Add new comment
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
www.archiweb.cz/n/domaci/ve-vsetatech-na-melnicku-otvira-nar odni-muzeum-palachuv-pamatnik?c=show
Když jsem něco podobného říkal na FB, tak si mne historik Petr Blažek vyřadil z přátel, od Pavly Melkové nemám zpětnou vazbu, nejspíš se jí to také dotklo, což se omlouvám, to nebyl cíl. Je to klasická situace, kdy kritika není přijímána s díky a úsměvem a s věcnou reakcí.
Zkusím to smířlivěji, kdyby památník v této dramaticky postmoderně dekonstruktivní divadelní scénografii vznikl hned v roce 1990, bylo by to skvělé, stylově by se spojil s Hejdukem a Libeskindem a třeba i s Gehryho pojetím Tančícího domu a Petr Lébl by tam mohl inscenovat hru "Rozhovory se sebevrahem" a bylo by tam narváno a vedla by se veliká národní diskuze o odkazu Jana Palacha a jak se z té destrukce hodnot způsobené totalitou vymanit. A bylo by to časově i obsahově ve správnou dobu na správném místě a společenský léčebný efekt ozdravného rituálu by byl vynikající. Jenže uplynulo 30 let a dekonstruktivismus je dnes aktuální jak secese v roce 1940. Nevím jestli to retro někdo ocení. Mně by se dnes jako člověku, který vnímá intenzivní potřebu totalitou a bezohledností zničená místa revitalizovat a léčit, líbilo tam udělat malou cukrárnu se zahrádkou, jako tam měli Palachovi před tím neštěstím, kde by bylo možno si u zmrzliny s láskou zavzpomínat na doby, kdy byl ve Všetatech klid a mír, a na to navázat. To by byla terapie dnes a tady, ne nějaké afektované destrukční gesto.
A mariánský sloup smíření? na tom se mi líbí kromě architektury, která tam dokonale sedne, že je i projevem demokracie, že náměstí nepatří jen turistům a husitům, ale i katolíkům a doufám, že v budoucnu tam přibude i kašna pro nás civily, co se k žádné církvi nehlásíme, čímž se kompozice symbolů teprve stane korektně vyváženou. Je třeba se tak či tak smířit, společnost je pestrá mozaika a tak to je OK.
Jinak, jsem se zde vloni k tomuto pocinu vyjadril, kolem poloviny rijna, tak mne to misto sice oslovilo, ale spise navzdory jeho architektonicke uprave, ktera v mych ocich tomu mistu nepridala, spise naopak.
Ted, po precteni tohoto "co tim chtel basnik rici", neni tomu jinak.
Neni divu. V mem ne tak nevinnem (ale presto nevedoucim) mladi mi basnik (MUDr.) Miroslav Holub (1923-98) rekl, ze kdyz je otazan, co svou basni chtel rici vi, ze neuspel. Ostatne, jeho nazor byl : "Poezie je pro mě maximální poselství dosažené minimem prostředků...". Toho zde nebylo dosazeno.
Ale kdyz uz opet u toho: Kolegy Vicha vymer o: " této dramaticky postmoderně dekonstruktivní divadelní scénografii" dle mne plne vyjadruje bezduchost tohoto pokusu. A zduraznuji, mluvim o tomto pokusu, ne o miste samem. Tomu by ani ta zminena cukrarna v miste neublizila, jako tento vseobecne drahy ulet. "Less is more" (mene je vice) uz nekdo davno rekl.
No, chtěl jsem tím říct, že už neumíme dělat pomníky a památníky. Místo nich stavíme patníky a pařníky.
Jo... eště sem si pročítal tu dřívější diskusi, na kterou odkazuje kolega Vích (mimochodem, nepoškozený odkaz je zde: http://jdem.cz/fgpb24), a musím říct, že architektům nic moc nevyčítám. Napomínali mě tam, že neberu v úvahu, jak přesně splnili projektanti zadání. No jo, to je ta potíž... Já se tenkrát nevyjadřoval, "kdo za to může"; já jen komentoval hrozný výsledek. Nejspíš už zadání samo bylo vadné... to je klidně možné. To by jen potvrzovalo to, co jsem psal na začátku tohoto příspěvku.
soutěže ?!??
Prosím o vysvětlení a názory.
O skutecne “vadném zadání" se da hovorit v pripade nesmyslneho pozadavku souteze na Narodni knihovnu, na Letne (2007). Zde zadani prisne zakazovalo (pod hrozbou vylouceni) umistit sklady knih pod zem, na stavenisti desitky metru nad hladinou Vltavy (?!?). Ze stovek soutezicich toliko jediny Jan Kaplicky (1937-2009) mel tu odvahu se vzeprit takovemu nesmyslnemu pozadavku (kvuli kteremu mi nekolik kolegu reklo, ze to vzdali, nebot takovy objem skladu nemohl byti uspokojive umisten na povrchu) jako by tusil (smich v sale) ze prvni vec co porota udela po uzavreni souteze, ze zrusi tento nesmysl.
