky kulhá na obě nohy. Palachův pomník na trávníku uprostřed by zvonil.
"Dědeček... řekl tetě Kateřině,
že když už něco takového Miloušovi vyrostlo,
měl by si na tom při styku s lidmi držet čistý kapesník."
(Zdeněk Jirotka, Saturnin)
No, ještě že tam nestojí! Už dost na tom, že tahle hrůza přispívá k posílení neblahého trendu dělat z pražských ulic a náměstí odkladiště veřejných plastik - Klárov za vodou s tím Preclíkovým práporem a ukoptěným lvem dostatečně varuje!
Jinak to samozřejmě není žádný "Palachův pomník" ale víceméně náhodná slátanina, jen konjunkturalisticky naroubovaná na aktuální politickou situaci rané polistopadové společnosti - vizte Milkovův popis vzniku té věci zde v odkazu http://jdem.cz/cbyy34
Nadto, Palach na náměstí už má instalovanou posmrtnou masku na stěně své alma mater a na místě činu samotného u Musea bronzovou stélu. Proto jsem rád alespoň tomu, že ta Hejdukova "věc" nestraší tak neomaleně uprostřed jednoho z nejkrásnějších městských prostorů Evropy, jak ještě nedávno hrozilo, ale raději za rohem na nábřeží.
Šakale, v tomto se bohužel neshodneme, pravá míra Palachova náměstí prošla v roce 2002 soutěží, kde tehdy vyhrála dvojice Králíček, Makarov, kteří Hejdukovo sousoší sem umisťovali, návrh vyhrál a sochu tím ospravedlnil k realizaci. Nemohu ale najít původní variantu s domy matky a syna uprostřed.
Jestliže se Štefanu Milkovovi nelíbí, je z toho jen vidět neochota se podřídit rozhodnutí poroty a neúcta k Hejdukovi. Mně osobně se více líbil černošedý dřevěný model, co byl na Hradě, corten a nerez sochu odpoetičtil a být Hejdukem, nebudu ze železné modernizace nadšený. Ale socha je excelentní a že ji někdo považuje za intimní, to nechápu, snad z ostychu před Palachem a jeho tragédií? Socha svými rozměry intimní není.
...ale ten prvotní Hejdukův objekt, co "zdobil" po léta jeden ze vstupů do Královské zahrady, byl od počátku strašný a vnímal jsem ho jako přesně to, čím skutečně byl: tedy jako takovou překotnou, trošku nepodařenou a trošku dojemnou snahu dokázat si narycho, že "dnes už jsme jinde", "dnes už jsme dál"... V tu dobu tedy měl ten výtvor přese všechnu nedokonalost jistý étos a bylo možno ho už z toho důvodu shovívavě tolerovat. Bral jsem tu věc jako nutnou daň té roztomile zmatené době, kdy jsme se pokoušeli neobratnými skoky ozlomkrk dohnat to, v čem jsme se domnívali desítky let zaostávat. Bylo v tom něco dětinského ale pro další život společnosti dokonale nepoužitelného.
Prostě jsem na to koukal asi tak, jako vnímáme porcelánového slona z tomboly na mysliveckém bále, o kterém se v rodině se traduje, že ho dědeček přinesl babičce, když jí byl požádat o ruku, a rodina se té historce dodnes při rozličných výročích tiše usmívá. Bral jsem to dílo s vědomím, že "Havel je dostal od nějaké americké delegace", tak to teď nějakou dobu bude na Hradě strašit, a později to v tichosti spálíme. Už sama chatrná materiálová podstata toho výtvoru, který postupem doby strašlivě chátral, jako by byla plně v souladu s tím, že šlo jen o efemérní počin z časů naivního dovádění i vychytralého arivismu.
Nikdy by mě nenapadlo, že to někdo vezme vážně jako věc, která má být trvalou součástí veřejného prostoru Prahy! V tomhle ohledu je mi tedy dokonale ukradené, že "s tím někdo vyhrál soutěž!
Jenom mě mrzí, že k tomu bude zapotřebí zase několik desítek let našich životů a jednen další společenský otřes, než tenhle výtvarný a ideový omyl uvolní nábřeží pro... No... třeba jen pro trochu čerstvého povětří.
Jestli se na něčem shodneme, tak na potřebě čerstvého povětří. Étos té věci je pro mne podobný, jako když Rolling Stones a Patrick Woodroffe v roce 1995 udělali nové osvětlení ve Španělské sále a Bořek Šípek tam navrhl židli Olga. Já to vskutku vnímal jako nový začátek doby, která bude citlivě poetická a individuálně inteligentní. Že si s tím Klaus a Zeman tak akorát vypíchnou oko, to je dnešní selhání elit, stejně jako neschopnost navrhnout a projednat koncepční Metropolitní plán. Pohrdání Hejdukem je ze stejné rodiny jako pohrdání Gehrym nebo Kaplickým a "úspěch" našich architektů jako Ciglera, Malinského, Pleskota, Másla a plejády dalších, kteří sice tzv. staví, ale nikdy nepřekročí finanční stín Penty, Central Goup a Metrostavu, prostě proto, že oni inspirativní omyl neudělají, ani kdyby se rozkrájeli. A jsme u toho, proč je umění efemerní? Prostě proto, že ho u nás nikdo nebere vážně a že za největší umění považujeme hrobové ticho a němou přísnost.
