Dlouhý most
...máme rádi slavnosti. Dlouhý most jako by slavnosti přitahoval. A také proměny. Je až neuvěřitelné, kolikrát změnil svou podobu, a to ne jen tak naoko, ale zcela zásadně. V místě Dlouhého mostu existuje přemostění již prakticky od založení gotického města. Taková místa mají i jiná města: Praha, Písek, Louny, ale tady mosty stojí a zůstávají stát. Juditin most vystřídal Karlův, ale dál už nic. Přibudou sochy, rozšíří se mostovka, ale mosty stojí dál. A Dlouhý most? Jeho první obraz nacházíme na Milerově mapě z roku 1720. Dřevěný most z roku 1797 měl devět podpor nad řekou a dalších pět nad levým břehem, obraz malíře Vojtěcha Benedikta Juhna popisuje podobu mostu z roku 1809. Podle projektu z roku 1818 byl postaven 103,5 m dlouhý dřevěný most s pěti dřevěnými podporami v řece a dvěma zděnými na březích. Další most, který známe z litografie Josefa Hafnera, měl pouze dva návodní pilíře. První ocelový most s kamennými pilíři z roku 1880 byl příhradový, další z roku 1932 s přímopasými nosníky. Co vede k tomu, že Dlouhý most stále tak dramaticky mění svoji tvář? Pouhá funkce to jistě není, protože jeho dimenze se nijak výrazně nezvětšují… Přejí si změnu starostové, silnice nebo řeka? Stejně jako jsou rozdílní lidé, jsou možná rozdílná i místa na zemi. Někde je naprostá stabilita a není síla, která by dokázala obraz místa změnit, a někde se i hory mění v údolí a naopak. Dlouhý most je asi místo změn. Nebo je dnešní podoba mostu již poslední? Nejspíš ne. A přitom celé okolní město se chová velmi „rozvážně“. Stále se obrací ke svému velkému náměstí, i když v jiných podobně velkých městech už by dávno byla náměstí další a aktivita a energie města by se do nich rovnoměrně rozdělila. Řeku, která je ve většině velkých měst velmi „urbanizovaná“ a usměrněná, nechává město plynout svým přirozeným korytem a reguluje ji jen velmi málo. Ani struktura se příliš nemění a silnice vnitřního okruhu stále opisuje složitý polygon hrazení. Uvnitř města jsou velké nezastavěné plochy parků a zahrad. Město neroste ani do výšky, jeho střechy jsou neúměrně nízko na tak veliké město…
Dlouhý most jako by byl přetlakovým ventilem tohoto podřimujícího, nebo spíše snícího města. Jako by přirozená touha po změnách, vězící někde v hloubi každé společnosti, i na klidném a vyrovnaném jihu Čech občas vyrazila na povrch právě na tomto místě. Možná to tak je a má být. Jako se mění most sám a rozehrává různá divadelní představení na scéně s kulisami města za sebou, přitahuje i různé děje k sobě. Již roku 1835, když přijížděl do Budějovic průvod s císařským párem, stála u Dlouhého mostu k jejich uvítání triumfální brána. A když na konci dvacátých let „zase“ jednou měnil most svoji podobu, rozhodli se stavitelé posunout jeho starou konstrukci na provizorní podpory, aby mohl sloužit po dobu stavby mostu nového. Přesun trval tři dny a musela to být podívaná nemenší. Mosty se staví a přestavují, ale aby přejížděly z místa na místo, to zas není tak časté. A když v té době nový most na stavbě nýtovali, píše místní tisk o „svérázné písni pneumatických nýtovaček…“ a „stálém zájmu četného obyvatelstva“. Podoba Dlouhého mostu se mění, ale některé děje se opakují. V zadání pro předchozí most bylo „...věnovat se estetice mostu...