Škola architektury v Portu

Velmi povrchních způsobem by se dala portugalská architektura 20. století shrnout do pouhých tří jmen: Távora, Siza Vieira a Souto Moura. Tři generace architektů byly mezi sebou provázané profesně i osobními životy. Fernando Távora založil “Escola do Porto“ a svojí architektonickou tvorbou i pedagogickým působením ovlivnil celé generace architektů, mezi nimiž byli také Siza s Mourou. Távorův specifický rukopis dal vzniknout novému proudu v portugalské architektuře a jeho rukopis je dodnes čitelný v mnohých stavbách jeho následovníků. Álvaro Siza naopak svému učiteli postavil jeho rodinný dům, sídlo jeho kanceláře a také budovu pro jeho školu architektury v Portu.
Fakulta architektury, jejímž architektem je Álvaro Siza, se ve skutečnosti začala stavět již od roku 1985. Historie školy však sahá do roku 1980 jejím vyčleněním z Akademie výtvarných umění v Portu. Do té doby fungovala po vzoru z 19. století mezi sochaři, malíři a dalšími umělci. Změna v profesi architekta však vedla k novým potřebám, které dokázala lépe splňovat univerzita v Portu. Nová budova fakulty architektury měla vzniknout na pozemku univerzitního campusu a jejím autorem se měl stát bývalý absolvent a současně nejváženější člen tehdejšího učitelského sboru. Nová škola se přestěhovala na jižní terasy na pravém břehu řeky Douro do jedné z překrásných vil z 19. století se jménem Quinta da Povoa. Na opačném konci pozemku než je vila zasadil Siza dvoupatrový ateliér, který pod názvem Carlos Ramos pavilon slouží současným diplomantům. Škole s pěti sty studenty byl však pozemek brzy malý a v roce 1986 se rozhodlo o expanzi směrem na západ, kde za deset let vyrostlo deset nových staveb pro potřeby fakulty.
Samotné umístění nového pozemku a přístup na něj bylo velmi limitující. Příznivý jižní svah byl totiž ze tří stran lemován rušnými komunikacemi. Siza rozdělil místo do tří zón. Nejexponovanější jižní hranu tvoří čtyři věže ateliérů. Pravidelný rytmus narušuje rozšířený prostor mezi třetí a čtvrtou věží. Siza zde nechal postavit jen sokl “chybějící věže“. Zlí jazykové tvrdí, že musel krotit svůj ambiciózní projekt a vypuštěním jedné z věží se přiblížit charakteru okolní zástavby. Siza sám to však zdůvodňuje tím, že narušil řád a gradaci věží a otevřel výhled směrem do údolí.
Severní část pozemku tvoří dva podlouhlé kvádry (auditorium a knihovna) spojené půlkruhovou hmotou (výstavní prostor), které společně vytvářejí jednolitou nepřetržitou hradbu čelící hluku z přiléhající dálnice. Mezi severní a jižní částí se nachází školní dvůr. Jeden z konců nepravidelného trojúhelníkového dvora je stísněný mezi školními pavilony, zatímco druhý konec se doširoka otvírá ke kamenným terasám vedoucím do zahrady Quinta da Povoa. Tvar školního dvoru přejímá ve zvětšeném měřítku geometrii pavilonu Carlos Ramos.
Ateliéry studentů jsou umístěny do věží, odkud je nejkrásnější výhled do celého okolí. Výšková dispozice umožnila vznik spousty ateliérů, kde mohou studenti pracovat v malých skupinách. Siza na jedné straně věžemi ateliérů reaguje na tupou formu bytovek z padesátých let, které vytvářejí škole pozadí, a na druhou stranu Hejdukovou geometrií a Loosovými fasádami posouvá celou věc dál, ale v žádném případě neironizuje.
V kontrastu k věžím ateliérů posetých okny stojí slepé severní fasády auditoria, výstavního sálu a knihovny. Kanceláře zaměstnanců už nemají romantické výhledy na údolí a řeku, ale musí se spokojit se severním osvětlením a pohledem na dálnici. Přestože se forma budov klikatí, tak jejich vnitřní uspořádání je zcela jasné. Sizovi však nešlo o to určovat lidem, kterou cestou by se měli vydat. Každá z funkci vyžadovala svůj vlastní tvar a proto je výsledek tak členitý a se spoustou možností kudy se vydat. Přes svoje funkční předurčení každý z objemů umožňuje volnost v jeho využití.
Siza si při navrhování uvědomoval, že studentský život se neodehrává pouze v ateliérech a na přednáškách, ale také v prostorách mezi nimi. Fakulta funguje jako malé město. Siza využil všech desíti budov a svažitost terénu k vytvoření prostorové bohatosti, které si její uživatelé mohou nasytit během přesouvání se během dne po různých chodbách, rampách nebo malých náměstích.
Sizovy jednotlivé stavby jsou pro mnohé lidi lehce zaměnitelné. Architekt po celá desetiletí používá praxí osvědčené konstrukce i materiály. Když však člověk některou z jeho staveb jednou navštíví, zažije prostorové dobrodružství a seznámí se s celým příběhem stojícím za vznikem domu, pak už si ji nikdy nesplete s žádnou jinou jeho stavbou. Každému, kdo bude mít možnost vycestovat na Pyrenejský poloostrov, bych Sizovu fakultu architektury v Portu vřele doporučil jako jednu z nejdůležitějších staveb moderní portugalské architektury.