Dům s krejčovskou dílnou

Polyfunkční dům manželů Konečných ve Zlíně-Podhoří
Tento víceúčelový objekt stojí na místě volné parcely, v podstatě proluky v pravidelné zástavbě činžovních vilek. Do polovičního suterénu je situována dílna, z ulice je přístupná prodejna. Další prostory čtyřpodlažní stavby jsou flexibilní se samostatným sociálním zařízením v každém podlaží.
Forma je modelována možnostmi využití parcely v daném terénu a zástavbě a zpětně uspořádává rozložení funkcí v objektu.
Stěny téměř bez oken orientované k sousedním objektům jsou zděné z keramických bloků s přizdívkou z lícových cihel, střední nosný prvek tvoří železobetonové sloupy, na kterých je uložen ocelový prolamovaný vazník. Okna jsou hliníková, střecha z poplastovaného plechu, venkovní zámečnické detaily z nerezové oceli a interiérové kovové výrobky jsou kartáčovány a mořeny odrezovačem.
Recenze:
Pokud máte pocit, že současná architektura hlásící se k slavné éře funkcionalistické architektury vás nemůže ničím překvapit, že váš zrak již zcela uvykl holým průčelím, průběžným pásům oken a volným dispozicím, pak doporučuji nechat se lehce šokovat polyfunkčním domem manželů Konečných ve Zlíně. Objekt na vás číhá ve vilové čtvrti Podhoří - v prostředí běžné měšťanské zástavby zbudované mezi dvěma světovými válkami. Už při prvním pohledu z ulice vás vyvede z klidu kombinace estetiky funkcionalismu a hi-techu servírovaná s nenucenou samozřejmostí, logicky, bez potřeby snížit se na úroveň bezduchých historických citací. Sklouzne-li váš zrak na boční fasádu, pak s úžasem pozorujete organicky zprohýbanou stěnu odvádějící proud asociací diváka až někam do dob baroka. Dynamické zvlnění východní fasády opět není samoúčelné, vychází z provozní organizace pozemku. Ostatní stěny objektu jsou rovinné a vzájemně na sebe kolmé. Pouze na západní straně nachází křivka protější fasády odezvu v konvexním arkýři kuchyně. Materiálově se na objektu uplatňuje omítnuté a režné zdivo, což nás odkazuje k zástavbě dělnické Baťovy kolonie v sousední čtvrti Letná.
Objekt je zasazen v terénu tak, že do ulice se jeví jako dvoupodlažní s podkrovím, čímž respektuje měřítko okolní zástavby, do dvora se pak otevírají tři podlaží s ateliérem v nejvyšší úrovni. Toto prostorové uspořádání umožňuje využívat první dvě patra pro komerční účely (střižna, dílna, prodejna krejčovského salónu), zbytek domu je zamýšlen jako byt s ateliérem. Z hlediska stavebního programu se podbízí srovnání s Janákovým Pavilónem Uměleckoprůmyslové školy v Praze na Brněnském výstavišti (1928 - nedochováno v původním stavu), který byl vybudován jako obchodní a rodinný dům knihkupce. Shodné je i použití ocelových průvlaků viditelných v interiéru a režného zdiva na obvodovém plášti. Novostavba je však bohatší o zkušenost hi-tech architektury, což se výrazněji projevuje na technicistní vstupní lávce a interiéru. Barevnost komerční i obytné části je redukována na bílou, šedou a černou, dveřní otvory jsou akcentovány jasně žlutou. Atmosféra industriálu je podpořena jednak osvětlením reflektory, jednak minimalistickým nábytkem s přiznanými spoji a viditelnými šrouby.
O autorovi bylo již dříve psáno v souvislosti s hledáním vztahu mezi půdorysem a řezem budovy (časopis Architekt 9/2002). Bylo by zavádějící redukovat jeho definici architektury na formální otáčení půdorysných plánů o 90 stupňů. Podstatou Sládečkova pojetí je uvažování o budově jako o jasně definovaném objektu s vyřešenými proporčními vazbami v nekonečném plynutí prostoru a času. Toto čtyřrozměrné a časoprostorové hledisko, které poprvé přinesl holandský neoplasticismus, připomíná spíše sochařský přístup. Díky němu odpadají pojmy jako fasáda, štít či střecha, objekt se stává novodobým „architektonem", plnohodnotným jak při frontálním pohledu, tak při pozorování z výšky. Je dost dobře možné, že taková filosofie aplikovaná na konkrétní zakázce rozpoutá řadu polemik a úvah na obecnější téma. Ale ruku na srdce - není to právě to, co současná architektura (nejen ve Zlíně) potřebuje?