Film Architektura ČSSR 58–89 Jana Zajíčka a Vladimira 518 vstupuje do kin
Celovečerní dokumentární film Architektura ČSSR 58–89 režiséra Jana Zajíčka a autora námětu, hudebníka a multimediálního umělce Vladimira 518 vstoupí oficiálně do kin 7. listopadu. Snímek přináší mimořádný pohled na českou a slovenskou architekturu z let 1958–1989, jež sice vznikala za komunistického režimu, ale dokázala zaujmout i odbornou veřejnost v západním světě. Tvůrci se ve filmu zaměřují nejen na výjimečné a nadčasové budovy postavené v období od světové výstavy EXPO 58 na území tehdejšího Československa, ale i na fascinující a mimořádnou tvůrčí energii, která jejich vznik provázela. Po světové premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary byl film uveden za velkého zájmu na festivalech Finále Plzeň a Film a architektura i v rámci série projekcí spojených s diskusemi s tvůrci, které byly ve znamení vyprodaných sálů. I v nadcházejících týdnech budou vybrané projekce provázet diskuse, například 15. listopadu se v kině Světozor mohou diváci setkat s režisérem Janem Zajíčkem a architektem Václavem Aulickým nebo 27. listopadu v CAMPu s Vladimirem 518. Na Slovensku bude mít film distribuční premiéru 21. listopadu. Hlavním producentem filmu je společnost FILM KOLEKTIV a jeho distributorem je společnost Aerofilms. Trailer filmu je k dispozici na https://youtu.be/plqopmpfLz4.
Architektura ČSSR 58–89 je prvním filmem, který uceleně mapuje československou architekturu druhé poloviny 20. století. Jedním z jeho cílů je odstranit nános předsudků o takzvané komunistické architektuře a poodhalit strategie architektonické tvorby v období, kdy byl sice stoprocentním zadavatelem stát, ale i tak se v zemi rodilo mnoho odvážných, moderních a inspirativních staveb. „Samozřejmě vnímám silnou estetickou rovinu celé téhle éry, ale to, co mě přitahovalo nejvíc, byl příběh. Fascinují mě hlavně souvislosti, vztahy, boje, osobní i celospolečenská dramata, která za vznikem těch koncepcí a nakonec i hotových domů stojí,“ vysvětluje režisér Jan Zajíček. Ve filmu rezonuje i rivalita, jež za minulého režimu vládla mezi českými architekty a jejich slovenskými kolegy.
Film zprostředkovává svědectví osobností, které navzdory složitým podmínkám dokázaly realizovat kvalitní projekty a držet krok se světovými architektonickými trendy. „Na tomto období mě primárně fascinuje odvaha tehdejších nejprogresivnějších tvůrců postavit se tlaku socialistického realismu, jejich nezlomná tendence směrem k mezinárodnímu výrazu a ke světové architektuře. Stejně tak mi přijde dnes už velmi těžce pochopitelné, v jakém technologickém kontextu se byli nuceni pohybovat. Každé řešení bylo vlastně originální odpovědí na formální požadavky, na výtvarný výraz, kterého chtěli docílit,“ doplňuje autor námětu Vladimir 518. Diváci se na filmovém plátně setkají například s Alenou Šrámkovou, Václavem Aulickým, Miroslavem Masákem, Martinem Rajnišem, Otakarem Binarem, Zdenkou M. Novákovou, Zdeňkem Rothbauerem, Jiřím Suchomelem, Zbyškem Stýblem nebo Ivanem Matušíkem, Iľjou Skočekem, Vierou Meckovou, Alexanderem Mlynárčikem, Jánem M. Bahnou, ale i s jejich mladšími kolegy Josefem Pleskotem či Ladislavem Lábusem. Jejich výpovědi doplňují sochař a malíř Stanislav Kolíbal a teoretici Rostislav Švácha, Radomíra Sedláková, Henrieta Moravčíková, Matúš Dulla, Peter Szalay či statik Pavel Čížek. Tvůrci rovněž připomenou osobnosti, které již v době natáčení nebyly mezi námi, jako jsou Karel Prager, Vladimír Dedeček, Štefan Svetko nebo Vladimír Machonin. Film Jana Zajíčka a Vladimira 518 vznikal v průběhu sedmi let. První a dnes již unikátní záběry filmu pořídil produkční tým v průběhu bourání budovy Transgasu (architekti Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek, Václav Aulický), ikonické stavby českého brutalismu, jež do roku 2020 stála na pražské Vinohradské třídě.
