Hearst Tower

Ještě před několika lety to vypadalo, jako by se Amerika obrátila k Normanu Fosterovi zády. Na 12. září 2001 byla domluvena schůzka s vedením Hearst Corporation, kde se měly schválit plány na rozšíření jejich sídla. Ze známého důvodu musela být schůzka odložena a současně začal celý svět pohlížet na mrakodrapy zcela jinak. V soutěži na nové WTC si veřejnost sice zvolila Fosterův projekt, ale zakázku získal Daniel Libeskind a později David M. Childs. Podobný neúspěch zažil Foster také v soutěži na přestavbu sídla newyorských filharmoniků. Karta se začíná konečně obracet a vypadá to, že si svojí tvorbou získal také americký kontinent. Kritik architektury Paul Goldberg už stačil označit čerstvě dokončené sídlo Hearst jako „nejkrásnější mrakodrap na Manhattanu od roku 1967“. 182 metrů vysoký dům je první velký Fosterův projekt na americké půdě. Čtyřicetipatrová krystalická forma spočívá na šestipodlažní základně z roku 1928 od vídeňského architekta Josepha Urbana. Již původní projekt počítal s víceposchoďovou nástavbou. Té jsme se ale dočkali až po tři čtvrtě století. (pš)

Nová Hearst Tower Normana Fostera vyrůstá ze svého základu z roku 1928
New Yorská architektura v posledních letech hodně trpěla. Krátký optimismus zrozený z odporu veřejnosti proti raným návrhům na Ground Zero se již dávno proměnil v cynismus. Od té doby se často zdálo, že obavy a melancholie zaplaví celou naší tvůrčí smělost. Nová Hearst Tower od Normana Fostera přišla právě včas a udeřila do malátného prostředí jako kladivo. Vytesaná skleněná věž, kterou křižuje sít masivních ocelových vzpěr, vyrůstá z jádra staré budovy Hearst postavené roku 1928 na křižovatce 57. ulice a osmé avenue. Minulost a současnost do sebe nezapadají; dravou silou zde do sebe narážejí.
Tato 46-podlažní věž může být nejvýraznějším symbolem sebejistoty korporátní společnosti vztyčeným v New Yorky od 60. let minulého století, kdy byla moderna v plném rozkvětu a většina Američanů vítala technologickou odvahu jako spolehlivou cestu k sociálnímu pokroku.
Zatímco v centru města zuřili 11. září ohně, Lord Foster představoval stavební komisi společnosti Hearst svůj návrh. O čtyři a půl roku později se slavností otevření krylo s rozšířením Morgan Library od Renzo Piana, což je další z významných znamení, že město začíná opět žít.
Fosterova stavba do jisté míry naplňuje vizi zrozenou koncem 20. let minulého století, kdy William Randolph Hearst najal Josepha Urbana, aby navrhl nové ředitelství pro jeho novinářské impérium. Třebaže Urban navrhl v roce 1930 New School, jeden z nejranějších příkladů funkcionalistického slohu ve městě, je tato fantaskní béžová betonová budova Hearst eklektickým odkazem na autorovu minulost, kdy ještě působil jako architekt mixující vídeňské “fin de siècle“ s trochou Art Deco. (Hearst měl původně naplánovánu věž tyčící se na šestipodlažní základně, která však nebyla kvůli ekonomické recesi nikdy postavena).
To, co činí stavbu Lorda Fostera tak fascinující, je neustálá proměna ve vizuálním vztahu k panoramatu města. Při pohledu z jihu v horizontu vysokých a uhlazených skleněných a cihelných věží lemujících osmou avenue vypadá jako pahýlovitá krystalická forma s odkrojeným vrcholem, takže se neočekávaně naráz stýká s oblohou. Jak se přibližujete, tak vás obří trojúhelníková okna začnou mást a vytvářet měřítko stavby těžko uchopitelným.
Při vstupu do lobby dá agresivní zevnějšek přednost podobě, která by pohodlně sedla poválečné korporátní Americe. V zadní části lobby se nachází vodní kaskády na nakloněné skleněné ploše navržené umělcem Jamie Carpenterem. Dvojice eskalátorů vyjíždí z hrany vodní fontány do kavárny a výstavního prostory v druhém podlaží, kterému dominuje obří malba od Richarda Londa zavěšená na černé leštěné kamenné stěně výtahového jádra. Přepychová atmosféra připomíná více I.B.M. v roce 1955 než celosvětovou mediální společnost z roku 2006.
