Rodinný dům ve Štěpánovicích

Obec Štěpánovice najdeme ve východní části Českomoravské vrchoviny, severozápadním směrem od města Tišnova. Obec se rozkládá podél toku řeky Svratky a je obklopena zalesněnými stráněmi vrcholků přírodního parku Svratecká hornatina.

Novostavba rodinného domu je složena ze dvou kontrastních objemů - cihlově červené obytné části s valbovou střechou a bílé garáže s plochou střechou. Obě tělesa jsou navzájem dynamicky posunuta, čímž je vymezen poměrně velkorysý předprostor vstupního průčelí a důstojný odstup domu vůči ulici. V případě potřeby je možné dům dále rozšířit přístavbou třetího tělesa směrem do zahrady.

Od počátku návrhu bylo třeba se vyrovnat se skutečností, že forma a objem domu musí splnit regulace a omezení, spojená s polohou v chráněném přírodním území. Rovněž bylo požadováno užití tradiční střešní krytiny - pálené tašky v červeném odstínu, která v obci převažuje. Výhodou valbové střechy je skutečnost, že stírá rozdíl mezi štítovou a boční fasádou a všechna průčelí domu je tak možné vnímat jako kompozičně rovnocenná s důrazem na nárožní perspektivu.

Symetrická valbová střecha ve třicetistupňovém sklonu dává domu klidný, vyrovnaný až klasicistní výraz. Tento dojem je ještě podtržen charakteristickým detailem mírně vyložené subtilní římsy a nadokapního žlabu. 

Diagonální uspořádání fasád umožnilo použít stejný kompoziční vzorec na všech čtyřech stranách budovy tak, abychom při pozorování domu z různých stran a úhlů mohli vnímat obměny stejného motivu, obdobný rytmus a členění, avšak různou hloubku a plasticitu. Jde o princip barokní fugy, v níž základní motiv prochází nejrůznějšími variacemi. Úhlopříčný rytmus, který je společným jmenovatelem exteriéru, dodává fasádám určitou hybnost a směr, aniž bychom ztráceli vědomí řádu.

Barevné členění fasády, podtržené jemnou plasticitou omítky a odstupněnými ostěními může připomenout geometricky jemně členěné klasické fasády či renesanční sgrafito.

Dominantu interiéru tvoří tříramenné schodiště v centrální hale s galerií. Navzdory jednoduché zděné stavební technologii s využitím dřevěných a ocelových prvků se podařilo vytvořit volně plynoucí a jednolitý vnitřní prostor, naplněný během dne proměnlivou hrou světla a stínů. Díky vzájemným průhledům splývá schodiště, obývací pokoj a jídelna v jediný časoprostorový celek, jenž vědomě připomíná kompozice interiérů Adolfa Loose. S tím souvisí také motiv pilířů, sloupů a výrazně prolomených vnitřních nosných zdí, jejichž masivní plastické objemy nelze při návštěvě domu přehlédnout.  Záměrem bylo docílit naléhavé až archetypální působení jednoduchých objemů a hmot. Tento prožitek je umocněn průhledy do zahrady a okolí. Poloha, velikost a tvar oken byly zvoleny tak, aby navazovaly co možná nejsilnější kontakt s atmosférou okolní krajiny.

Obývací pokoj a jídelna s kuchyní mají stropy z mohutných modřínových trámů, pocházejících z dědičných lesů majitele. Prosklené plochy jsou orientovány směrem k výhledu na nedalekou dominantní horu Květnici, známou díky pozoruhodnému jeskynnímu systému.

Obytné místnosti v patře mají jednotný rozměr a tvar, poměr stran blízký čtverci a nadstandardně vysoké stropy, jejichž šikmé podhledy kopírují sklon střechy a mírně připomínají atmosféru kleneb. Navzájem se odlišují pouze proporcí a charakterem oken.

Právě kontrast mezi klasickou uzavřenou hmotou, tíhnoucí k řádu a symetrii, a dynamikou vnitřního prostoru se od počátku stal vůdčím motivem řešení, neboť je zdrojem lehkého napětí, které touží po vyrovnání protikladů a zároveň je neustálou výzvou k dialogu mezi tradičním a současným cítěním.