Klášter La Tourette
Pokud budeme hltat poslední čísla časopisů s realizacemi světoznámých jmen, povede naše vlastní tvorba k pouhému jejich kopírování. Je daleko lepší učit se z příkladů, které odolaly korozi času. Zdravý člověk nebude bezhlavě napodobovat dvě stě let staré stavby, ale na základě zkušeností z nich se může pokusit o novou interpretaci jejich nadčasových principů. Mistrem toho byl Charles-Édouard Jeannaret.
Časem se budování kostelních staveb začal věnovat. Cítil, že jeho pozice je dostatečně silná na to, aby je postavil na základě svého vlastního architektonického slovníku. Tři stavby to dosvědčují: poutní kaple v Ronchamp z roku 1955, opatství La Tourette z roku 1960 a plánovaný kostel pro Firminy navržený v roce 1963. Každá z nich se velmi liší od druhých v konstrukci, ale každou prosakuje tentýž umělecký duch. Tento duch se možná nejvíce vyslovuje v opatství La Tourette v Eveux-sur-l'Arbresle u Lyonu, kde Le Corbusier pojal kostela a komplex klášterních budov jako dva rozdílné prvky. Trojstranný klášterní komplex se prostorově odděluje od čtvrté strany - kostela.
Na doporučení dominikána otce Couturiera Le Corbusier navštívil cisterciácký klášter Le Thoronet v Provenci, opuštěný od Francouzské revoluce. Tento klášter z konce dvanáctého století má stejně soustředěný plán jako La Tourette, s třístrannou stavbou pro mnichy střetávající se se svým kostelem. Mnišské budovy v Le Thoronet mají také promenádu na střeše, která v opatství La Tourette nepochybně posílila Le Corbusierovu myšlenku ochozové střešní terasy.
Le Corbusier končí svou předmluvu k publikaci o klášteře Le Thoronet prohlášením o svém respektu k minulosti, "Světlo a stín jsou amplióny této architektury pravdy, klidu a síly. Nic dalšího se nemusí přidat. V těchto dnech "krutého betonu" pojďme zdravit, žehnat a salutovat, jak jdeme po naší cestě, při tak zázračném setkání".
Dominikáni vlastnili rozsáhlý pozemek s Le Corbusier se mohl u opatství volně rozhodnout o jeho přesném umístění. Zvolil pozemek vedle lesa, s širokým výhledem dolů po svahu a přes říční údolí: u vchodu ještě stojí starý zámeček stísněný stromy.
Zřídkakdy Le Corbusier zaměstnal takovou sílu výrazu a takovou rozmanitost v každém detailu jako v La Tourette. Je tu neustálá souhra přísně geometrických a organicky zakřivených linií. Strohé vertikály člení u mnišského komplexu velká okna společenské místností, ale rozestupy mezi nimi se neustále mění. Vystupující lodžie dvou horních podlaží mají společně pojednanou povrchovou texturu na vnějšku a horizontální okenní štěrbiny směrem dovnitř. Pod těmito štěrbinami jsou tři řady pravoúhlých okenních otvorů, odlišně uspořádaných v každém podlaží. Le Corbusierova dobrodružná imaginace se dobře předvádí v kostelním bloku. Na konci jeho ploché střechy se zvedají dvě šikmé zdi a podpěra asymetricky vyčnívající bedýnky, která slouží jako zvonice.
Oratoř ve dvoře pro soukromou modlitbu, stojící na dvou zkřížených zdech, je umístěna v přímém vztahu ke knihovně. Její helmice je prodloužená pyramida, vzpomínka na Celestiovu hrobku v Římě, kterou si Le Corbusier skicoval na své rané italské cestě. Světlo proniká dovnitř úzkými vertikálními škvírami u rohů oratoře a v zádech naklánějící se pyramidy se uplatňuje světelný trychtýř.
Budovu pro mnichy drží zevně pohromadě dvě vysunutá horní podlaží, která hostí sto cel pro řeholníky. Jak bylo Le Corbusierovým pozdějším zvykem, přísnost stavby k sobě vztahují a oživují ji nižší patra, a to zužováním a rozšiřováním mezer mezi příčkami souvislé skleněné stěny.