Film s neobyčejnou obrazovou a střihovou originalitou zachycuje i příběhy dalších nevšedních budov v Česku a na Slovensku. V Praze se natáčelo například v Ústavu makromolekulární chemie na Břevnově (architekt Karel Prager), na Nové scéně Národního divadla (Karel Prager), v bývalém hotelu InterContinental (Karel Filsak, Karel Bubeníček, Jaroslav Švec), v prostorách Plaveckého stadionu Podolí (Richard Podzemný), v budově bývalého Federálního shromáždění (Karel Prager, Jiří Kadeřábek, Jiří Albrecht), na Žižkovském vysílači (Václav Aulický) či v obchodních domech Kotva (Věra Machoninová, Vladimír Machonin) a Máj (Miroslav Masák, John Eisler, Martin Rajniš). Filmový štáb rovněž zachytil karlovarský hotel Thermal (Věra Machoninová, Vladimír Machonin), prestižní Perretovou cenou ověnčený televizní vysílač a hotel na Ještědu (Karel Hubáček) nebo komplex budov Tranzitní telefonní ústředny v Hradci Králové (Jindřich Malátek, Jiří Eisenreich, Václav Aulický, Jan Fišer). Mimořádné bratislavské stavby ve filmu reprezentují budova Slovenského rozhlasu (Štefan Svetko, Štefan Ďurkovič, Barnabáš Kissling) vystavěná ve tvaru obrácené pyramidy, sídlo Slovenské národní galerie s kontroverzní přístavbou ze sedmdesátých let (Vladimír Dedeček), zavěšený Most Slovenského národního povstání přes řeku Dunaj (Jozef Lacko, Arpád Tesár, Jozef Zvara, Ladislav Kušnír, Ivan Slameň) nebo kruhové nákupní centrum Slimák v Kukučínově ulici (Ivan Matušík). Na Slovensku filmaři natáčeli i v prostorách modernistického areálu zemědělské univerzity v Nitře (Vladimír Dedeček, Rudolf Miňovský) nebo v Ružomberku, kde je zaujala odvážná konstrukce Galerie Ľudovíta Fully (Martin Kusý). Jan Zajíček a Vladimir 518 se pracovně na filmu Architektura ČSSR 58–89 nesetkali poprvé. Jan Zajíček byl již v devadesátých letech režisérem klipů Vladimirovy kapely PSH (Peneři strýčka Homeboye), spolupracovali také na seriálu / projektu Kmeny. Jan Zajíček mimo jiné natočil dokumentární film Girl Power o ženách v graffiti a řadu oceňovaných videoklipů pro další kapely, jako jsou Sunshine nebo Pio Squad. Jako výtvarník a animátor spolupracoval například s Národním divadlem nebo tanečním souborem VerTeDance. Vladimir 518 je rozkročen mezi nejrůznějšími uměleckými disciplínami. Je známým hudebníkem, ale také zakladatelem nakladatelství Bigg Boss, vydal mimo jiné sérii knih o českých subkulturách Kmeny a je činný i na výtvarné scéně.
Architektura ČSSR 58–89 je vrcholem několikaletého projektu, jehož součástí byla výpravná publikace Architektura 58–89 Vladimira 518, kterou před dvěma lety vydal v nakladatelství Bigg Boss a doprovodila výstava v pražském CAMPu – Centru architektury a městského plánování. Na publikaci pak navázal seriál uvedený v České televizi v loňském roce.
