Tea House Bunker

Jeden ze dvou vojenských bunkrů slouží po přestavbě UN Studia jako čajový pavilon. Bunkry z roku 1936 jsou součástí starší 83 kilometrů dlouhé obranné linie z devatenáctého století, která byla propojena s důmyslným vodním systémem a v případě útoku umožňovala vyvolat povodeň. Po řadu let byly bunkry součástí obchodně-sportovního areálu, jehož jádro tvoří stáje a hřiště na koňské pólo. Pavilon od UN Studia na jednom z bunkrů je zamýšlen jako útočiště před businessem. Je obalen do pláště z nerezu a uvnitř ho tvoří jeden velký prostor se základním vybavením a oknem orientovaným směrem k pólovému hřišti.

---

Nejdřív trochu historie. Prakticky od dob svého vzniku bylo Holandsko zaneprázdněno válkami. Tím nepřítelem bylo moře, které bylo masivními melioračními pracemi zahnáno zpět a drženo za pavučinou hrází. Občas byl však nepřítelem někdo jiný a z moře, něčeho podrobeného a umírněného, se stala holandská obranná zbraň. Úmyslné narušení nejdůležitějších hrází způsobilo zaplavení země a vypuzení španělských vojsk v 17. století a později zastavilo armádu Ludvíka XIV. Odkázáni na vynalézavou obrannou linií Holanďané celý systém nepřetržitě rozšiřovali a modernizovali. V 19. století se obranný val hrází táhl již přes 85 km a byl hustě pokryt pevnostmi a střeleckými pozicemi. Opevnění bylo znovu posíleno ve 30. letech, kdy přibyly moderní železobetonové bunkry jako pojistka v případě invaze.
Jeden z těchto později přidaných bunkrů se nachází také ve Vreeland, což je místo čtvrthodiny jízdy autem od Amsterdamu. Kvůli bleskové invazi Němců v roce 1940 nebyl bunkr nikdy vyzkoušen ve skutečné bitvě. Stavba zatím pomalu zastarávala a byla jen zajímavým útvarem stojícím mezi stájemi a pólovým hřištěm na soukromém pozemku. Až doteď, kdy se bývalý realitní makléř Cor van Zadelhoff, rozhodl ukončit desetiletí zahálky a stavbu znovu využít.
Co Van Zadelhoff potřeboval bylo neobvyklé místo, kde by měl útočiště před obchodními povinnostmi a kde by se mohli makléři scházet v ničím nerušené atmosféře. Aby zrealizoval svůj sen, obrátil se na architekta Bena van Berkela z UN Studia, který nedávno dokončil nové Mercedes muzeum ve Stuttgartu, a měl na něj jednoduchou prosbu: „Ať uděláte cokoliv,“ řekl mu van Zadelhof, „musí být hotová stavba svým charakterem super klidná a rozvážná“.   
Zda se to van Berkelovi podařilo by bylo asi na dlouhou diskuzi, poněvadž výsledný produkt je cokoliv jiného jen ne usedlý. 80 m² velký čajový pavilon nad bunkrem je vskutku zázrakem vzpírajícím se zemské tíži. Jeho složitě poskládaný plášť z nerezové oceli se podobá spíše bláhovosti z kosmického věku než účelné stavbě. Navíc uvnitř je obratně zabaleno jádro celého konceptu; původní bunkr sloužící nyní jako strojovna a protizávaží obří konzoly čajového pavilonu v horním patře.
Horní místnost, vybavená základním příslušenstvím jako je kuchyně a koupelna, poskytuje inspirativní útočiště pro obchodníky. Dřevěná podlaha a stěnové panely vydávají pocit Gezelligheid (útulnosti), jedinečné holandské představě o příjemném pohodlí a přívětivého komfortu. Mezitím velké okno sahající od podlahy ke stropu láká každého k výhledu na hřiště póla a rozlehlou plochu kultivované krajiny. "Je to fantastický výhled," rozplývá se van Berkel. "Je to jako pohled na obraz od holandského mistra ze 17. století. Plochá krajina, široký horizont a rozevřená obloha". Tento panoramatický výhled sebou přináší ojedinělý pocit blízkosti mezi vnitřkem a vnějškem, téměř zve přírodu, aby vstoupila dovnitř a cítila se zde jako doma. A vskutku je něco podobného možné - horní podlaží v sobě zahrnuje také roh k posezení, který může být snadno přetvořen v ložnici. Pokud existuje stinná stránka pro pobyt uvnitř čajového domu, pak je to, že si člověk nemůže užít největší přednosti domu a tou je fascinující zevnějšek. “Chtěl jsem vytvořit souvislou bezespárou strukturu,“ říká van Berkel, který strávil rok a půl navrhování tohoto domu a další rok při jeho dohlížení na stavbě. “Tvar struktury“, přidává, “se vyvinul z původního bunkru, který pozměnil na řadu geometrických ploch z hrubě opracované oceli.“ Ocelová fasáda dává na jednu stranu dojem, že se člověk dívá na umělecký předmět poskládaný ze stříbrného papíru. Blíže se křehkost promění v tuhost, podobně jako u brnění středověkého rytíře. “Je to sloučení brutality a noblesy,“ souhlasí van Berkel. “Přináší celek s kontinuální elegancí.“
Nejpřekvapující věcí na celém čajovém pavilonu je však něco, co člověk odhalí až po hlubším obeznámení. Naproti své extravagantní formě a těžkému ocelovému plášti se budova zdá usmířená sama se sebou i ve vztahu k okolí a je odhodlaná poskytnou návštěvníkům svůj klid a pohodlí. To byl možná ten nepolapitelný pocit ’klidnosti’, který měl čajový pavilon vydávat. Je-li tomu tak, pak je to největším triumfem projektu.