Historie londýnské Tate: od cukru ke katedrále moderního umění

Londýn/Praha - Při procházce Londýnem od katedrály svatého Pavla k řece Temži se návštěvníkům otevře úchvatný pohled na majestátní ponurou budovu s téměř stometrovým komínem, jehož vrchol září po soumraku magicky modrým světlem. A tomu, kdo přijde blíž, jeví se přímočaré ubíhající linky jejích stěn zdánlivě nekonečné. Onou budovou je galerie Tate Modern, součást státní britské Tate Gallery, od jejíhož založení uplyne v sobotu 110 let.
    Dvě stě metrů dlouhý kolos z asi 4,2 milionu pálených cihel Tate Modern je ale jen jednou z  celkem čtyř galerií, které vystavují Tateovy sbírky. Další jsou Tate Britain v  původní neobarokní budově na nábřeží Millbank v Londýně, dále Tate Liverpool a Tate St Ives v hrabství Cornwall. Celá sbírka je též od roku 1998 k dispozici na internetu.
    Fondy galerie rozrostly se od jejího otevření v roce 1897 z  původních darovaných 65 děl tisíckrát. Dnes zahrnují díla britských umělců od roku 1500 až do současnosti, stejně jako mezinárodní moderní umění. K  nejcennějším patří portréty z doby královny Alžběty I., díla Williama Hogartha, Thomase Gainsborougha, Joshui Reynoldse, J. M. W. Turnera, Williama Blakea, Stanleyho Spencera, Henryho Moora či Francise Bacona.
    A všechno to začalo cukrem. Britský milionář sir Henry Tate, zakladatel londýnské cukrové rafinerie, nabídl v roce 1889 svoji uměleckou sbírku viktoriánských současníků britskému národu pod podmínkou, že pro ni vystaví důstojnou budovu, na jejíž výstavbu věnoval 80.000 liber.
    Tak se i stalo. Podle plánu architekta Sydneyho Smithe vyrostla na místě starého vězení na nábřeží Millbank, asi kilometr proti proudu Temže od parlamentu, vznešená neobarokní budova, ve které byl 21. července 1897 slavnostně zahájen provoz nové galerie.
    Ta však ve svých počátcích nebyla nezávislou galerií, jak si to přál sir Henry, nýbrž podléhala Národní galerii sídlící na Trafalgarském náměstí. Její oficiální název tak zněl Národní galerie britského umění, i když vlastně vždy se jí říkalo Tate. Zcela se osamostatnila až v roce 1955.
    Rodina Tate se začala rozrůstat v roce 1988, kdy v Liverpoolu v rekonstruovaných docích, které jsou unikátní památkou technické architektury, vyrostla Tate Liverpool, a o pět let později v hrabství Cornwall pak Tate St Ives.
    Regionální sestřičky však londýnské budově příliš neulehčily a rostoucí sbírky vyžadovaly další výstavní prostory, aby mohla být oddělena sbírka britského umění od světové moderny. Ve stejném čase mohlo být totiž vystaveno z obrovské kolekce, kterou galerie vlastní (na 4100 pláten, více než 50.000 grafik, akvarelů či kreseb a přes 1400 soch), pouze 15 procent.
    Volba nakonec padla na monstrózní elektrárnu na břehu Temže poblíž Towerského mostu, od roku 1981 nepoužívanou, a to hlavně kvůli nesmírné rozlehlosti stavby, která umožňovala velkorysé využití. Původní budovu sira Gilese Gilberta Scotta, tvůrce typické červené telefonní budky, proměnili švýcarští architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron v chrám moderního umění.
    Při rekonstrukci pracovali s intenzivním využitím skla a budově přistavěli další dvě prosklená poschodí, která poskytla krásný výhled na Londýn. Zároveň však respektovali ducha stavby, zachovali například 99 metrů vysoký komín, který při původní stavbě nesměl být vyšší než katedrála svatého Pavla na protějším břehu.
    Po vstupu do budovy, slavnostně otevřené v květnu 2000, ohromí především prostor bývalé turbínové haly, která je 155 metrů dlouhá a 35 metru vysoká. Tate Modern uchovává mezinárodní umění 20. a 21. století, jsou tu k vidění díla Pabla Picassa, Henriho Matisse, Salvadora Dalího, Jacksona Pollocka a dalších.
    Původní sídlo Tateovy galerie na nábřeží Millbank bylo rovněž rekonstruováno, dostalo nový název Tate Britain a zůstalo v něm britské výtvarné umění. Vstup do všech Tateových galerií je kromě specializovaných výstav zdarma.