“ a nejnovější most byl postaven podle výsledků architektonické soutěže. Příhradový most byl posunut po proudu Vltavy, my jsme posouvali starý most proti proudu řeky. Kameny z opěr při předešlé přestavbě byly použity na stavbu nových a my jsme také využili stávajících kamenů pro stavbu nových břehových opěr. Staré konstrukce obou předešlých mostů měly šanci sloužit dál na některých kratších přemostěních a ani jednomu se to nepodařilo. A jestli podle dobových dokumentů můžeme předpokládat, že stavba předešlého Dlouhého mostu byla pro město významnou událostí, my můžeme potvrdit, že u tohoto mostu tomu tak bylo zcela určitě. Už během přesunu, který trval, oproti předešlému, jen několik hodin, přišlo na nábřeží tolik lidí, že se po nějaké době nepodařilo „uhájit“ ani prostor staveniště obehnaný výstražným páskem. Lidé s napětím sledovali, jakou rychlostí malé pneumatické pumpy posunují velkou hmotu mostu a jestli se v závěru „trefí“ na připravená ložiska provizorních opěr. A když při zatěžovací zkoušce najelo na most šest stejných, modrých tatrovek s pískem a těsně vedle sebe pomalu přejížděly přes most, byla to podívaná téměř divadelní. Také když nad pravým břehem začal vyrůstat nový most, lidé chodili sledovat jeho posuny. Celá montáž byla představením. Nad pravým břehem se začala objevovat nejprve část mostu z levého nábřeží a s každým dalším dílem se po zavážecí dráze přibližovala na své správné místo. V jedné chvíli se tak objevila nejvyšší část mostu nad pravobřežní opěrou a levá dilatace nad středovým pilířem. V té době jsme taky vyslechli rozhovor dvou kluků, kteří se přijeli na kolech podívat, co se děje na mostě. Na ohradní zdi visel počítačový zákres budoucího mostu: „…hele vole, ty troubové ten most staví obráceně…“ Přišlo nám to jako největší možný důkaz zájmu. Největší slavnost ale nastala 28. října 1998. Na mostě ani v širokém okolí nebylo k hnutí, mažoretky, hudba a až dojemný průvod starých skautů se standartami, zahraniční i domácí hosté a hlavně tisíce lidí. Projevy, famfáry, stříhání pásky, rozhovory s novináři. Ukládání a zabetonování nerezové pamětní schránky s dobovými dokumenty do hlavice středního pilíře a večer ohňostroj. Komponovaná světelná show s hudbou Smetanovy Vltavy. Večer se posléze proměnil ve spontánní diskotéku na břehu Vltavy. Byla to slavnost. Lidé chodili po mostě sem a tam a na obou nábřežích dělali mostu dlouhé barevné, stále se měnící a pohybující girlandy. Táhlé linie budějovických nábřežních parků jsou velmi půvabné, i když mnohdy zanedbané, protože ani parky se logicky nemohly vyhnout éře „budování socialismu“. Tyto parky však mají v sobě velký potenciál. Řeka s jejich zelenou kulisou je sama o sobě scenerií, na níž se mohou odehrávat a odehrávají mnohá divadelní představení. Vyrovnané plynutí tohoto modrozeleného pásu jen občas vyruší zásah lidské ruky nebo postava rybáře na náplavce, cyklisty nebo odpočívajícího úředníka. Most, elektrárna, jez, výstavní dům, to jsou akcenty na této cestě, ústřední motivy okolních dějů. Linie horních křivek mostu pozvolna stoupají z nábřeží Vltavy, aby nad řekou zazněly tónem nejvyšším. Most je součástí města i součástí řeky, Dlouhý most je součástí slavnosti...
