Filiálka Německé spolkové banky v Saské Kamenici
Deutsche Bundesbank, Filiale Chemnitz
Saská Kamenice (něm. Chemnitz) je třetím největším městem východoněmeckého spolkového státu Sasko. Zdejší zbrojařský průmysl přilákal na konci druhé světové války spojenecké bombardéry, které vymazaly téměř tisíciletou historickou stopu. Z průměrné panelové výstavby komunistického Karl-Marx-Stadtu vybočuje snad jen městská hala z přelomu 70. let od místního architekta Rudolfa Weißera. S pádem Berlínské zdi se laťka architektonické kvality v Saské Kamenici výrazně zvedla. Výsledkem otevřené evropské spolupráce je sídlo filiálky Německé spolkové banky od katalánského architekta Josep Lluis Mateo, který si pro výmalbu stropu vstupního lobby přizval brněnského malíře Petra Kvíčalu.
Ačkoli se jedná o významnou německou finanční instituci, muselo se i zde počítat s finančním limitem. To, co při vstupu působí jako translucentní stěna z tenkých kamenných desek jsou ve skutečnosti skleněné panely s potiskem. Stejně tak stropní malba není skutečnou freskou, ale tvoří ji podhled ze zavěšených pláten o celkové ploše 200 m². Chromované konstrukční prvky prosklené fasády a kamenný obklad stěn (v přízemí tmavá žula a v patře světlý travertin) vás však nakonec přesvědčí o výjimečnosti stavby.
Bankovní dům je umístěn v Parku obětí fašismu (Park der Opfer des Faschismus) na jihovýchodním okraji centra. Stromy v parku současně byly zdrojem Mateovy inspirace. Konkrétně podobnost německého slova strom (der Baum) a stavba (der Bau). Mateovým záměrem bylo vytvořit petrifikovaný strom pevně ukotvený v parku. Dále se Mateo odvolává na Loosovo tvrzení, že za nejvyšší architektu lze považovat jen náhrobek a pomník. Mateův návrh tak připomíná archetyp náhrobku, což lze vnímat jako příspěvek, kde se dům nachází.
V průběhu realizace doznal vítězný projekt řadu změn a úsporných opatření. Původní návrh počítal s čelní stěnou z alabastru či onyxu, což se muselo vyřešit kompromisem natištění kamenné textury na skleněné desky. Naopak se podařilo zachovat bronzový obklad části obvodových stěn a prosadit odvážné konstrukční řešení, kdy je strop prvního podlaží zavěšen, aby parter zůstat volný bez dodatečných vnitřních podpěr.
„Jen velmi malý díl architektury patří do umění: náhrobek a pomník. Vše ostatní, co slouží účelu, jest z domény umění vyloučiti.“ Adolf Loos, 1910
Ačkoli se jedná o významnou německou finanční instituci, muselo se i zde počítat s finančním limitem. To, co při vstupu působí jako translucentní stěna z tenkých kamenných desek jsou ve skutečnosti skleněné panely s potiskem. Stejně tak stropní malba není skutečnou freskou, ale tvoří ji podhled ze zavěšených pláten o celkové ploše 200 m². Chromované konstrukční prvky prosklené fasády a kamenný obklad stěn (v přízemí tmavá žula a v patře světlý travertin) vás však nakonec přesvědčí o výjimečnosti stavby.
Bankovní dům je umístěn v Parku obětí fašismu (Park der Opfer des Faschismus) na jihovýchodním okraji centra. Stromy v parku současně byly zdrojem Mateovy inspirace. Konkrétně podobnost německého slova strom (der Baum) a stavba (der Bau). Mateovým záměrem bylo vytvořit petrifikovaný strom pevně ukotvený v parku. Dále se Mateo odvolává na Loosovo tvrzení, že za nejvyšší architektu lze považovat jen náhrobek a pomník. Mateův návrh tak připomíná archetyp náhrobku, což lze vnímat jako příspěvek, kde se dům nachází.
V průběhu realizace doznal vítězný projekt řadu změn a úsporných opatření. Původní návrh počítal s čelní stěnou z alabastru či onyxu, což se muselo vyřešit kompromisem natištění kamenné textury na skleněné desky. Naopak se podařilo zachovat bronzový obklad části obvodových stěn a prosadit odvážné konstrukční řešení, kdy je strop prvního podlaží zavěšen, aby parter zůstat volný bez dodatečných vnitřních podpěr.
„Jen velmi malý díl architektury patří do umění: náhrobek a pomník. Vše ostatní, co slouží účelu, jest z domény umění vyloučiti.“ Adolf Loos, 1910
0 komentářů
přidat komentář
