Rekonstrukce a rozšíření radnice v Utrechtu

Seškrábaná historie
Budova utrechtské radnice je výsledkem několikasetletého úsilí mnoha stavebních slohů. Poslední její významná přestavba pochází od předčasně zesnulého španělského architekta Enrica Mirallese a Benedety Tagliabue, kteří odhalili původní konstrukci i zdánlivou homogennost a přivedli nazpět původní rozmanitost stavby. Už samotný pohled napovídá, proč tak často vnímáme centra historických měst jako jednolité celky. Ve skutečnosti jejich podoba vznikala po celá staletí a to, co dnes do sebe harmonicky zapadá, mohlo být kdysi pociťováno jako kontrastní. Historie zůstává fragmentem, města jsou výsledkem urbanistické koláže: když to funguje, je vše různorodější i ucelenější.

Architektura jako slepenec
Když si v Utrechtu projdete nekonečné pasáže obchodního a nákupního centra «Hoog-Catharijne», které vzniklo v sedmdesátých letech na místě bývalé nádražní čtvrti, tak se opět ocitnete v bezprostřední blízkosti městského jádra, které si dodnes zachovalo středověký ráz. Jeho živoucí tepnu tvoří zakřivený «Oude Gracht», jehož historie sahá do 12. století. O tom, jak je zdánlivě kompaktní obraz města ve skutečnosti poslepovaný, svědčí pohled na radniční komplex. Neoklasicistní fasáda z roku 1826, která je svým portikem obrácena do Oude Gracht, kamufluje - v pravém slova smyslu - skutečnost, že po stavební stránce v sobě ukrývá tři středověké stavby: Lichtenbergův dům jako i malý a velký dům Hasenberg. Původní stav je ještě stále patrný z nároží směrem k Gänsemarkt, kde neoklasicisticky přestavěná «Stadhuis» (radnice) přiléhá k Císařskému domu z roku 1410. Dobrých sto let po posledním rozšíření donutily rostoucí potřeby místa přistavět v roce 1932 další část: v tehdejším duchu vzniklo na severozápadní straně nové křídlo.
Zatím poslední přestavbu provedl Enric Miralles a jeho partnerka Benedeta Taglibue, kteří za svůj soutěžní projekt v roce 1997 získali první cenu. Historici by rádi věděli, zdalipak měřítko klasicistického průčelí vzbudilo kdysi také rozčílení. Dnešní zásahy bývají často brány přinejmenším jako provokace. Asi proto zvolil Miralles opačnou cestu než jeho předchůdce před 175 lety: místo aby rozmanitost stmeloval do jednoty, tak přetvořil homogenitu na heterogenitu.
Barcelonský architekt vysvětloval, že se chtěl vrátit k ideji městských budov jako slepenci domů. Tím veřejně přiznal, co to pro něj znamená postavit něco nového ve vztahu k vnitřnímu městu: zničení starého. Nejprve bylo třeba vzdát se křídla z roku 1932. Pak mohla být narušena celistvá kontura bloku a mohlo vzniknou trojúhelníkové veřejné náměstí lemované z jedné strany klasicistickým souborem budov. Na druhou stranu směrem ke Gänsemarkt je orientováno nově vzniklé křídlo stavby. V skutečnosti lze však stěží mluvit o nějakém ”křídle“. Miralles zinscenoval bujarou kombinaci materiálů a forem z kamene, cihel, dřeva, skla a zinku působící spíš jako provizorium než hotová architektura. Někde jsou stěny špičaté, jinde zakulacené a celý ten křehký mišmaš drží pohromadě ocelové podpěry. Architekti do svého návrhu nezahrnuli pouze průčelí stavby z 30. let, kterým probourali skleněný arkýř kavárny, ale do nové přístavbě také integrovali nazpět rozbité části ostění. Tisíce let stará, kulturně-historicky oprávněná praxe: o spolii (z latinského slova uloupený, ukořistěný - pozn.red.) dříve mluvil ten, kdo má dnes na mysli recyklaci materiálů. Stavba působí jako aranžmá chaosu panujícího běžně na staveništích.

Adice a subtrakce
Mirallesův úkol nespočíval pouze v tom, navrhnout rozšíření radnice. Nově přeorganizoval také stávající prostorovou kompozici stavby. Proto byl i hlavní vstup radikálně změněn: do areálu se teď vchází ze zadního náměstí a ne jak tomu bylo doposud z reprezentativní strany ke Grachtu. Pochybnosti k novému výrazu a velkým gestům povstaly také proti způsobu zacházení s vnitřními prostory. Jen máloco zůstalo tak, jak to bylo předtím: první dojem už zanechá vstupní foyer, kde na stěnách náhodilé visí historické obrazy radních a starostů města. Zde, stejně jako na mnoha dalších místech, byla v pruzích nebo celých plochách odstraněna omítka; zdivo zůstává holé, jak by se právě začalo se stavebním průzkumem. V radní síni jsou takovýmto způsobem zviditelněny překlady a vyzděné odlehčující klenby. Před stěnami jsou ocelové nosníky podpírající mohutné trámy a odstraněné mezipatro. Pohled vzdušným prostorem sálu zabloudí k odkrytému krovu. Miralles ve své přístavbě vkládal staré k novému, pracoval aditivně, souhrnně; ve stávající budově je jeho počínání subtraktivní a analytické.
Mirallesův utretský koncept se nepochybně nemusí všem líbit, a už vůbec ne těm, kteří by rádi v lidském počínání rádi spatřovali postulát organizování a řádu. Radikalita Španělova zacházení se stávající stavbou je otázkou vkusu. Málokde se člověk setká s takovou hravostí a obsesí seškrábat zdánlivou harmonii a zpřístupnit utajené vrstvy. Zčásti je možné přít se o uvědomělosti nebo nahodilosti jednotlivých záměrů. Ze všeho je však cítit plno chuti a nijaké choulostivé zacházení se stávajícím. Varování pro imitátory: Co vypadá lehce, je těžké napodobovat.

Neobyčejná výkonnost
Neobyčejně tvořivý Mirallesův duch se už dokončení přestavby radnice nedočkal. Ve věku 45 let nečekaně podlehl mozkovému nádoru. Legendární španělský časopis El Croquis Mirallesovi za jeho profesní kariéru věnoval čtyři svoje monografie. Radnice v Utrechtu je další z jeho staveb, u nichž má člověk přinejmenším problém je přijmout, ne-li je rovnou po vzoru současné architektonické kritiky označit nemravnými za to, že jejich vzezření je pokládáno za důležitější než samotný obsah.