To nicméně bylo jen krátké shrnutí stavby. Neřekli jsme nic o zvláštních kvalitách architektury zamýšlené pro mnišskou komunitu, soustředěnou na vnitřní život. Zdá se protiřečit faktu, že celá stavba dýchá náruživou vitalitou.
Každého musí udivit, že nádvoří La Tourette chybí obvykle nezbytný ambit; namísto toho dvůr zabírají skulpturálně řešené pasáže a schodiště. Ambit chybí, protože komplex většinou nesou piloty, které požadovanému přísnému uzavření ambitu zabraňují. Užití těchto pilotů, které mají odlišnou výšku na každé straně, umožnilo nedotýkat se svahu. Ve své původní výši zasahoval svah do nádvoří. Svažitost se vyrovnává tak, že proti kopci má stavba tři a nad údolím čtyři podlaží, takže horní vysunutá patra se ocitla v téže rovině.
Le Corbusier nepochybně zamýšlel udělat kontinuální plochou střechu, ohraničenou zdmi vyššími než člověk, což by mohlo sloužit namísto obvyklé přízemní křížové chodby coby prostor pro meditaci. Pohled se soustřeďuje na nekonečnost nebes. Avšak přímé konfrontaci s oblohou, k níž se Le Corbusier neustále navracel, asi řeholníci příliš nepřáli, protože na střeše je lze zřídkakdy vidět. Na střeše La Tourette tak už vyrůstá tráva.
Tři velké kulté otvory, modrý, červený a žlutý, shora osvětlují nízkou kryptu sousedící s hlavním kostelem. Tři trychtýře na střeše, které toto světlo poskytují, se naklánějí v různých směrech, takže intenzita každé ze tří barev se během dne mění. Postranní oltáře pro čtení mše stojí poblíž sebe, vyvýšené na stupních, ale bez zprostředkujících článků. Zdi za oltáři nepokračují až ke stopu a barevné světlo ze světelných otvorů se nad nimi vznáší a proniká částečně do hlavního kostela. Zdi mají různé výšky, architekt je umístil v odlišných vzájemných úhlech a nabarvil je červeně, modře a žlutě. Stranou od nich stojí zakřivená zeď, znovu předvádějící souhru geometrických a organických forem.
Organická forma má pro Le Corbusiera mýtickou konotaci, která se nemůže spoutat logickou analogií. Vždy hleděl získat zkušenost z minulých časů při svých cestách a stehně ho zajímaly krystalické řecké formy i formy římských kleneb nebo islámské a gotické architektury. Jeho pátrání po vnitřních podobnostech nemělo nic společného s dějinami umění: pojal do sebe zkušenost celého architektonického vývoje. Není náhoda, že věž Ronchamp se porovnávala s primitivní kultovní stavbou.
Interiér hlavního kostela La Tourette je čistý a krystalický prostor, Dole uprostřed podlahy běží úzká černá čára (z asfaltu) od stupňů hlavního oltáře k oltáři laiků. Varhany pronikají ven ze zadní stěny; kromě toho tu jsou jen čtvercové černé hodiny, které se skrývají před všema očima. V protikladu k barevnému světlu, které vstupuje dovnitř nízkými vodorovnými okny podél obou stran kostela, proudí sem i bílé světlo skrz úzkou vodorovnou škvíru na samém vrcholu koncové stěny, která stoupá bez přerušení skoro až ke stropu. Bílé světlo se vlévá dovnitř a čtvercovým otvorem ve střeše.
Sigfried Giedion (1888-1968) byl švýcarský historik a teoretik architektury. Jako dlouholetý sekretář CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury) se důvěrně sblížil s mnoha nejpřednějšími architekty dvacátých až šedesátých let 20. století, zejména s Le Corbusierem, Walterem Gropiem, Miesem van der Rohe, Aaltem, Sertem, Breuerem, Utzonem, a vložil tuto zkušenost do svých textů. V CIAM se snažil eliminovat vliv levicové frakce vedené Švýcary Hannesem Meyerem a Hansem Schmidtem. Dějiny architektury pojímal víceméně formalisticky, jako historii nových prostorových, konstrukčních a tvarových vynálezů; teprve v šedesátých letech začal více brát v úvahu symboličnost a sepjetí moderny s tradicí, což se koneckonců odráží i ve stati o La Tourette. K nejvýznamnějším Gideonovým pracím patří kniha Space, Time, and Architecture, jejímž základem se staly Giedionovy přednášky na Harvardské universitě a kterou od roku 1941 publikoval ještě v dalších čtyřech neustále doplňovaných vydáních.
