Roku 1986 uspořádalo město Paříž soutěž na zástavbu "toho malého zbytku země mezi dálničním prstencem obepínajícím centrální Paříž (bulvár Péripherique), bulvárem Masséna a obrovským kolejištěm blízkého Gare d'Austerlitz."
Program nebyl přesně specifikován, ale mělo se jednat o nový typ budovy, která by v sobě dokázala absorbovat různé drobné provozy běžně roztroušené v jednopodlažních objektech na periferiích měst celého světa.
Vítězný návrh Dominiqua Perraulta, skleněná cihla vybavená veškerým komfortem současného světa je jakousi předzvěstí snů
MVRDV o kompaktní periferii. Tato zakázka jako by byla šitá Perraultovi přímo na míru. Mnohokrát zmínil v rozhovorech, že za nejkrásnější ulici světa nepovažuje Champs-Elysées, ale právě Peripherique, na jehož obvodu se vystřídaly veškeré experimenty francouzské architektury 20. století - stadionem Parc des Princes počínaje, parkem
la Villette konče. Vycházeje z římského poučení o síle objektů jednoduchých geometrických tvarů, obsaženém v
Corbusierově klíčové knize
Vers une architecture (která právě vyšla díky Petru Rezkovi po více než 80ti letech konečně česky) navrhl Perrault svou "kostku másla uprostřed hrnce plného špaget," jak sám s oblibou říká.
Po čtyřech letech, roku 1990 tak DP dokončil svou první realizaci v rámci pařížského jádra a do předposledního patra této 10ti podlažní budovy ihned nastěhoval svou kancelář, která zde působí dodnes (příští rok ji však čeká stěhování do 11. arrondismentu). Samotná stavba je mimořádně jednoduchá a je těžko popsat v čem spočívá její osobité kouzlo. Jedná se o primitivní železobetonový skelet, opláštěný skleněnými panely po celé fasádě. Rozměrově shodný systém, který použila Perraultova kancelář na stavbu své nejslavnější realizace -
BnF (Francouzská národní knihovna). Ta se nachází v těsné blízkosti Hotelu Berlier a Perrault tak mohl celou její stavbu pozorovat z oken své kanceláře. Otevřený, a až na železobetonové sloupy mírně eliptického(!) tvaru - které mi hned připomenuly fasádní sloupy
zlínské jedenadvacítky, ničím nerušený prostor každého patra o rozměrech přibližně 70x25 metrů je v první a třetí čtvrtině přetnutý výtahovou a schodišťovou ztužující šachtou. Její přítomnost se při pohledu zvenku projevuje pouze absencí potrubí se vzduchotechnikou, které jinak doprovází podlahu a strop každého podlaží a pohybem výtahů s velkými kruhovými otvory, které umožňují nádherný výhled na neuvěřitelné dopravní toky v okolí (např. 250 000 aut denně na Péripherique).
Nejcharakterističtějším znakem celé stavby jsou zřejmě vnitřní horizontální slunolamy (5 řad v každém podlaží) z ocelových zprohýbaných plechů, dimenzovaných k nesení značných hmotností. Tyto slunolamy - živoucí důkaz Murphyho zákona o tom, že každý volný horizontální povrch se časem vertikálně zcela zaplní, se díky jednotlivým nájemcům proměnily v police nesoucí nejrůznější škálu věcí. Což však jen zvýšilo jejich schopnost bránit pronikání slunečních paprsků do hloubky interiéru a tak bývají přídavné roletové textilie zataženy jen v malé části budovy.
Až bedlivějším pozorováním je možné odhalit architektovy zásahy, které tuto stavbu vyčleňují z kategorie Zero Degree Architecture (jak nazývá
Rem Koolhaas architekturu "typického plánu"). Přízemí a hlavně poslední patro mají větší světlou výšku než ostatní podlaží (jak negativně se může opačný efekt projevit na fasádě je dobře k vidění na stavbě Českého rozhlasu v Praze v Balbínově ulici od
ADNS). Stejně tak nárožní skleněné panely jsou vždy o něco širší než zbylé.
Je až neuvěřitelné, jak rozdílně může jedna stavba působit v závislosti na různosti atmosférických podmínek (viz. přiložené fotografie). Od úplné transparence k naprosté neprůhlednosti.
Po 15ti letech od dokončení vykazuje Hotel Berlier jen nepatrné stopy stárnutí. I mimořádně masivní ocelové slunolamy na některých místech nevydržely do nich vložené očekávání obzvlášť extrémních nájemců a jeden rozbitý skleněný panel byl u vstupu nahrazen překližkovou deskou. Jinak zůstává, podle mého názoru nejlepší Perraultova realizace, nedotčena.