Beyeler Foundation Museum

Galerie Beyeler Fondation se nachází v Riehen na vzdáleném předměstí švýcarské Basileje. Z venku 130 metrů dlouhá budova, chráněna od okolního hluku zdí z argentinského porfyru, rudějšímu než je běžný místní pískovec, se podobá lodí ukotvené podél rušné ulice. Za vstupní branou se ocitnete v klidu krajinného parku anglického stylu, dříve soukromému pozemku vily z 19. století Berower.
Napravo, uprostřed skupiny stromů se nachází pavilon z kamene, bíle natřené oceli a skla. Jeho skleněná střecha s plochou asi 4000 m² se zdá jako by se vznášela nad čtyřmi rovnoběžnými zdi. Archaický charakter zařazuje zdi do topografie jako pozůstatky zapomenuté instalace, střecha muzea naopak zařazuje stavbu do moderní architektonické současnosti. Směrem k silnici střecha vyčnívá nad zdí jako sugestivní, nápadná zvlněná římsa, kolem snižujícího se vstupu se mění v nezvykle úzkou, předsunutou stříšku. Tady se zdi jakoby rozestupují a střecha běží volně dál. Je složena z několika hustě texturovaných ocelových nosníků pevně spojených uvnitř strukturové matrice stropu. Její sofistikovaná technologie 864 slunečních lamel umožňuje optimální přirozené světlo pro potřeby galerie.

"Přirozené světlo, často difuzované z vrchu, hraje neustále hlavní roli v mé práci. Světlo nemá jen intensitu, ale také vibraci, která je schopna zdrsnit hladký materiál a dát 3D kvalitu plochému prostoru." R.Piano

Severní a jižní fasáda z kouřového skla a východní strana zasklená po celé své délce 100 metrů propojuje exteriér s interiérem, přírodu s uměním. Uvnitř muzea se červeň porfyrových zdí mění v homogenní bílou plochu. Tu představují ve skutečnosti vertikální, sendvičově navrstvené plochy sádrových tabulí, v nichž jsou akumulovány služby budovy.
Pohybovat se Pianovou galerii je zážitek pro smysly. Postupujete po dubové podlaze nerušeně z jedné místnosti do druhé. Přirozené světlo je perfektní, živé, ale nepříliš pronikavé. Interiér je jasný, založený na výhledech.
Co mě opravdu dostalo byl výtah, který umožňuje přístup do občasných výstav v nižším patře. Píst zvedající plošinku tiše proplouvající mezi patry. To je asi jediné hmotné, co jste z něho mohli cítit. Skleněné opláštění jako by neexistovalo. Do detailu dokonalá konstrukce.
Jak Piano popsal svůj úkol?

"Muzeum by mělo interpretovat kvalitu sbírky a definovat její vztah s okolním světem. To znamená mít roli aktivní, ne agresivní."