Univerzitní knihovna ve Výmaru
Bauhaus Universität Weimar Bibliotheks- und Hörsaalgebäude
Založení Bauhaus univerzity se datuje do poloviny 19. století (tehdy ještě jako velkovévodská umělecká škola), ale jméno (Státní Bauhaus) a věhlas škole dal až po první světové válce Walter Gropius, který školu provedl bouřlivým meziválečným obdobím. Otec Bauhausu se pak přes Desavu, Berlín a Londýn nakonec usadil na Harvardově univerzitě nedaleko Bostonu, ale duch školy ve Výmaru setrval. Po druhé světové válce se otevřela Vysoká škola architektury a stavitelství, která dnešní název a status univerzity získala až v roce 1996 (kdy se Bauhaus dostal na seznam světového dědictví UNESCO). Školu, která již dávno není zaměřená pouze na umění, design a architekturu, v současnosti navštěvuje ve 40 různých oborech více než 4 000 studentů. Všem pak slouží společná univerzitní knihovna situovaná na jižní okružní třídě v bývalé pivovarské čtvrti v centru Výmaru.
Budova měla původně sloužit městu jako kongresové centrum. Autorem vítězného návrhu z roku 1991 je mnichovský architekt Andreas Meck. Poněvadž původní záměr se nenaplnil, obrátilo se město na univerzitu, která naléhavě hledala nové prostory. Vznikla tak nová budova s přednáškovým sálem pro 400 posluchačů a centrální knihovnou, kam bylo svezeno více než půl milionu svazků z menších knihoven rozmístěných na mnoha místech po městě.
Nový objekt je rozdělen do dvou křídel, která se rozevírají od rušné ulice do klidného vnitrobloku. Objekt se tvarem přizpůsobuje okolní heterogenní zástavbě a současně zpřístupňuje velkou část městského bloku. Meck využívá čtyřmetrový výškový rozdíl na obou koncích stavebního pozemku, když rozehrává schodiště a lávky v třípodlažním foyer procházejícím severojižně napříč celou budovou. Již od vstupu se tak lze snadno zorientovat po celém domě. Západní vstupní nádvoří dotváří obří 7,5 metrů vysoká dřevěná stolička “Lehrstuhl – leerer Stuhl“ od Hermanna Bigelmayra (dvacetitunová dubová konstrukce může připomínat tvorbu Magdalény Jetelové, ale zde se spíše autor odkazuje na “manifestaci posthermeneutického přístupu“)
Srdce celého objektu představuje knihovna zabírající 3 800 m² z celkové užitné plochy 4 300 m².
Čtenářské sály nabízí celkem 240 studijních míst. Zatímco vnější plášť a vnitřní komunikace jsou z tmavě šedého pohledovéhu betonu, tak interiér knihovny je obložen světlým dubovým masivem, čímž se odkazuje na nedalekou vyhořelou knihovnu vévodkyně Anny Amalie.
Budova měla původně sloužit městu jako kongresové centrum. Autorem vítězného návrhu z roku 1991 je mnichovský architekt Andreas Meck. Poněvadž původní záměr se nenaplnil, obrátilo se město na univerzitu, která naléhavě hledala nové prostory. Vznikla tak nová budova s přednáškovým sálem pro 400 posluchačů a centrální knihovnou, kam bylo svezeno více než půl milionu svazků z menších knihoven rozmístěných na mnoha místech po městě.
Nový objekt je rozdělen do dvou křídel, která se rozevírají od rušné ulice do klidného vnitrobloku. Objekt se tvarem přizpůsobuje okolní heterogenní zástavbě a současně zpřístupňuje velkou část městského bloku. Meck využívá čtyřmetrový výškový rozdíl na obou koncích stavebního pozemku, když rozehrává schodiště a lávky v třípodlažním foyer procházejícím severojižně napříč celou budovou. Již od vstupu se tak lze snadno zorientovat po celém domě. Západní vstupní nádvoří dotváří obří 7,5 metrů vysoká dřevěná stolička “Lehrstuhl – leerer Stuhl“ od Hermanna Bigelmayra (dvacetitunová dubová konstrukce může připomínat tvorbu Magdalény Jetelové, ale zde se spíše autor odkazuje na “manifestaci posthermeneutického přístupu“)
Srdce celého objektu představuje knihovna zabírající 3 800 m² z celkové užitné plochy 4 300 m².
Čtenářské sály nabízí celkem 240 studijních míst. Zatímco vnější plášť a vnitřní komunikace jsou z tmavě šedého pohledovéhu betonu, tak interiér knihovny je obložen světlým dubovým masivem, čímž se odkazuje na nedalekou vyhořelou knihovnu vévodkyně Anny Amalie.
0 komentářů
přidat komentář
