Soudní dvůr Antverpy

Vlámský přístav na řece Scheldt dokreslují stožáry a plachty kotvících lodí. Nad střechami domů se tyčí nejvyšší stavba v Belgii - věž katedrály Panny Marie. Na malebnosti zdejšího místa snad jen ubírá jeden z nejhorších příkladů městského obchvatu v Evropě. Antverpy v historii zbohatly na obchodech s pepřem, látkami, stříbrem a diamanty. Byly pod vládou neskutečných řad panovníků a dynastií, katolíků i protestantů, z celé Evropy. Na konci druhé světové války se stalo cílem nacistických střel V2, kterých sem dopadlo víc než na celý Londýn. V Antverpách dnes žije velká populace chasidských Židů. Na druhou stranu se tu nedávno zformovala krajně pravicová strana Vlámský zájem. Architektura v městě sahá od ambiciózní gotiky, přes měšťanské baroko, extravagantní secesi až po horlivou ranou modernu.
Nový soudní dvůr v Antverpách je součástí přestavby jižní brány do druhého největšího belgického města. Slavnostního otevření se na konci letošního března ujal belgický král Albert II. V následujících pěti letech by zde měl vzniknout nový park a náměstí.
V Rogersově návrhu se odráží charakteristické rysy krajiny kolem Antverp: krajina špičatých střech se podobá plachtám, sehnutým stromům nebo kostelním věžím. Ivan Harbour z RRP o projektu říká: „Doufáme, že nová budova vzbudí zvědavost a přitáhne lidi do tohoto neobyčejného a rychle se rozvíjejícího města.“
V době, kdy RRP zvítězil v mezinárodní soutěži, byl belgický právní systém pod silným tlakem. Po obvinění z korupce následovalo zatčení Marca Dutrouxe. Nová budova tak nabídla městu i vládě jasné sdělení, že justice je maximálně otevřená a transparentní. Soudní dvůr leží v srdci nového obřího veřejného prostoru, jehož střechu tvoří bíle natřené ocelové plachty a tisíce čtverečních metrů skla.
Místo známé jako Salle des Pas Perdus vypadá jako spojení pěkné nové nádražní haly s oblíbeným zastřešeným trhem. Když místní ostraha nedává pozor, je možné projít celou stavbou jako by byla normální městskou pasáží. Ze Salle des Pas Perdus se rozevírá osm dvorů uspořádaných do šesti křídel pokrývajících všechny oblasti místního práva. Největší je trestní soud, další jsou pak civilní, rodinný a zaměstnanecký soud. Jsou zde také dvory řešící pracovní spory a práva menšin. Na otevřenosti stavbě dodávají veřejná kavárna, knihovna, zasedací místnosti a spousta míst, kde si můžete sjednat schůzku.
Dvůr v Antverpách je třetí stavbou pro soudnictví, kterou Rogersova kancelář v posledních letech zrealizovala (předcházely ji Bordeaux a Štrasburk). Antverpský soud je rozvinutím myšlenek obou předchozích staveb v mnohem větším měřítku (pětkrát větší než Bordeaux). Přestože se špičky střech pnou do výšky 51 metrů, nepůsobí návrh nijak dominantně. Podstatná část stavby je položena nízko. Jednotlivá křídla se rozprostírají jako prsty obří ruky vycházející z Amerikalei, čtyřproudové osy spojující centrum s městským okruhem. Nová parková úprava obklopující soudní dvůr zasahuje i do prostoru mezi jednotlivými křídly.
Výška stavby reflektuje snahu vypadat co nejméně despoticky a jinak než dřívější soudní stavby. Rozdíl mezi starým Palais de Justice v Bruselu nemůže být snad více čitelný. Toto teatrální 105 metrů vysoké monstrum bylo postaveno na vrcholu kopce, daleko od domovů, aby mohlo ovládat město. V době svého vzniku (1866-83, autor: Joseph Poelarrt) šlo o největší evropskou stavbu. Monumentální síla zdejších sloupových síní vyvolává i dnes noční můry z těžkopádnosti justice.
Rogersův tým nereagoval jen proti této budově, ale snažil se vytvořil významnou městkou stavbu co nejvíce prozářenou denním světlem a s co nejmenší spotřebou energie. Ivan Harbour říká: „Střešní plachty byly navrženy tak, aby přinášely do soudních místnosti čerstvý vzduch. Stejně tak se měly stát identifikačním znakem stavby a přitahovat pozornost návštěvníků. Plachty jsou otočeny po větru. Nálevkovitá forma nabírá čerstvý vzduch po celý den, za jakéhokoliv počasí a ročního období. Celá stavba je velkou měrou přirozeně větrána - a kde to nebylo možné, tam byl použit nízkoprůtokový chladící systém velmi odlišný od výkonných klimatizací, jaké můžete běžně najít ve veřejných stavbách z posledních let.“
Velmi důležitou část v Rogersově stavbě hraje také tramvajová doprava. Pravidelně sem přijíždějí přímo před hlavní vstup a eliminovala tak potřebu velkého podzemního parkoviště, které zde bylo původně naplánováno. Ve studie napříč evropskými zeměmi se zjistilo, že je těžké zlákat zkušené řidiče aut, aby využili služeb autobusů. Pokud však existuje alternativa dopravy tramvají, tak se dokáží vzdát každodenního dojíždění vlastním prostředkem.
Stavba v sobě kloubí vyspělou technologii, geometricky náročnou nosnou konstrukci a nové materiály. Soudní síně jsou vyloženy teplým dřevem, nikoli však v duchu dávného symbolismu. Jejich výrazné střechy jsou vyprojektovány tak, aby zachycovaly sluneční záři v zálivu. Typicky Rogersovské žlutě natřené obnažené ocelové podpěry a nosníky ve svém celkovém dojmu působí uklidněným a výrazově potlačeným dojmem. Jde přece jen o soudní dvůr a ne rekreační středisko nebo nákupní centrum.
„Byli bychom raději, kdybychom mohli stavbu ještě více zakomponovat do struktury stávajícího města. Myslím si, že každý má raději představu veřejných budov vyrůstajících ze skupiny starších a jiných budov, na každou z nich je pohlíženo jako na sled pohledů, každý se svojí zvláštní siluetou a charakterem. Doufáme, že se bude celá oblast podle plánu v příštích pěti letech dále rozrůstat a naše stavba se bude stále více stávat součástí většího a urbanisticky bohatšího obrazu.“
Pilotní projekt nové a lepší vstupní brány do Antverp se snaží se o rovnováhu. A to nejen na vahách justice, ale i mezi vystavováním se na obdiv a pokornou službou veřejnosti.