Domingo de Guzmán (asi 1170-1221), též svatý Dominik, španělský duchovní, zakladatel dominikánského řádu. Původem ze šlechtické rodiny, zvolil si kněžskou dráhu; několik let byl kanovníkem v Ormě. V jižní Francii, kam provázel svého biskupa, poznal Albigenské, jejichž kacířství chtěl odstraňovat kazatelskou činností. Založil náboženský řád bratrů kazatelů (v. t. dominikáni), který si obstarával obživu milodary a stal se druhým velkým žebravým řádem, 1233 svatořečen.
dominikáni, jsou členové katolického řeholního řádu založeného Domingem de Guzmánem (sv. Dominikem) jako odezva na lidové kacířství; 1216 byl řád schválen papežem. Oficiální název Řád bratří kazatelů vystihuje jeho poslání. Dominikáni se mimo jiné věnují vyučování, bádání, ediční a publicistické činnosti, duchovní péči o studenty a inteligenci. K hlavním duchovním představitelům dominikánů patří Albert Veliký a Tomáš Akvinský, jehož nauka se 1342 stala doktrínou řádu a později celé církve. Od 1231 bývali dominikáni pověřováni inkvizicí. Základní jednotkou řádu je konvent vedený voleným převorem, nadřazenou územní jednotkou bývá provincie v čele s provinčním převorem (provinciálem). Do čela řádu volí generální kapitula magistra řádu. V českých zemí působí od 14. století.
Petr Šmídek, 2003
Opatství Sainte Marie de la Tourette
Dlouho předtím, než se Le Corbusier ujal poutní kaple v Ronchamp nebo opatství La Tourette, ho hluboce zaměstnával problém kostela a mystické kvality jeho prostoru. Jednou, léta před okamžikem, než dostal na stavbu kostela objednávku, jsem se ho zeptal, jak si představuje moderní posvátný prostor, a on mi řekl, že by nechal vysokou věž vyrůstat z centra a vystavěl by sérii křížových betonových nosníků, jeden nad druhým, takže by se oku hledícímu vzhůru mohlo zdát, že věž dosahuje nekonečna.Časem se budování kostelních staveb začal věnovat. Cítil, že jeho pozice je dostatečně silná na to, aby je postavil na základě svého vlastního architektonického slovníku. Tři stavby to dosvědčují: poutní kaple v Ronchamp z roku 1955, opatství La Tourette z roku 1960 a plánovaný kostel pro Firminy navržený v roce 1963. Každá z nich se velmi liší od druhých v konstrukci, ale každou prosakuje tentýž umělecký duch. Tento duch se možná nejvíce vyslovuje v opatství La Tourette v Eveux-sur-l'Arbresle u Lyonu, kde Le Corbusier pojal kostela a komplex klášterních budov jako dva rozdílné prvky. Trojstranný klášterní komplex se prostorově odděluje od čtvrté strany - kostela.
Na doporučení dominikána otce Couturiera Le Corbusier navštívil cisterciácký klášter Le Thoronet v Provenci, opuštěný od Francouzské revoluce. Tento klášter z konce dvanáctého století má stejně soustředěný plán jako La Tourette, s třístrannou stavbou pro mnichy střetávající se se svým kostelem. Mnišské budovy v Le Thoronet mají také promenádu na střeše, která v opatství La Tourette nepochybně posílila Le Corbusierovu myšlenku ochozové střešní terasy.
Le Corbusier končí svou předmluvu k publikaci o klášteře Le Thoronet prohlášením o svém respektu k minulosti, "Světlo a stín jsou amplióny této architektury pravdy, klidu a síly. Nic dalšího se nemusí přidat. V těchto dnech "krutého betonu" pojďme zdravit, žehnat a salutovat, jak jdeme po naší cestě, při tak zázračném setkání".