Dokumentární film vznikl v koprodukci společností FILM KOLEKTIV (producenti Karla Stojáková a Pavel Berčík), AZYL Production (producenti Maroš Hečko a Peter Veverka), České televize (kreativní producentka Martina Šantavá) a RTVS (kreativní producent Roman Genský). Výrobu podpořily Státní fond kinematografie, Audiovizuálny fond Slovensko, Ministerstvo kultury SK, Pražský audiovizuální nadační fond. Projekce a debaty s tvůrci po České republice podpořila Česká komora architektů. Pražská premiéra se uskutečnila za podpory Family Office R2G – rodiny Oldřicha Šlemra, Eduarda Kučery a Pavla Baudiše.
Architektura ČSSR 58–89 je prvním filmem, který uceleně mapuje československou architekturu druhé poloviny 20. století. Jedním z jeho cílů je odstranit nános předsudků o takzvané komunistické architektuře a poodhalit strategie architektonické tvorby v období, kdy byl sice stoprocentním zadavatelem stát, ale i tak se v zemi rodilo mnoho odvážných, moderních a inspirativních staveb. „Samozřejmě vnímám silnou estetickou rovinu celé téhle éry, ale to, co mě přitahovalo nejvíc, byl příběh. Fascinují mě hlavně souvislosti, vztahy, boje, osobní i celospolečenská dramata, která za vznikem těch koncepcí a nakonec i hotových domů stojí,“ vysvětluje režisér Jan Zajíček. Ve filmu rezonuje i rivalita, jež za minulého režimu vládla mezi českými architekty a jejich slovenskými kolegy.
Film zprostředkovává svědectví osobností, které navzdory složitým podmínkám dokázaly realizovat kvalitní projekty a držet krok se světovými architektonickými trendy. „Na tomto období mě primárně fascinuje odvaha tehdejších nejprogresivnějších tvůrců postavit se tlaku socialistického realismu, jejich nezlomná tendence směrem k mezinárodnímu výrazu a ke světové architektuře. Stejně tak mi přijde dnes už velmi těžce pochopitelné, v jakém technologickém kontextu se byli nuceni pohybovat. Každé řešení bylo vlastně originální odpovědí na formální požadavky, na výtvarný výraz, kterého chtěli docílit,“ doplňuje autor námětu Vladimir 518. Diváci se na filmovém plátně setkají například s Alenou Šrámkovou, Václavem Aulickým, Miroslavem Masákem, Martinem Rajnišem, Otakarem Binarem, Zdenkou M. Novákovou, Zdeňkem Rothbauerem, Jiřím Suchomelem, Zbyškem Stýblem nebo Ivanem Matušíkem, Iľjou Skočekem, Vierou Meckovou, Alexanderem Mlynárčikem, Jánem M. Bahnou, ale i s jejich mladšími kolegy Josefem Pleskotem či Ladislavem Lábusem. Jejich výpovědi doplňují sochař a malíř Stanislav Kolíbal a teoretici Rostislav Švácha, Radomíra Sedláková, Henrieta Moravčíková, Matúš Dulla, Peter Szalay či statik Pavel Čížek. Tvůrci rovněž připomenou osobnosti, které již v době natáčení nebyly mezi námi, jako jsou Karel Prager, Vladimír Dedeček, Štefan Svetko nebo Vladimír Machonin. Film Jana Zajíčka a Vladimira 518 vznikal v průběhu sedmi let. První a dnes již unikátní záběry filmu pořídil produkční tým v průběhu bourání budovy Transgasu (architekti Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek, Václav Aulický), ikonické stavby českého brutalismu, jež do roku 2020 stála na pražské Vinohradské třídě.