Lobby je připomínkou na to, jakou cestou prošel britský architekt Lord Foster během své dlouhé kariéry. V 70. letech byl jedním z nejviditelnějších zástupců high-tech architektury, která fetišizovala strojovou kulturu. Jeho slavná budova Hong Kong and Shanghai Bank z roku 1986 založená na konceptu bloků zasazených do věžovité ocelové superkonstrukce byla kapitalistickou odpovědí na lidové Pompidou Center v Paříži. Od té doby se jeho architektonická praxe rozrostla z 65 na více než 700 zaměstnanců.
I když se jeho práce stala v posledních letech uhlazenější a více předvídatelnou, tak jsou tvary jeho návrhů vždy poháněny vnitřní konstrukční logikou. S okolím komunikují s osvěžující neomaleností. Pro příklad zatímco exteriér původní stavby je nedotčený, tak šest podlaží uvnitř bylo kompletně vyrabováno. Co byl kdysi pohledový beton, je dnes provedeno v hladké béžové, holé scéně pro to, co Lord Foster nazývá „městským náměstím.“
Projekt mírně připomíná jeho rekonstrukci Britského muzea, ve kterém uzavřel hlavní nádvoří pod skleněný baldachýn a to, co původně byly vnější fasády, využívá jako interiérový dekor. Všechny výsledky zastírající rozdíl mezi novým a starým mají šarm lepšího supermarketu. Zde je přístup Lorda Fostera k historii přímý a upřímný. Je to jako by fasády původní stavby fungovaly pouze k ochraně před deštěm. Série obrovských ocelových sloupů vyrůstá skrze tímto prostorem, aby podpíraly věž nad ním. Celé vstupní lobby je uzavřeno pod skleněnou střechou, takže při pohledu vzhůru můžete naplno pocítit silu věže vyrůstající nad vámi.
Horní patra jsou navrhována stejně jasně. Zatlačením výtahového jádra do zadní části věže byl Lord Foster schopen půdorysy co nejvíce otevřít, takže z většiny kanceláří jsou rozsáhlé výhledy od severu k jihu. Kosočtvercový vzor vnější fasády má za následek atraktivní nakloněné skleněné stěny v rozích každého patra, které úředníkům slouží jako společenské oblasti. Zaměstnanecká jídelna na vrcholu stavby zabírá výšku dvou poschodí a nabízí východní výhled rámovaný trojúhelníkovými podpěrami konstrukce fasády.
Panoramatický výhled mě donutil přemýšlet o tvůrčích tendencích mnoha velkých newyorských architektonických kanceláří. Před padesáti lety firmy jako Skidmore, Owings & Merrill pozměnily jazyk evropského modernismu do stylu, který se stal progresivní tváří korporátní Ameriky. Vedeni architekty jako Gordon Bunshaft, vytvořili některé nádherné příspěvky do městské siluety – od zapadající skleněné formy Lever House (1951) k mírně vykonzolovanými betonovým deskám jako u budovy Pepsi-Cola (1959).
Už koncem 70. let mnohé z těchto firem poklesly směrem k mediokritice, vytváření kompromisů, snažily se zalíbit všem lidem a navíc začlenit do svých prací postmoderní pastis tehdejšího dobového slohu.
Tyto znepokojující výsledky jsou viditelné právě ze zaměstnanecké jídelny Hearst Tower. Směrem na sever ke Columbus Circle jsou zubaté mdlé věže od Skidmore, Owings & Merrill, ve které dnes sídlí Time Warner, a o pár bloků jižně se nachází další jejich mohutná béžově cihlová Worldwide Plaza z roku 1989 zakočnená elegantní měděnou pyramidou.
Při letmém pohledu mají tyto dvě věže jen málo společného. Přesto však oba návrhy spoléhají na sloh – jeden postmoderní a druhý současný – jako na způsob opláštění světských krabic, přidávají trochu kouzla do městské siluety a, což je horší, přetvářejí vztahy s ulicemi dole. (Zakřivená vnitřní ulice Time Warner, bázlivý pokus zaměstnat pouliční život kolem Columbus Circle, je nesmyslnou ozvěnou kruhové pasáže obklopující lobby v podnoži Worldwide Plaza.)
Přes tento dlouhotrvající stav, Skidmore ztratil správný směr již dávno.
Podobně jako Skidmore je firma Lorda Fostera korporátním podnikem honosícím se pobočkami v 18 městech. Většina jeho klientů pochází z komerční sféry. I když jeho kancelář stále roste, tak se Lordovi Fosterovi daří, aby všechny jeho práce nesly známku výrazné architektonické identity při zachování vysokých navrhovaných standardů.
A to není málo. U nejistého stáří Hearst Tower je to dokonale utěšující: stavba s jistotou svých vlastních hodnot.