Dominikáni vlastnili rozsáhlý pozemek s Le Corbusier se mohl u opatství volně rozhodnout o jeho přesném umístění. Zvolil pozemek vedle lesa, s širokým výhledem dolů po svahu a přes říční údolí: u vchodu ještě stojí starý zámeček stísněný stromy.
Zřídkakdy Le Corbusier zaměstnal takovou sílu výrazu a takovou rozmanitost v každém detailu jako v La Tourette. Je tu neustálá souhra přísně geometrických a organicky zakřivených linií. Strohé vertikály člení u mnišského komplexu velká okna společenské místností, ale rozestupy mezi nimi se neustále mění. Vystupující lodžie dvou horních podlaží mají společně pojednanou povrchovou texturu na vnějšku a horizontální okenní štěrbiny směrem dovnitř. Pod těmito štěrbinami jsou tři řady pravoúhlých okenních otvorů, odlišně uspořádaných v každém podlaží. Le Corbusierova dobrodružná imaginace se dobře předvádí v kostelním bloku. Na konci jeho ploché střechy se zvedají dvě šikmé zdi a podpěra asymetricky vyčnívající bedýnky, která slouží jako zvonice.
Oratoř ve dvoře pro soukromou modlitbu, stojící na dvou zkřížených zdech, je umístěna v přímém vztahu ke knihovně. Její helmice je prodloužená pyramida, vzpomínka na Celestiovu hrobku v Římě, kterou si Le Corbusier skicoval na své rané italské cestě. Světlo proniká dovnitř úzkými vertikálními škvírami u rohů oratoře a v zádech naklánějící se pyramidy se uplatňuje světelný trychtýř.
Budovu pro mnichy drží zevně pohromadě dvě vysunutá horní podlaží, která hostí sto cel pro řeholníky. Jak bylo Le Corbusierovým pozdějším zvykem, přísnost stavby k sobě vztahují a oživují ji nižší patra, a to zužováním a rozšiřováním mezer mezi příčkami souvislé skleněné stěny.
To nicméně bylo jen krátké shrnutí stavby. Neřekli jsme nic o zvláštních kvalitách architektury zamýšlené pro mnišskou komunitu, soustředěnou na vnitřní život. Zdá se protiřečit faktu, že celá stavba dýchá náruživou vitalitou.
Každého musí udivit, že nádvoří La Tourette chybí obvykle nezbytný ambit; namísto toho dvůr zabírají skulpturálně řešené pasáže a schodiště. Ambit chybí, protože komplex většinou nesou piloty, které požadovanému přísnému uzavření ambitu zabraňují. Užití těchto pilotů, které mají odlišnou výšku na každé straně, umožnilo nedotýkat se svahu. Ve své původní výši zasahoval svah do nádvoří. Svažitost se vyrovnává tak, že proti kopci má stavba tři a nad údolím čtyři podlaží, takže horní vysunutá patra se ocitla v téže rovině.
Le Corbusier nepochybně zamýšlel udělat kontinuální plochou střechu, ohraničenou zdmi vyššími než člověk, což by mohlo sloužit namísto obvyklé přízemní křížové chodby coby prostor pro meditaci. Pohled se soustřeďuje na nekonečnost nebes. Avšak přímé konfrontaci s oblohou, k níž se Le Corbusier neustále navracel, asi řeholníci příliš nepřáli, protože na střeše je lze zřídkakdy vidět. Na střeše La Tourette tak už vyrůstá tráva.
Tři velké kulté otvory, modrý, červený a žlutý, shora osvětlují nízkou kryptu sousedící s hlavním kostelem. Tři trychtýře na střeše, které toto světlo poskytují, se naklánějí v různých směrech, takže intenzita každé ze tří barev se během dne mění. Postranní oltáře pro čtení mše stojí poblíž sebe, vyvýšené na stupních, ale bez zprostředkujících článků. Zdi za oltáři nepokračují až ke stopu a barevné světlo ze světelných otvorů se nad nimi vznáší a proniká částečně do hlavního kostela. Zdi mají různé výšky, architekt je umístil v odlišných vzájemných úhlech a nabarvil je červeně, modře a žlutě. Stranou od nich stojí zakřivená zeď, znovu předvádějící souhru geometrických a organických forem.