Dlouhý most jako by byl přetlakovým ventilem tohoto podřimujícího, nebo spíše snícího města. Jako by přirozená touha po změnách, vězící někde v hloubi každé společnosti, i na klidném a vyrovnaném jihu Čech občas vyrazila na povrch právě na tomto místě. Možná to tak je a má být. Jako se mění most sám a rozehrává různá divadelní představení na scéně s kulisami města za sebou, přitahuje i různé děje k sobě. Již roku 1835, když přijížděl do Budějovic průvod s císařským párem, stála u Dlouhého mostu k jejich uvítání triumfální brána. A když na konci dvacátých let „zase“ jednou měnil most svoji podobu, rozhodli se stavitelé posunout jeho starou konstrukci na provizorní podpory, aby mohl sloužit po dobu stavby mostu nového. Přesun trval tři dny a musela to být podívaná nemenší. Mosty se staví a přestavují, ale aby přejížděly z místa na místo, to zas není tak časté. A když v té době nový most na stavbě nýtovali, píše místní tisk o „svérázné písni pneumatických nýtovaček…“ a „stálém zájmu četného obyvatelstva“. Podoba Dlouhého mostu se mění, ale některé děje se opakují. V zadání pro předchozí most bylo „...věnovat se estetice mostu...“ a nejnovější most byl postaven podle výsledků architektonické soutěže. Příhradový most byl posunut po proudu Vltavy, my jsme posouvali starý most proti proudu řeky. Kameny z opěr při předešlé přestavbě byly použity na stavbu nových a my jsme také využili stávajících kamenů pro stavbu nových břehových opěr. Staré konstrukce obou předešlých mostů měly šanci sloužit dál na některých kratších přemostěních a ani jednomu se to nepodařilo. A jestli podle dobových dokumentů můžeme předpokládat, že stavba předešlého Dlouhého mostu byla pro město významnou událostí, my můžeme potvrdit, že u tohoto mostu tomu tak bylo zcela určitě. Už během přesunu, který trval, oproti předešlému, jen několik hodin, přišlo na nábřeží tolik lidí, že se po nějaké době nepodařilo „uhájit“ ani prostor staveniště obehnaný výstražným páskem. Lidé s napětím sledovali, jakou rychlostí malé pneumatické pumpy posunují velkou hmotu mostu a jestli se v závěru „trefí“ na připravená ložiska provizorních opěr. A když při zatěžovací zkoušce najelo na most šest stejných, modrých tatrovek s pískem a těsně vedle sebe pomalu přejížděly přes most, byla to podívaná téměř divadelní. Také když nad pravým břehem začal vyrůstat nový most, lidé chodili sledovat jeho posuny. Celá montáž byla představením. Nad pravým břehem se začala objevovat nejprve část mostu z levého nábřeží a s každým dalším dílem se po zavážecí dráze přibližovala na své správné místo. V jedné chvíli se tak objevila nejvyšší část mostu nad pravobřežní opěrou a levá dilatace nad středovým pilířem. V té době jsme taky vyslechli rozhovor dvou kluků, kteří se přijeli na kolech podívat, co se děje na mostě. Na ohradní zdi visel počítačový zákres budoucího mostu: „…hele vole, ty troubové ten most staví obráceně…“ Přišlo nám to jako největší možný důkaz zájmu. Největší slavnost ale nastala 28. října 1998. Na mostě ani v širokém okolí nebylo k hnutí, mažoretky, hudba a až dojemný průvod starých skautů se standartami, zahraniční i domácí hosté a hlavně tisíce lidí. Projevy, famfáry, stříhání pásky, rozhovory s novináři. Ukládání a zabetonování nerezové pamětní schránky s dobovými dokumenty do hlavice středního pilíře a večer ohňostroj. Komponovaná světelná show s hudbou Smetanovy Vltavy. Večer se posléze proměnil ve spontánní diskotéku na břehu Vltavy. Byla to slavnost. Lidé chodili po mostě sem a tam a na obou nábřežích dělali mostu dlouhé barevné, stále se měnící a pohybující girlandy. Táhlé linie budějovických nábřežních parků jsou velmi půvabné, i když mnohdy zanedbané, protože ani parky se logicky nemohly vyhnout éře „budování socialismu“. Tyto parky však mají v sobě velký potenciál. Řeka s jejich zelenou kulisou je sama o sobě scenerií, na níž se mohou odehrávat a odehrávají mnohá divadelní představení. Vyrovnané plynutí tohoto modrozeleného pásu jen občas vyruší zásah lidské ruky nebo postava rybáře na náplavce, cyklisty nebo odpočívajícího úředníka. Most, elektrárna, jez, výstavní dům, to jsou akcenty na této cestě, ústřední motivy okolních dějů. Linie horních křivek mostu pozvolna stoupají z nábřeží Vltavy, aby nad řekou zazněly tónem nejvyšším. Most je součástí města i součástí řeky, Dlouhý most je součástí slavnosti...
0 comments
add comment
