Ústav lékařské farmacie

Neobvyklý půdorys nové lékárny pro Kantonální nemocnici v Basileji předurčilo různorodé okolí. Sousední hranice utváří řadové a nájemní domy z 19. a 20. století, středověké rozparcelování, dvory, čelní a zadní fasády, velké a malé hmoty budov. Herzog & de Meuron tuto rozmanitost výborně zužitkovali. Přední částí svého návrhu uzavřeli uliční prostor a uvnitř bloku pak reagovali na rozmanité dvory. Svými hranicemi ustupuje od domů, z nichž některé jsou na seznamu historických památek, což mělo za následek vznik velkého dvora poskytujícího nemocniční lékárně dostatek volného vzduchu. Suterénní podlaží z 60. let dopředu určily rastr sloupů o roztečích 4x6 metrů a vymezily rozmístění výtahů a schodišť stejně jako zásobovacího dvora. Zatímco rané návrhy stále počítaly s velkou do sebe uzavřenou hmotou, jejíž mohutnost by však nebyla postřehnutelná, tak nakonec realizovaný projekt vytváří obraz kladiva s malým lichoběžníkovým blokem směrem do ulice, úzkým průchodem a navazující téměř čtvercová velké hmota. Paradoxně je úplně celý objem obaluje skleněný plášť tvořený tabulemi s natištěnou jemnou mřížkou odrážející své okolí a ožívající při pohybu.
Na fasádě jsou natištěny zeleně zbarvené body podobné lahvovému sklu. Jejich barva připomíná staré lékárnické nádobky stejně jako jedovatost namíchaných léků a rostlin, z nichž jsou dodnes léky částečně vyráběny. Odkaz na přírodu je přímo vyjádřen pásem umělého a přírodního břečťanu, který na hlavním průčelí nahrazuje skleněnou vrstvu a jedinečným materiálem pro fasády s vlastní hustotou, prostorovostí, konzistencí a lehkostí. V centrálním vnitřním dvoře nad prvním podlaží vytváří vodní hladina s čočkami přirozenou pátou fasádu, která společně se čtyřmi skleněnými stěnami objímá prázdný prostor a otevírá se k modré obloze. Zelená se zde stává vzájemným prostředníkem mezi přírodními rostlinami a sklem zhotoveným z křemenného písku.
Použité sklo zároveň slouží jako sluneční brýle, které mimo svou eleganci a odolnost také propůjčují fasádě textilní podobu. Herzog & de Meuron hledají tyto kvality u svých projektů stále vyšší měrou, od projektu pro kulturní centrum Blois (č.75) až po baldachýn u domu Kramlich v Napa Valley/CA nebo myšlenka textilní fasády pro Prada center v Tokiu. Jejich výraz posiluje moiré efekt vytvářený vzájemným působením mezi skleněnými deskami a děrovaným plechem ukrytým za nimi; při každé změně pozice se fasáda dává zlehka do pohybu, je jako lehká látka v letním vánku. Péče, s níž Herzog & de Meuron vytváří tuto individuální transparenci fasádního meziprostoru, se projevuje například ve faktu, že na jedné straně mají značnou hloubku a na druhou stranu kovové pláty a skleněné panely jsou buď děrovány nebo potištěny a vzájemně se tak doplňují – nebo že ostění oken je ze skla a radiátory uvnitř jsou z venku zakryty děrovaným plechem. Fasáda je navržena jako specifický prostor, v němž se zpevňování a rozkládání stavby nepovšimnutleně slučují – a nejen tam, kde se zdá, že sluneční paprsky ulamují prosklené okraje stavby.
Tato skleněná obálka působící jako šupinatě jako brnění starobylého ještěra má eleganci současné modulového systému a také odkazuje k hlavní myšlence návrhu. Nemocniční lékárna je nádoba, stejně jako lékárnické sklenice, a organismus, který (podobně jako u budovy Elsässertor, č.65) vyrůstá z vnitřku buněčným dělením až dosáhne vnější hranice, která určí jeho tvar. Skleněný plášť drží tuto formu dohromady. Okna vypadají jako zářezy do organické hmoty, centrální dvůr jako přirozeně rostlý glazovaný kámen, po jehož stěnách, podobně jako u prvních návrhů Kunstkiste-Museum v Bonnu (č.145), architekti chtěli, aby stékala ze střechy dešťová voda a hromadila se dv vodní nádrži. Vnější zjev je rozhraním mezi vnitřní dynamikou a rozličnými stanovenými omezeními, které si vyžádalo samotné místo i stavební předpisy.