Organická forma má pro Le Corbusiera mýtickou konotaci, která se nemůže spoutat logickou analogií. Vždy hleděl získat zkušenost z minulých časů při svých cestách a stehně ho zajímaly krystalické řecké formy i formy římských kleneb nebo islámské a gotické architektury. Jeho pátrání po vnitřních podobnostech nemělo nic společného s dějinami umění: pojal do sebe zkušenost celého architektonického vývoje. Není náhoda, že věž Ronchamp se porovnávala s primitivní kultovní stavbou.
Interiér hlavního kostela La Tourette je čistý a krystalický prostor, Dole uprostřed podlahy běží úzká černá čára (z asfaltu) od stupňů hlavního oltáře k oltáři laiků. Varhany pronikají ven ze zadní stěny; kromě toho tu jsou jen čtvercové černé hodiny, které se skrývají před všema očima. V protikladu k barevnému světlu, které vstupuje dovnitř nízkými vodorovnými okny podél obou stran kostela, proudí sem i bílé světlo skrz úzkou vodorovnou škvíru na samém vrcholu koncové stěny, která stoupá bez přerušení skoro až ke stropu. Bílé světlo se vlévá dovnitř a čtvercovým otvorem ve střeše.
Překlad a Gideonův životopis: Prof. Rostislav Švácha
Sigfried Giedion (1888-1968) byl švýcarský historik a teoretik architektury. Jako dlouholetý sekretář CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury) se důvěrně sblížil s mnoha nejpřednějšími architekty dvacátých až šedesátých let 20. století, zejména s Le Corbusierem, Walterem Gropiem, Miesem van der Rohe, Aaltem, Sertem, Breuerem, Utzonem, a vložil tuto zkušenost do svých textů. V CIAM se snažil eliminovat vliv levicové frakce vedené Švýcary Hannesem Meyerem a Hansem Schmidtem. Dějiny architektury pojímal víceméně formalisticky, jako historii nových prostorových, konstrukčních a tvarových vynálezů; teprve v šedesátých letech začal více brát v úvahu symboličnost a sepjetí moderny s tradicí, což se koneckonců odráží i ve stati o La Tourette. K nejvýznamnějším Gideonovým pracím patří kniha Space, Time, and Architecture, jejímž základem se staly Giedionovy přednášky na Harvardské universitě a kterou od roku 1941 publikoval ještě v dalších čtyřech neustále doplňovaných vydáních.
Domingo de Guzmán (asi 1170-1221), též svatý Dominik, španělský duchovní, zakladatel dominikánského řádu. Původem ze šlechtické rodiny, zvolil si kněžskou dráhu; několik let byl kanovníkem v Ormě. V jižní Francii, kam provázel svého biskupa, poznal Albigenské, jejichž kacířství chtěl odstraňovat kazatelskou činností. Založil náboženský řád bratrů kazatelů (v. t. dominikáni), který si obstarával obživu milodary a stal se druhým velkým žebravým řádem, 1233 svatořečen.
dominikáni, jsou členové katolického řeholního řádu založeného Domingem de Guzmánem (sv. Dominikem) jako odezva na lidové kacířství; 1216 byl řád schválen papežem. Oficiální název Řád bratří kazatelů vystihuje jeho poslání. Dominikáni se mimo jiné věnují vyučování, bádání, ediční a publicistické činnosti, duchovní péči o studenty a inteligenci. K hlavním duchovním představitelům dominikánů patří Albert Veliký a Tomáš Akvinský, jehož nauka se 1342 stala doktrínou řádu a později celé církve. Od 1231 bývali dominikáni pověřováni inkvizicí. Základní jednotkou řádu je konvent vedený voleným převorem, nadřazenou územní jednotkou bývá provincie v čele s provinčním převorem (provinciálem). Do čela řádu volí generální kapitula magistra řádu. V českých zemí působí od 14. století.
0 comments
add comment
