Smuteční síň v Luhačovicích

Nový obecní hřbitov společně se smuteční síní v Luhačovicích byl realizován, podobně jako většina občanských staveb té doby, v rámci „akce Z“ v roce 1978. Projekt z roku 1973 vypracoval architekt Vladimír Palla ve spolupráci s Viktorem Rudišem. Areál, obklopený vzrostlou zelení, je vybudován na jižním okraji města, ve svažitém terénu s panoramatickým výhledem do údolí říčky Šťávnice.
Nízká protáhlá stavba se vštěpuje kolmo do terasovitě upraveného svahu. Zákaz užití motivu kříže obešel autor tak, že jej užil přímo ve formě stavby. Exteriér působí jako stavebnice estetickým způsobem doplňující okolní přírodu. Základní výrazový prvek představuje střešní konstrukce, tvořená rastrem dlouhých a vysokých nosníků s kovovými rámy a dřevěnou výplní, nad nimiž vystupuje průběžný světlík osvětlující hlavní část interiéru.(80) Nad vstupem se nosníky protahují do prostoru a daleko přesahují stavbu. Tyto nosníky protíná horizontální prvek působící dojmem jakési zvonice, na jehož vrcholu je umístěna plastika stylizovaných přesýpacích hodin, symbolizujících pomíjivost existence člověka. Právě tato kompozice přetínajících se přímek evokuje zakázanou křesťanskou symboliku – kříž.
Do síně vcházíme prostřednictvím prosklené čekárny. Samotná smuteční síň se rozprostírá na půdorysu obdélníku. Interiér se klasicky člení, katafalk situovaný v ústřední části následuje několik řad lavic. Přirozené světlo sem vniká jednak už zmiňovaným světlíkem, jednak pásem oken vedených podél obvodu síně. Celý prostor dekorují umělecká díla, nejdominantněji působí rozměrné nástěnné malby pokrývající téměř všechny stěny. Realizace Vladimíra Pally provedené v zemitých tónech zobrazují figurální a florální motivy vybízející k tiché meditaci nad úlohou člověka v přírodě. Celý prostor včetně drobných prvků zařízení sleduje trend moderního gesamtkunstwerku.
Zatímco přední část stavby je navržena pro pozůstalé, zadní trakt je koncipován primárně pro manipulaci se zemřelým, proto sem architekt umístil chladírny, prostory pro rakve a místnosti obsluhujícího personálu.
Společné dílo Viktora Rudiše a Vladimíra Pally odráží v rastru střešních nosníků jejich zkušenost získanou během realizace českého pavilonu pro světovou výstavu Expo 1970 v japonské Ósace. Taktéž nádoby na dešťovou vodu, osazené v blízkosti síně, odkazují svým vzhledem k očistným rituálním nádobám z japonských zahrad.(81) V konečném výrazu všech užitých architektonických a uměleckých prvků působí síň jedinečným harmonickým dojmem.

80 ) Viz Jan Sedlák (pozn. 62), s. 27.
81 ) Michal Kohout – Stephan Templ – Pavel Zatloukal (eds.), Česká republika – architektura XX. století. Díl I. Morava a Slezsko, Praha 2005, s. 274.