Dost souhlasím s předcházejícím příspěvkem. Nikým nevyžádaných, nevysoutěžených soch a monumentů je už v Praze opravdu dost a čerstvého povětří čím dál tím méně. To obskurní dílko "zdobící" vstup do Rudolfina, jež zřejmě nějakým nedopatřením nese na svém žulovém podstavci jméno nejslavnějšího českého skladatele Antonína Dvořáka a které už potřetí budou zase přemisťovat někam " vlastně zatím ještě ani úplně nevíme kam" je toho (zřejmě) věčným mementem.
"Jestliže se Štefanu Milkovovi nelíbí, je z toho jen vidět neochota se podřídit rozhodnutí poroty a neúcta k Hejdukovi"...
Pane Víchu, už několikrát jsem tady narazila na vaši fascinaci slavnými jmény, přičemž se rád stavíte do role arbitra, čnícího nad diskuze. Bohužel začasté si vystačíte pouze s plytkými frázemi, nekritickou adorací a snadnými odsudky.
Každý má právo, aby se mu něco nelíbilo, porota neporota, a dokonce i bez ohledu na věhlas jména! Svět není ani černý ani bílý. Proč by verdikt poroty nemohl být podroben kritice? Výrok poroty je výrokem (mnohdy i kompromisním) jednotlivých konkrétních lidí, za kterými ale mohou stát zájmové skupiny (= skupiny se svým zájmem). Nic ví, nic míň. A půjdu dál – i za „slavným“ jménem je jenom člověk, který může mít své dny. Adorující tleskači mnohdy znamenají pro umělce spíš kouli na noze, která znesnadňuje sebereflexi.
U zmiňovaných objektů (sochy to dle mě určitě nejsou) Johna Hejduka mi vadí, že by měly parazitovat (doslova parazitovat) na tomto skvostném místě, protože prostor náměstí s milionovým pohledem na „Račana“ samy ničím neobohatí. Víc by se hodily do míst spojených s osobním životem Jana Palacha a jeho matky, když už by vůbec někde měly stát. Jistá si nejsem. Co se ale týká náměstí Jana Palacha, tak tomu daleko více sluší komorní ale pocitově velmi silný pomník Jana Palacha, který je umístěn na zdi Filosofické fakulty.
Více netřeba.
Šárko, já už jiný nebudu a Vy asi také ne. Také rád kritizuji chybná rozhodnutí poroty, nikomu žádné právo neupírám, naopak jsem rád, že tu lze projevit názor. Tuto debatu považuji za podstatnou, vlastně jsem za Vás, popírače slavných jmen, rád. I já s chutí popírám "slavné" české architekty. Rozdíl je v tom, že ti mnou adorovaní symbolizují čerstvé povětří světových horizontů, zatímco ti "naši" jen horizonty zapšklé české kotliny. A teď mne kamenujte!
Jakým právem si osobujete určovat, co symbolizují vaše názory a co symbolizují názory jiných? Zase ta pozice povýšeného arbitra, který z piedestalu neomylnosti určuje, co je jedině správné, tedy "světové" (ať už to znamená cokoliv) a odlišné názory šmahem nálepkuje "provinčností". Pane, trochu pokory by vám neuškodilo.
Vás bych v pade... šede... až v osmdesátých letech profesně potkat nechtěla... vlastně jsem ráda, že vás nemusím potkat ani dnes.
Nejsem nikoho arbitrem, říkám jen svůj názor. Všichni mnou adorovaní se vzájemně nesnášeli.
Není to naopak, že můj respekt k jejich individualismu se Vám zdá nepochopitelný?
Žijeme v 21. století, se mě nebojte
Umístění sousoší doprostřed náměstí navrhoval Králíček spolu s dalšími při soutěži někdy v roce 93. Návrh získal jednu z odměn. S pozdějším vítězným návrhem z roku 2002 to ale nemá nic společného... Spíše je škoda toho vlajkového stožáru
Také bych byl pro ten vlajkový stožár. "Státotvorné" náměstí v Praze chybí a to Palachovo by se svou nadčasovou konfigurací tří monumentálních budov a jednoho výhledu na Hrad a řeku bylo ideálním adeptem. Nakonec by to byl i nejlepší způsob uctění Palachovy památky - volně stojící stožár s vlajkou České republiky, coby demokratického státu. Nepochopil jsem vlastně ani, kdo o této "aktualizaci" rozhodl. Sám velký expert na ledascos (zejména ale na stromořádí na mostech) Dolínek??
by měl sémanticky správně být před Vládou. Aby bylo dílo zmatení významů dokonáno, měl by před Strakovou akademií, kde díky nacistům sídlí Vláda, stát Mikoláš Aleš a Jan Petr Straka z Nedabylic by mohl být pod trianglem na Stalinovi. Stožár na Palachově náměstí bude skvostným objektem zájmu studentů filisofie a umprum. Těším se, co všechno se tam podaří anarchisticky smýšlejícím studentům vyvěsit, červené trenýrky jsou slibný začátek.
