Pan advokát JUDr. Josef Winternitz si dokázal vybrat hned dvakrát. Počátkem třicátých let minulého století koupil stavební parcelu na jednom z typických pražských vršků nad Smíchovem nedaleko Bertramky, s nádherným výhledem na Nové Město a Národní divadlo přes Malou Stranu, Hradčany a Strahov až k vesnicím mimo hranice Prahy směrem západním. Za architekta si zvolil brněnského rodáka Adolfa Loose, který měl právě za sebou stavbu vyhlášené Müllerovy vily ve Střešovicích.
Nejkrásnější je večer, v noci, když ta bílá kostka svítí do nejbližšího okolí světlou fasádou a do dálky okny, které svými stejnými geometrickými tvary napovídají mnohé o jaksi zvláštním až tajemném interiéru.
Další osudy byly nemilosrdné jak pro stavitele, tak pro mecenáše. Až po smrti architekta, teoretika a designéra Loose (1933) je stále více a více obdivováno jeho dílo a je zařazen mezi světové představitele moderní architektury meziválečné generace a funkcionalismu zvlášť. Doktor Winternitz skončil svoji životní pouť o desítku let později v koncentračním táboře, vilu zabrali nacisté, a že se snad nenašel zájemce ze sestavy potentátů třetí říše, připadla jí úloha mateřské školy, kterou vykonávala až do devadesátých let. Pak ji po letitých tahanicích s úřady získali restituenti – rodina Cysařových.
Smíchovská Winternitzova vila byla v pořadí pražských Loosových staveb vždycky druhá a nikdy v historii k sobě nepoutala tolik pozornosti jako její starší sestra pana Müllera. Aby to nebylo málo, sám architektův spolupracovník a partner Karel Lhota pustil do světa informaci o tom, že popírá Loosovo autorství na zmiňované stavbě. Samozřejmě se tábor odborníků i novinářů rozdělil na dvě proti sobě stojící vojska. Jedni argumentovali tím, že architekt byl v čase stavebních prací (pro zajímavost: rekordně krátká doba od listopadu 1931 do ledna 1932!) nemocný, cestoval po lázních a v Praze vůbec nepobýval, za autora označovali právě Lhotu. Druzí logicky oponovali tím, že tvůrce není žádný stavbyvedoucí, že dům pochází z mistrovy hlavy a pera, že dílo je v mnohém podobné střešovickému předobrazu atd. Dokonce se vyskytla domněnka, že Loos použil pro Winternitzovu vilu nepoužité varianty návrhů z předešlé práce.
Dost úvah, spekulací a legend. Pravdu se stejně nikdy nedozvíme, jak se ji nedozvěděli ani přímí potomci. Jeden z nich, David Cysař, nás teď čeká u vstupních dveří, které jsou na boční (západní) straně. Dům dostal po rekonstrukci na čas nájemníky, ale v současnosti je prázdný. Tím že se objekt stále obývá ještě vyniká mnohokráte opakovaná myšlenka tvůrce, že oprošťuje architekturu od dekorace, kterou považuje pouze za povrchní a subjektivní. Ne artefakty, ale „prostory k bydlení“.
