Rozšíření muzea Unterlinden

Muzeum Unterlinden ve francouzském Colmaru bylo založeno v roce 1849 a veřejnosti zpřístupněno roku 1853. Patří mezi nejnavštěvovanější muzeum v Alsasku, kam každoročně přijde 200 000 lidí. Instituce původně sídlila v bývalém klášteru dominikánek ze 13. století a později se rozšířila i do objektu novobarokních městských lázní z roku 1906, který leží na protější straně náměstí. Ve sbírkách se nachází archeologické artefakty, dekorativní objekty, folklorní předměty, tradiční i moderní umění. Rostoucí počet exponátů měl za následek, že muzeum prošlo v 50. a 80. letech minulého století dílčími rekonstrukcemi. Na počátku milénia se město rozhodlo připojit nový objekt, který byl odlehčil přeplněným expozicím. Projektem rozšíření muzea byla pověřena švýcarská kancelář Herzog & de Meuron. Projekt se skládá ze tří částí: urbanismus, architektura a muzeologie.
Urbanismus: Nový objekt je s historickým areálem propojen pomocí podzemní galerie vedoucí pod náměstím Unterlinden (Pod lipami). Areál středověkého kláštera se skládá z kostela, křížové chodby a rajské zahrady se studnou. Nová muzejní budova na protilehlé straně náměstí zrcadlí objem kostela a spolu s městskými lázněmi vytváří podobně uzavřené nádvoří.
Architektura: Autoři návrhu chtěli použít architektonický jazyk, který by se hodil k historickém městu a zároveň působil soudobě. Mezi oběma muzejními komplexy leží náměstí Unterlinden, které architekti přestavěli tak, aby obnovili jeho původní historický význam z časů, kdy mezi klášterem a hospodářskými budovami stál Ackerhof (Polní dvůr). Vodní kanál Sinn, který původně protékal historickým jádrem Colmaru, byl znovu odkrytý a stal se ústředním prvkem nově řešeného veřejného prostoru, kde se před zásahem nacházela autobusová zastávka a parkoviště. Přízemní objekt poblíž vodního kanálu je součástí muzea a slouží jako světlík podzemního výstavního sálu: jeho umístění i tvar vychází z mlýnu, který tu původně stál. Dvojice oken umožňuje kolemjdoucím nahlédnout do podzemní galerie, která propojuje oba muzejní komplexy. Hlavní vstup do muzea vede přes klášter, jehož fasády byli ohleduplně zrenovovány. Všechny zásahy byly provedeny v úzké spolupráci s pracovníky z Ústavu francouzského národního dědictví. Při rekonstrukci byly odhaleny původní dřevěné stropy a znovu obnovena zazděná okna s výhledem do ambitu a na město. Do podzemní galerie vede spirálovité schodiště. Sedlová střecha Ackerhofu s výškou 11,5 metrů odráží proporce a objem dominikánského kostele stojícího naproti. Ústřední prostor bývalých městských lázní - plavecký bazén - slouží k pořádání koncertů, konferencí, oslav a uměleckých instalací. Další prostory městských lázní slouží jako knihovna, kavárna situovaná do vnitřního dvora a turistické centrum orientované do náměstí. Nové přístavby mají fasády z nepravidelně lámaných cihel, čímž souzní s klášterní fasádou z lámaného kamene a omítkami z různých historických období. V cihlové zdi je umístěno několik oken, které se svým tvarem odvolávají na gotiku. Sedlová střecha je z měděného plechu, vnitřní dvůr je vydlážděný červeným pískovcem.
Kolekce a muzeologie: Stavba i expozice vznikaly společně. Kolekce obsahuje celosvětově známá umělecká díla od jedenáctého století až po současnost. Bezpochyby nejvýznamnějším exponátem je Isenheimský oltář od německého renesančního malíře a Matthiase Grünewalda.