Film s neobyčejnou obrazovou a střihovou originalitou zachycuje i příběhy dalších nevšedních budov v Česku a na Slovensku. V Praze se natáčelo například v Ústavu makromolekulární chemie na Břevnově (architekt Karel Prager), na Nové scéně Národního divadla (Karel Prager), v bývalém hotelu InterContinental (Karel Filsak, Karel Bubeníček, Jaroslav Švec), v prostorách Plaveckého stadionu Podolí (Richard Podzemný), v budově bývalého Federálního shromáždění (Karel Prager, Jiří Kadeřábek, Jiří Albrecht), na Žižkovském vysílači (Václav Aulický) či v obchodních domech Kotva (Věra Machoninová, Vladimír Machonin) a Máj (Miroslav Masák, John Eisler, Martin Rajniš). Filmový štáb rovněž zachytil karlovarský hotel Thermal (Věra Machoninová, Vladimír Machonin), prestižní Perretovou cenou ověnčený televizní vysílač a hotel na Ještědu (Karel Hubáček) nebo komplex budov Tranzitní telefonní ústředny v Hradci Králové (Jindřich Malátek, Jiří Eisenreich, Václav Aulický, Jan Fišer). Mimořádné bratislavské stavby ve filmu reprezentují budova Slovenského rozhlasu (Štefan Svetko, Štefan Ďurkovič, Barnabáš Kissling) vystavěná ve tvaru obrácené pyramidy, sídlo Slovenské národní galerie s kontroverzní přístavbou ze sedmdesátých let (Vladimír Dedeček), zavěšený Most Slovenského národního povstání přes řeku Dunaj (Jozef Lacko, Arpád Tesár, Jozef Zvara, Ladislav Kušnír, Ivan Slameň) nebo kruhové nákupní centrum Slimák v Kukučínově ulici (Ivan Matušík). Na Slovensku filmaři natáčeli i v prostorách modernistického areálu zemědělské univerzity v Nitře (Vladimír Dedeček, Rudolf Miňovský) nebo v Ružomberku, kde je zaujala odvážná konstrukce Galerie Ľudovíta Fully (Martin Kusý). Jan Zajíček a Vladimir 518 se pracovně na filmu Architektura ČSSR 58–89 nesetkali poprvé. Jan Zajíček byl již v devadesátých letech režisérem klipů Vladimirovy kapely PSH (Peneři strýčka Homeboye), spolupracovali také na seriálu / projektu Kmeny. Jan Zajíček mimo jiné natočil dokumentární film Girl Power o ženách v graffiti a řadu oceňovaných videoklipů pro další kapely, jako jsou Sunshine nebo Pio Squad. Jako výtvarník a animátor spolupracoval například s Národním divadlem nebo tanečním souborem VerTeDance. Vladimir 518 je rozkročen mezi nejrůznějšími uměleckými disciplínami. Je známým hudebníkem, ale také zakladatelem nakladatelství Bigg Boss, vydal mimo jiné sérii knih o českých subkulturách Kmeny a je činný i na výtvarné scéně.
Architektura ČSSR 58–89 je vrcholem několikaletého projektu, jehož součástí byla výpravná publikace Architektura 58–89 Vladimira 518, kterou před dvěma lety vydal v nakladatelství Bigg Boss a doprovodila výstava v pražském CAMPu – Centru architektury a městského plánování. Na publikaci pak navázal seriál uvedený v České televizi v loňském roce.
Dokumentární film vznikl v koprodukci společností FILM KOLEKTIV (producenti Karla Stojáková a Pavel Berčík), AZYL Production (producenti Maroš Hečko a Peter Veverka), České televize (kreativní producentka Martina Šantavá) a RTVS (kreativní producent Roman Genský). Výrobu podpořily Státní fond kinematografie, Audiovizuálny fond Slovensko, Ministerstvo kultury SK, Pražský audiovizuální nadační fond. Projekce a debaty s tvůrci po České republice podpořila Česká komora architektů. Pražská premiéra se uskutečnila za podpory Family Office R2G – rodiny Oldřicha Šlemra, Eduarda Kučery a Pavla Baudiše.
0 komentářů
přidat komentář
