Úprava klášterní kaple

Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka byla založena v pol. 19. století v Opavě s cílem pečovat o chudé či nemocné a následně se rychle rozšířila do řady moravských měst. Do Olomouce přichází v roce 1857 na pozvání kardinála Bedřicha z Fürstenberka, který pro potřeby kláštera nechává upravit zakoupený nárožní dům v Mariánské ulici.
Ústřední hmotou současného komplexu, vzniklého rozsáhlou přestavbou na konci 19. století, je centrální solitér novorománské kaple. Samotná kaple prošla v 90. letech nešťastnou liturgickou úpravou, která proměnila sakrální prostor v papundeklovou liturgickou cukrárnu. Bloky lavic ucpala půdorys a bodovým DIY nepřímým nasvětlením vyzdvihla nástěnná tiskátka nad uživatele.
Jak vstoupit do tohoto prostoru, kde zcela chybí románská hmotnost a charakteristická míra šera pro posvátný prostor byla nahrazena umělou vzdušností? Dekorativně zdobený, historický interiér se dnes může jevit jako protikladný vůči požadavkům chudoby sv. Františka, zároveň však částečně odráží jeho pohled na bohoslužebný prostor, který chápal jako výjimečné místo, které má vším směřovat k důstojné oslavě Stvořitele.
Původní hloubkové uspořádání nabízí tradiční schéma liturgického prostoru, které ale po restrukturalizaci řádu a setrvání pouze mladších sester přestává být aktuální. Řeholní sestry se denně potýkají s dosluhujícím zařízením, omezenou viditelností, neuspokojivým řešením presbytáře a osvětlení, lavicemi přístupnými pouze z jedné strany a absencí adorační kaple. Proto se rozhodují pro poměrně radikální rekonstrukci se zacílením na společného slavení liturgie, možnosti společné i individuální modlitby (breviář / adorace před svatostánkem) a celkové výtvarné zvelebení interiéru, (především náhradu průmyslových vitráží v lodi a sádrových soch za kvalitní a soudobé výtvarné realizace).
Při návrhu vycházíme z prostorové danosti místa, kdy je kaple členěna na obdélnou loď (prostor shromáždění) a polygonální apsidu. Prostým propojením děje a konkrétního prostoru pak navrhujeme centrální uspořádání sledující hloubkovou osu. V lodi budiž bezprostřední shromáždění kolem Kristova stolu – slova / oběti, (které umožňuje plnohodnotnou účast komunity na eucharistickém communiu - poslední večeři, oboustrannou obslužnost lavic i variabilní navýšení kapacity) a v apsidě adorační kaple, poskytující potřebnou míru soukromí k osobní modlitbě a adoraci před svatostánkem.
Nová vrstva dubové dřevěné podlahy, upravená stejně jako mobiliář, odráží bezprostřední přirozenost františkánské jednoty se vším stvořením a počítá s proměnou materiálu v čase. Do středu lodi umísťujeme podélný obětní stůl a jednotlivé lavice, které jsou přimknuty k jeho delším stranám. Toto příčné uspořádání spolustolovníků nabízí ještě větší stmelení komunity, jako i vychutnávání neustále se proměňujících vitráží Jana Jemelky, zpracovaných na motivy Františkovy Písně bratru slunci. Symbol stolu je dále rozvíjen oltářem Božího slova (ambonem), který začíná podélnou osu jako slovo vyřčené a reflektuje Slovo vtělené ve svatostánku, který osu uzavírá.
Hlavní body liturgického prostoru jsou akcentovány v práci Petera Demeka, který vyvíjí opakující se plastický motiv; ten dodává svatostánku a koruně lustru potřebnou plasticitu a význam. Přirozená jednota shromáždění je symbolicky zdůrazněna kruhovým lustrem, který - na rozdíl od původního řešení akcentujícího zdobnou klenbu - světelně zdůrazňuje význam samotného shromáždění na pozadí okolního potemnělého prostoru. Svatostánek pak tvoří centrální objekt vyvěšený ze závěru apsidy a samotná schrána s konsekrovanou hostií se po svém otevření stává ústředním momentem adorace – otevřenou náručí Kristovou.
Společná realizace a vznik nového liturgického prostoru v duchu spolupráce a komplexnosti byl naplněn nevídanou velkorysostí a důvěrou ze strany sester coby investora, za což jim vřele děkujeme!