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
že když už něco takového Miloušovi vyrostlo,
měl by si na tom při styku s lidmi držet čistý kapesník."
(Zdeněk Jirotka, Saturnin)
No, ještě že tam nestojí! Už dost na tom, že tahle hrůza přispívá k posílení neblahého trendu dělat z pražských ulic a náměstí odkladiště veřejných plastik - Klárov za vodou s tím Preclíkovým práporem a ukoptěným lvem dostatečně varuje!
Jinak to samozřejmě není žádný "Palachův pomník" ale víceméně náhodná slátanina, jen konjunkturalisticky naroubovaná na aktuální politickou situaci rané polistopadové společnosti - vizte Milkovův popis vzniku té věci zde v odkazu http://jdem.cz/cbyy34
Nadto, Palach na náměstí už má instalovanou posmrtnou masku na stěně své alma mater a na místě činu samotného u Musea bronzovou stélu. Proto jsem rád alespoň tomu, že ta Hejdukova "věc" nestraší tak neomaleně uprostřed jednoho z nejkrásnějších městských prostorů Evropy, jak ještě nedávno hrozilo, ale raději za rohem na nábřeží.
Jestliže se Štefanu Milkovovi nelíbí, je z toho jen vidět neochota se podřídit rozhodnutí poroty a neúcta k Hejdukovi. Mně osobně se více líbil černošedý dřevěný model, co byl na Hradě, corten a nerez sochu odpoetičtil a být Hejdukem, nebudu ze železné modernizace nadšený. Ale socha je excelentní a že ji někdo považuje za intimní, to nechápu, snad z ostychu před Palachem a jeho tragédií? Socha svými rozměry intimní není.
Prostě jsem na to koukal asi tak, jako vnímáme porcelánového slona z tomboly na mysliveckém bále, o kterém se v rodině se traduje, že ho dědeček přinesl babičce, když jí byl požádat o ruku, a rodina se té historce dodnes při rozličných výročích tiše usmívá. Bral jsem to dílo s vědomím, že "Havel je dostal od nějaké americké delegace", tak to teď nějakou dobu bude na Hradě strašit, a později to v tichosti spálíme. Už sama chatrná materiálová podstata toho výtvoru, který postupem doby strašlivě chátral, jako by byla plně v souladu s tím, že šlo jen o efemérní počin z časů naivního dovádění i vychytralého arivismu.
Nikdy by mě nenapadlo, že to někdo vezme vážně jako věc, která má být trvalou součástí veřejného prostoru Prahy! V tomhle ohledu je mi tedy dokonale ukradené, že "s tím někdo vyhrál soutěž!
Jenom mě mrzí, že k tomu bude zapotřebí zase několik desítek let našich životů a jednen další společenský otřes, než tenhle výtvarný a ideový omyl uvolní nábřeží pro... No... třeba jen pro trochu čerstvého povětří.
Pane Víchu, už několikrát jsem tady narazila na vaši fascinaci slavnými jmény, přičemž se rád stavíte do role arbitra, čnícího nad diskuze. Bohužel začasté si vystačíte pouze s plytkými frázemi, nekritickou adorací a snadnými odsudky.
Každý má právo, aby se mu něco nelíbilo, porota neporota, a dokonce i bez ohledu na věhlas jména! Svět není ani černý ani bílý. Proč by verdikt poroty nemohl být podroben kritice? Výrok poroty je výrokem (mnohdy i kompromisním) jednotlivých konkrétních lidí, za kterými ale mohou stát zájmové skupiny (= skupiny se svým zájmem). Nic ví, nic míň. A půjdu dál – i za „slavným“ jménem je jenom člověk, který může mít své dny. Adorující tleskači mnohdy znamenají pro umělce spíš kouli na noze, která znesnadňuje sebereflexi.
U zmiňovaných objektů (sochy to dle mě určitě nejsou) Johna Hejduka mi vadí, že by měly parazitovat (doslova parazitovat) na tomto skvostném místě, protože prostor náměstí s milionovým pohledem na „Račana“ samy ničím neobohatí. Víc by se hodily do míst spojených s osobním životem Jana Palacha a jeho matky, když už by vůbec někde měly stát. Jistá si nejsem. Co se ale týká náměstí Jana Palacha, tak tomu daleko více sluší komorní ale pocitově velmi silný pomník Jana Palacha, který je umístěn na zdi Filosofické fakulty.
Více netřeba.
Vás bych v pade... šede... až v osmdesátých letech profesně potkat nechtěla... vlastně jsem ráda, že vás nemusím potkat ani dnes.
Není to naopak, že můj respekt k jejich individualismu se Vám zdá nepochopitelný?
Žijeme v 21. století, se mě nebojte