„Do rekonstrukce jsme se pustili sami. Něco málo podkladů zůstalo v rodině, například jeden Loosův dopis, kritická korespondence mezi Loosem a Lhotou, snad také jediný plán od toho velkého bohéma… Jak jsme postupovali? Pradědeček byl majitelem, na to jsme měli dokumenty a vlastnictví bylo jasné podobně jako zabrání nacisty, všechno doloženo a potvrzeno paragrafy zákonů. Přesto to dlouho trvalo a dělat jsme začali někdy v roce 1999. Ještě před tím jsme ale uspořádali v prostorách vily výstavu mladých tvůrců s názvem „Díra nedíra“ – hrálo se divadlo, hrála se muzika, na stěnách obrazy. Nechtěli jsme nic víc, nic míň než probudit vilu a její víly z letargie. Dům jako takový byl ve špatném stavu, ty minulé roky se na něm podepsaly zvenku i zevnitř. Necitlivé stavební úpravy, vrstvy linolea na podlaze, zničené obložení, málo původních svítidel či doplňků. Když se zvedla vlna takového toho rodinného nadšení, začali jsme s rekonstrukcí. Trvala snad čtyři roky, už ani nevím přesně. Pomohla nám také finanční dotace, když docházely úspory a rodinné peníze. Drtivou většinu prací jsme dělali vlastníma rukama, nedivte se, nás je dost, přibližně šestnáct. Na pomoc jsme si vzali jen dohled a rady pana Karla Ksandra, který pracoval ještě na Müllerově vile. Některé prameny sice uvádějí, že se nábytek zachoval, ale není to pravda (když nepočítáme pár zabudovaných skříní v pracovně s poličkami). Dům má hned dva krby s klapkou, ale nejspíše nebyly nikdy v provozu. To možná někdy dávno za domovníka a služebné dole se používal ve sklepě v prádelně zachovaný kotel na vyvařování. Další pozoruhodností je patero stejných dveří v jedné dlouhé lince stěny. Asi se to tak na pohled panu architektovi líbilo, ty ´druhé´a ´čtvrté´ jsou totiž falešné. Nebo okna nabarvená výraznou žlutou a modrou, jinde lahvově zelená, všechny barvy jsou původní. Schodiště je dost úzké a příkré, můj otec si na příkrost a výšku vždy stěžuje. Z koupelny se jde přes šatnu přímo do ložnice. Prostorem se nešetřilo, to je přece dobře – na 270 m2 obytné plochy pro čtyři lidi z rodiny a domovnický pár, celkem tři terasy zabírající 140 m², ale prý se na nich nežilo, (nebylo to nějak v módě, to spíše venku na zahradě). Hlavní hala se po úplném odstranění velkého okna mohla změnit na letní zahradu. Zato na garáž, natož na bazén pradědeček nepomyslel, auto neřídil, o vztahu k vodě nevíme.“Mně se líbí ten velký prostor pro společný život a pak o patro výše menší ložnice. Podobně tak pracovna, místnost pro jeden stůl a křesílko, možná ještě tak knihovnu zabudovanou do stěn. Chodby a schodiště mi naopak připadají až příliš úzké, tam se dva lidé vedle sebe ani neminou, nevejdou…
Pamatuji ten dům od doby, kdy v něm zrušili školku. Měl četné jizvy po nevhodných zásazích, ale od začátku na mě strašně zapůsobil. Viděl jsem, vstoupil jsem a řekl si jediné – to je bomba. Dům má úžasné proporce, různá světlá výška všechno rozhodí, každý prostor má přesně takové rozměry, jaké má mít, monumentální vstup do haly. Nábytek, vybavení, drahé koberce, nic z toho mi tady nechybí a vím, že je to stejně luxus… Zůstal po celá léta ten duch baráku, který se po rekonstrukci jakoby vyloupl.
Adolf Loos se nikdy netajil tím, že byl v mnohém inspirován dílem amerického architekta F. L. Wrighta, který se jako první začal systematicky zabývat skloubením architektury a životního stylu. Loos převedl tyto myšlenky do interiérů domů. Jeho koncepce vnitřního uspořádání (Raumplan) se v mnohém lišila od zavedené a běžné formy výstavby. Rakouský architekt ji sám jednou vysvětlil jasnými slovy:
„Projektant obyčejně vypracuje dvojrozměrný plošný plán, ale architektura je přece trojrozměrná, a je tedy nutné formovat i tento třetí rozměr – Raumplan – prostorový plán.“ Léta ve vile bydlela rodina se dvěma dětmi a i díky velkému členění budovy a velké zahradě byli myslím velmi spokojeni. Stejně tak zde ale sídlila i firma. Obě varianty fungovaly velmi dobře.
„Co bude s vilou dál? Těžko říci. Ta rekonstrukce stála dost peněz a jako jediná varianta se nám jeví objekt pronajímat. Z rodiny tady bydlet nikdo ne snad, že nechce, ale spíše ani nemůže. Jak bychom to udělali – to máme mezi sebou snad losovat? A muzeum z toho určitě dělat nechceme. O galerii se uvažovalo, ale samotná galerie na sebe nevydělá, natož na dům, snad někdy v budoucnosti se k takovému projektu můžeme vrátit (po splacení závazků). Pokud jde o případné nájemníky, uvítáme je, když má objekt své charisma, tak si respekt dokáže zjednat.“Po více než hodině a půl strávené v tomto významném objektu moderní architektury opouštíme zarostlým chodníčkem a malou brankou jednu ze slavných pražských vil. Nedá nám to, abychom se hned několikrát neotočili. Tenhle dům má v sobě všechno. Narození i smrt, lásku i nenávist, minulost i budoucnost. Jako každý titan si ale něco z toho nechává sám pro sebe…