Ackoliv oba zdejsi pripady jsou o zanedbani zadani, jsou si naprosto protikladne.
Proč prosím například komora architektů nenapíše a nezveřejní, že v zadání architektonické soutěže je nesmysl typu: "voda do kopce sama neteče", ?
Máme tu malilinké vesnické muzejko=památníček, no, a co může být v zadání jeho zřízení tak problematické, že nakonec byla realizována ona vítězná hrůza?
Opravdu je panu Palachovi ten výtvor ku cti ?
... Já to fakt nechápu § :- | )
Pane Blažku, hledám takový slovník, abych vyjádřil své názory co nejjasněji. Že by účast v diskuzi bylo možno označit jako spamování, to asi ne, spíš šlo o to, že Vám byla ta diskuze z pochopitelných důvodů nepříjemná, navíc už jsme se před tím neshodli na vhodnosti dělat ze Stalina muzeum 20. století. A už si vzpomínám, poslední kapkou bylo, jak jste mne stále přes mé výhrady oslovoval pane Vícho, když jsem Vás oslovil pane Blažko. To bylo moc. Já se nezlobím, je to jen názorný příklad, že diskutovat otevřeně nad kvalitou architektury stále není u nás normální a naráží často na odpor a tak se nedokážeme dopracovat k řešením, která by obstála i v širších souvislostech. Je to o lidech, kteří kulturu buď tvoří nebo ulpívají na blbostech a k nadčasovým kvalitám ke škodě všech nedojdou.
Jste mi samozrejme zcela neznam, ale z toho s cim jste se zde uvedl, asi nestradam.
Nevysvetlil jsem zde nic, nebot jsem se zde k nicemu takovemu nechystal, s. Blazku. Nema smysl se mne ptat, co komora nebot nejsem ani jejim clenem. Pro Vase obeznameni, pokusil jsem se jenom poukazat, ze zadani neni zas tak dulezite (SOH) a ze muze byti i umyslne spatne (knihovno).
Prave ze: “Máme tu malilinké vesnické muzejko=památníček,..“ ktere na mne osobne zapusobilo co by „mnoho povyku“ pro mnoho penez, ale nakonec stale „pro nic“.
A pro poradek. To ze: "voda do kopce sama neteče" neni nesmysl, ale pravda.
Mimochodem (re: Petr Blazek) na tom knihovne se take ta AA parta shodla “v podstatě jednomyslně“. So what ?
Celou svou tvůrčí a teď i politickou kariéru usiluji o vytváření přirozených kontextů, o "přirozenou scénografii", nebo, jak se často módně říká, o "revitalizaci". Vyplývá to z toho, že se na každém kroku potkáváme s vybydlenými nebo i novými, ale smyslově vyprázdněnými místy, která vyjadřují nezájem a necit a z toho plynoucí nelad, rozklad, chaos, bolest, což vnímám jako průšvih a chybu, kterou je nutno opravit.
Nový památník Jana Palacha je dle mého dojmu uměleckým obrazem „vyprázdnění“, kdy si společnost s tou tragédií moc neví rady a je tím traumatizovaná a ta rána je stále bolavá. Já to vnímám tak, že exaltované hysterie už bylo dost (nic ve zlém, trauma cítíme všichni), a že je třeba ránu zhojit. Jak? Má zkušenost z pohřbů je taková, že je čas usedavého pláče během obřadu a pak následuje kar, pohřební hostina, kde se vzpomíná a hodnotí a vyrovnává s odkazem nebožtíka, a na závěr u zvlášť výjimečných a milých se třeba i zpívá a tančí. Informaci, kterou nám předal svými statečnými činy, je třeba vstřebat a zapamatovat.
A protože jsem člověk spíše přemýšlivý a už je to přes 50 let, je na čase reflexe vedoucí k pochopení, že 20. století se svými masakry a klíny do hlavy bylo úplně ale naprosto blbě a že bez poctivého života a péče o rodinu a obec a planetu a svatou úctu ke všehomíru se řítíme do horoucích pekel. Znova otázka, kterou řeším: má tento památník reprezentovat raději horoucí peklo, nebo má být místem harmonie a smíření na zahrádce pod kaštanem u dobré kávy se zmrzlinou? Dekonstrukce nebo revitalizace? V rámci zachování svého duševního zdraví se přikláním v roce 2020 k přijetí objeti a obnově života.
Pokud se o tom dokážeme otevřeně bavit, tak nám to současně dává prostor se jako jednotlivci i jako společnost najít, vymanit z akademických floskulí a předat naši životní zkušenost dál. Co jsou pro jednoho "plané diskuze", jsou pro druhého důležité otázky, které dělají veřejnou diskuzi oduševnělou a pro kulturu země směrodatnou. A jestli to je na facebooku, archiwebu nebo na ministerstvu či na ÚSTRu, je jedno, ostatně čím nízkoprahovější prostředí, tím jsou finální závěry méně tendenční a více objektivní, protože komplexně širokopásmové.