Inovační centrum Photonik
V roce 1995 se architekti společnosti sauerbruch hutton stali spoluvítězi soutěže na návrh střediska Photonik v Technologickém parku Berlín-Adlershof. Areál slouží pěti výzkumným střediskům. Photonics je zaměřené na optiku, optoelektroniku a laserovou technologii.
Návrh počítal se skupinou amébovitých konstrukcí jemně vsazených mezi již stojící budovy. V každé měly být dílny, výrobní prostory, laboratoře a kanceláře. Nakonec byly realizovány dvě ze čtyř navržených konstrukcí.
Místo: Před válkou a za éry NDR v tomto rozlehlém prostoru sídlilo středisko leteckého výzkumu a jeho přítomnost je cítit dodnes. Krajině dominují vetřelci v podobě vysokých betonových forem, vklíněných mezi hangáry a skladiště. Jeden se podobá obrovské termosce – sloužil k experimentům se stavem bez tíže. Jsou tu také odstředivky a aerodynamické tunely. Blíže projektu Sauerbruch Hutton stojí řada nevelkých laboratorních budov.
Moderní věda nemůže samozřejmě tolerovat zpustlost, a tak bude muset „termoska“ a ostatní betonové počiny oželet přístavby a zůstanou tu stát nahé a osamělé jako obrovské sochy. Laboratoře z šedesátých let mají být brzy rekonstruovány.
Novostavby: U větší z nich bude střechou procházet vertikální zařízení na výrobu optických vláken, které bude jakou tvrdou uzlinou v měkkém domě. Měkkém jednak vlnící se konturou, jednak různobarevností. Základním prvkem přispívajícím k živosti budovy je zeď ze dvou vrstev skla, vzdálených od sebe 71 cm. Vzduch mezi nimi proudí směrem vzhůru, což funguje jako přírodní ventilace. Pohyb vzduchu nevidíte, jistě si však na budově všimnete třepotavé hry barev. Barvou jsou napuštěny dvojice betonových sloupků umístěných podél obvodu stavby a každá prosklená část má pak svou vlastní barevnou okenici ovládanou samostatně zevnitř, což umožňuje nekonečné obměny. Obcházet budovu pak znamená cestovat spektrem. Při hledání vchodů narazíte na oranžovou/červenou (hlavní) a nachovou/modrou (vedlejší) a mezi nimi na žlutou a zelenou, odpočívající spokojeně na pozadí skupiny stromů zakrývajících starý blok laboratoří. V případě této budovy je spektrum souvislé, ale na intervalech je přece jenom něco nepředpověditelného. Jak mohou být mezi barvami pravidelné mezery? Pro naše oči zůstávají barvy velkou záhadou. Vím jen, že tónování sloupů způsobují minerální pigmenty, které splynou nebo chemicky reagují s betonem, takže nelze, stejně jako u barev na freskách, mluvit o oddělených vrstvách.
Samotné propojení obou budov dynamicky komentuje koncepci prostoru jako oživujícího prvku projektu. Jde o romantickou, či alespoň částečně iracionální vizi budoucích objevů vědy. Rozvržení interiérů je samozřejmě racionální a podřizuje se požadavkům účelnosti. Místnosti jsou jen zřídka přerušovány podpěrami, vybavení jsou dostupná jak na podlaze, tak ve stropě, a to po celé budově. Přesto nám venkovní stěny napovídají, že hmota a naše zkušenost s ní jsou proměnlivé, měnící se neurčené. Tvar budovu předurčuje k ovlivňování výzkumu probíhajícího uvnitř. Zde bude více než jinde snazší rozvíjet neortodoxní myšlenky. Tým svým dílem důrazně podpořil pohled na výzkum jako na fantazii podněcující činnost.
Návrh počítal se skupinou amébovitých konstrukcí jemně vsazených mezi již stojící budovy. V každé měly být dílny, výrobní prostory, laboratoře a kanceláře. Nakonec byly realizovány dvě ze čtyř navržených konstrukcí.
Místo: Před válkou a za éry NDR v tomto rozlehlém prostoru sídlilo středisko leteckého výzkumu a jeho přítomnost je cítit dodnes. Krajině dominují vetřelci v podobě vysokých betonových forem, vklíněných mezi hangáry a skladiště. Jeden se podobá obrovské termosce – sloužil k experimentům se stavem bez tíže. Jsou tu také odstředivky a aerodynamické tunely. Blíže projektu Sauerbruch Hutton stojí řada nevelkých laboratorních budov.
Moderní věda nemůže samozřejmě tolerovat zpustlost, a tak bude muset „termoska“ a ostatní betonové počiny oželet přístavby a zůstanou tu stát nahé a osamělé jako obrovské sochy. Laboratoře z šedesátých let mají být brzy rekonstruovány.
Novostavby: U větší z nich bude střechou procházet vertikální zařízení na výrobu optických vláken, které bude jakou tvrdou uzlinou v měkkém domě. Měkkém jednak vlnící se konturou, jednak různobarevností. Základním prvkem přispívajícím k živosti budovy je zeď ze dvou vrstev skla, vzdálených od sebe 71 cm. Vzduch mezi nimi proudí směrem vzhůru, což funguje jako přírodní ventilace. Pohyb vzduchu nevidíte, jistě si však na budově všimnete třepotavé hry barev. Barvou jsou napuštěny dvojice betonových sloupků umístěných podél obvodu stavby a každá prosklená část má pak svou vlastní barevnou okenici ovládanou samostatně zevnitř, což umožňuje nekonečné obměny. Obcházet budovu pak znamená cestovat spektrem. Při hledání vchodů narazíte na oranžovou/červenou (hlavní) a nachovou/modrou (vedlejší) a mezi nimi na žlutou a zelenou, odpočívající spokojeně na pozadí skupiny stromů zakrývajících starý blok laboratoří. V případě této budovy je spektrum souvislé, ale na intervalech je přece jenom něco nepředpověditelného. Jak mohou být mezi barvami pravidelné mezery? Pro naše oči zůstávají barvy velkou záhadou. Vím jen, že tónování sloupů způsobují minerální pigmenty, které splynou nebo chemicky reagují s betonem, takže nelze, stejně jako u barev na freskách, mluvit o oddělených vrstvách.
Samotné propojení obou budov dynamicky komentuje koncepci prostoru jako oživujícího prvku projektu. Jde o romantickou, či alespoň částečně iracionální vizi budoucích objevů vědy. Rozvržení interiérů je samozřejmě racionální a podřizuje se požadavkům účelnosti. Místnosti jsou jen zřídka přerušovány podpěrami, vybavení jsou dostupná jak na podlaze, tak ve stropě, a to po celé budově. Přesto nám venkovní stěny napovídají, že hmota a naše zkušenost s ní jsou proměnlivé, měnící se neurčené. Tvar budovu předurčuje k ovlivňování výzkumu probíhajícího uvnitř. Zde bude více než jinde snazší rozvíjet neortodoxní myšlenky. Tým svým dílem důrazně podpořil pohled na výzkum jako na fantazii podněcující činnost.
0 comments
add comment
