Škola architektury Yale University

„Vnější podmínky samy určily, že stavba zahne za roh a napojí se na protější budovu, která je rovněž v majetku Yale University. Vnitřní situace vyžadovala prostředí, které by bylo vhodné pro neustále se měnící aktivity, čímž byl přesně definován vnější tvar a vzájemné provázání vnitřních prostorů. Je jasné, že jak roky plynou, tak se uvnitř budou konat i jiné aktivity a zájmy, avšak samotný prostor zůstává.“

„Malá kancelář nemůže přijmout větší zakázky než za 7 milionů dolarů ročně nebo pak vedoucí kanceláře není ničím jiným než ustavičný kritikem svých kresličů. Architektura je především o osobním úsilí a čím méně lidí přijde mezi vás a vaši práci, tím lépe. To mnohé lidi odrazuje od praktikování architektury. Jde o skutečně velký problém a dosud je pouze oddalován. Podstata celého projektu se může během kreslení prováděcích výkresů zcela vytratit. Někdy svoji stavbu ani nepoznáte pokud ji nedotáhnete až do konce. Když však architekt věnuje stavbě dostatek péče, praktikuje architekturu jako umění, musí sám iniciovat návrh; musí tvořit než dělat úsudky. Úsudek umělce bývá často slabý, poněvadž je sám osobně zaangažován a nemůže se objektivně odloučit od věci, které vytýká chyby. Kritika vyžaduje odlišný druh mentality.“
Paul Heyer: Architects on Architecture: new Directions in America, Walker and Company, New York 1966, s.303

Dramatický vstup do objektu tvoří vysoké úzké schodiště, které proniká hluboko do hlavní hmoty poblíž centrální věže komunikačního jádra. Budoucí přístavba se zde bude moct jednoduše připojit. Výrazné svislé rýhování povrchů s manšestrovou texturou se podařilo získat odlitím betonu do dřevěného bednění s žebrováním, které se po ztvrdnutí odstranilo a následně se betonové hrany ručně opracovaly pemrlováním, aby se odhalil štěrk ukytý v betonové směsi. Tento způsob zacházení s betonem byl Rudolphovi nejbližší. Nehledě na zajímavý povrch umožňovalo toto řešení kontrolovat skvrnitost a minimalizovalo účinek barevných skvrn na betonové ploše. Umělecká díla, umírněné využití barev – především oranžové – a chytře vestavěný nábytek celkově zlepšuje dojem z architektury, která má být podle Rudolpha určená k tomu, aby „podněcovala a vybízela své uživatele.“
V budově se nachází třicet sedm výškových úrovní, které se přizpůsobují funkčním a provozním potřebám. Jelikož jsou stěny výrazově potlačeny, tak v interiéru převládá řada podlah a stropů vznášejících se v prostoru. Podobně jako Louis I. Kahn se také Rudolph zabýval metodami osvětlování a jeho účinky. I v tomto případě sehrálo světlo důležitý faktor při navrhování stavby, které výrazným způsobem přispívá ke změnám charakteru a psychologického významu prostoru.
Stavba je uvnitř uspořádána kolem centrálního prostoru definovaného pomocí čtveřice mohutných betonových pilířů, které se podobají venkovním věžím. Sloupy jsou uvnitř duté, aby se do nich mohla vejít technická instalace. Ve dvou podzemních podlažích se nachází sochařské ateliéry a designová studia obklopující ústřední auditorium. Přístup do této spodní částí je ponurý a tíživý. Celé uliční patro zaujímá knihovna a nad leží dvoupodlažní výstavní hala s možností výhledu do čítárny pod ní. Administrativní část je umístěná v mezaninu. Od čtvrtého patra výše se nachází nejdramatičtější prostor: pětipodlažní architektonický blok, kde jednotlivé části odděluje vždy několika málo stupňů. Člověk se v každém okamžiku cítí, že je součástí jednoho velkého centrálního prostoru, nad kterým v horním mezaninu přebíhají dva paralelní mosty. Nad čtveřicí pilířů se jako obří lucerna otvírají dva světlíky, které zesilují účinek denního osvětlení uprostřed dispozice navíc prosklené ze všech čtyř obvodových stran. Malířské a grafické ateliéry jsou umístěny v nejvyšších dvou podlažích s přímým výstupem na terasu určenou k venkovnímu kreslení. Na závěr se nachází ateliérový byt pro hostujícího kritika, který rovněž disponuje vlastní terasou.
Rudolph byl často kritizován za vážné funkční nedostatky, kterých se na stavbě dopustil: že části, které ho nejméně zajímaly, umístili do suterénu; že jsou malíři neustále rušení přímým jižním osvětlením; že sochaři musí přebývat v 'jeskyních' s nízkým stropem; že si ty nejlepší prostory vyhradil pro architekty. Po funkční stránce je Rudolphova stavba jasným politicko-architektonickým sdělením. Po architektonické stránce sahá daleko za místní čí urbánní kontext. Chytře vytváří měřítko pro celé okolí a nastoluje specifický vnitřní řád. Oba vztahy jsou vzájemně slučitelné a po výrazové stránce spřízněné.