Gino Pollini
Biografie
Gino Pollini byl italský racionalista. Zajímal se o hudbu a hrál na housle. Svoji vášeň pro hudbu předal svému synovi Mauriziovi Pollinimu (1942-24), který byl mezinárodně uznávaný klavírista a dirigent. Ve studiu Pollini pokračoval v Miláně, kde se zapsal na fakultu inženýrství a poté na radu Fortunata Depera nastoupil na fakultu architektury, kterou absolvoval v roce 1927. Již v roce 1926 se stal členem studentské Skupiny 7, která znamenala oficiální počátek racionalismu v Itálii. Mezi členy skupiny byl i Luigi Figini, který se stal jeho přítelem a partnerem po celý jeho profesní život (Figini e Pollini). V roce 1929 se společně s Adalbertem Liberou zúčastnil soutěže na plán města Bolzano a ex aequo v ní zvítězil. Projekt pro Bolzano byl předzvěstí jeho angažovanosti v oblasti urbanismu, která ho přivedla k zastupování Itálie na mezinárodních kongresech CIAM a k aktivní roli při přípravě Athénské charty v roce 1933. Rozhodujícím okamžikem v jeho profesní kariéře bylo setkání s Adrianem Olivettim, který mu svěřil úkol navrhnout pro firmu Olivetti v Ivrei dílny (1934), podnikovou jídelnu (1940), jesle (1941) a domy pro zaměstnance (1942). Všechny tyto práce se vyznačovaly racionalistickým přístupem, pro který je charakteristické cvičení ve stylu syntaktické přísnosti s využitím velmi redukovaného slovníku, základních materiálů a odmítnutí dekorace.
Ve stejném období vypracoval společně s Giuseppem Terragnim a Pietrem Lingerim projekt milánské čtvrti Brera. V roce 1937 se podílel na vypracování regionálního plánu Valle d'Aosta a v roce 1940 ve spolupráci s Luigi Piccinatem pracoval na plánu města Ivrea.
Po 2. sv. válce přednášel na fakultě architektury v Miláně a poté v Palermu. V roce 1951 navrhl ve spolupráci s Gio Pontim milánskou čtvrť Harar a v roce 1952 realizoval kostel Panny Marie Chudých. V Palermu realizoval společně s Vittoriem Gregottim univerzitní budovy pro Viale delle Scienze.
Gino Pollini byl italský racionalista. Zajímal se o hudbu a hrál na housle. Svoji vášeň pro hudbu předal svému synovi Mauriziovi Pollinimu (1942-24), který byl mezinárodně uznávaný klavírista a dirigent. Ve studiu Pollini pokračoval v Miláně, kde se zapsal na fakultu inženýrství a poté na radu Fortunata Depera nastoupil na fakultu architektury, kterou absolvoval v roce 1927. Již v roce 1926 se stal členem studentské Skupiny 7, která znamenala oficiální počátek racionalismu v Itálii. Mezi členy skupiny byl i Luigi Figini, který se stal jeho přítelem a partnerem po celý jeho profesní život (Figini e Pollini). V roce 1929 se společně s Adalbertem Liberou zúčastnil soutěže na plán města Bolzano a ex aequo v ní zvítězil. Projekt pro Bolzano byl předzvěstí jeho angažovanosti v oblasti urbanismu, která ho přivedla k zastupování Itálie na mezinárodních kongresech CIAM a k aktivní roli při přípravě Athénské charty v roce 1933. Rozhodujícím okamžikem v jeho profesní kariéře bylo setkání s Adrianem Olivettim, který mu svěřil úkol navrhnout pro firmu Olivetti v Ivrei dílny (1934), podnikovou jídelnu (1940), jesle (1941) a domy pro zaměstnance (1942). Všechny tyto práce se vyznačovaly racionalistickým přístupem, pro který je charakteristické cvičení ve stylu syntaktické přísnosti s využitím velmi redukovaného slovníku, základních materiálů a odmítnutí dekorace.
Ve stejném období vypracoval společně s Giuseppem Terragnim a Pietrem Lingerim projekt milánské čtvrti Brera. V roce 1937 se podílel na vypracování regionálního plánu Valle d'Aosta a v roce 1940 ve spolupráci s Luigi Piccinatem pracoval na plánu města Ivrea.
Po 2. sv. válce přednášel na fakultě architektury v Miláně a poté v Palermu. V roce 1951 navrhl ve spolupráci s Gio Pontim milánskou čtvrť Harar a v roce 1952 realizoval kostel Panny Marie Chudých. V Palermu realizoval společně s Vittoriem Gregottim univerzitní budovy pro Viale delle Scienze.
