Revitalizace zámku ve Zlíně

V budově zlínského zámku sídlily po desetiletí dvě významné kulturní instituce: Muzeum jihovýchodní Moravy a Krajská galerie výtvarných umění. Po jejich vystěhování zůstal zámek, který je v majetku města, zcela prázdný a město pro něho marně hledalo novou náplň. Mezitím bylo prostřednictvím aktivity několika nadšených lidí založeno sdružení v podobě obecně prospěšné společnosti Zlínský zámek. Smyslem jejich snažení je připravit projekt, který budovu rehabilituje a prostřednictvím nového programu začlení do živého organismu města. Vzniklo náročné zadání, které iniciuje vznik nových kulturních institucí (Muzeum města Zlína, Galerie Václava Chada),  doplněných o uživatelsky podpůrné aktivity v podobě hotelu, restaurace či kavárny. Celý záměr pak sleduje dlouhodobý cíl s výraznými přesahy do společenské roviny. Má vytvořit platformu pro setkávání občanů i návštěvníků a umožnit jim prohlubování povědomí nejen o historii města, ale také jeho současnosti. Posílit schopnost identifikace s městem, kde žijí.

Zámek v kompozici města

Zámek je nejstarší dochovanou budovou ve městě. Je situován přímo ve středu současného Zlína, západně od historického centra a východně od bývalého baťovského továrního areálu. Solitérní budova zámku stojí uprostřed parku na plošině těsně nad hranou strmého svahu, který park rozděluje do dvou výškových úrovní. Srostlá hmota se skládá ze čtyř třípodlažních křídel různého stáří. Křídla jsou uskupena kolem vnitřního nádvoří a tvoří jeden celek, jehož půdorys je blízký čtverci. Objem je sjednocen mansardovou střechou.
 
Díky své výjimečné poloze uprostřed otevřeného prostoru parku budova není přímou součástí žádné městské struktury. Je však výchozím bodem dvou zásadních urbanistických os celého podřevnického údolí, podle nichž bylo město v meziválečném období vystavěno. Východní osu tvoří dopravní tepna, dnešní tř. Tomáše Bati, která kolem sebe soustředí celou východní část města. Západní osou je páteřní komunikace rastru továrního areálu (dnes ul.Vavrečkova). Poloha zámku byla důležitá i pro vytyčení monumentální osy Gahurova prospektu v čele s Památníkem Tomáše Bati. V tomto smyslu v sobě budova zámku shromažďuje celé město.

Stavební vývoj zámku

Historie zámku se začala psát na konci 15. století, kdy na jejím místě stála tvrz. Její součástí byl gotický palác, který dodnes tvoří jižní křídlo zámku. Opevněný komplex zahrnoval také věž, její mohutné zdivo je dodnes patrné v labyrintu místností v přízemí východního křídla. V 16. století došlo k renesanční přestavbě tvrze, vzniklo severní křídlo, jehož podsklepení se dochovalo do dnešních dní. V první polovině 17. století byla západní hradební zeď nahrazena nově zbudovaným raně barokním křídlem. Ve druhé polovině 18. století došlo k další významné přestavbě zámku, nad sklepením zbořeného severního traktu bylo postaveno nové třípodlažní křídlo. Objekt bývalé věže byl ze severu i jihu dostavěn, čímž vzniklo východní křídlo. Celý komplex tak za přispění sjednocujícího pojetí fasád získal kompaktní objem. Nový zámecký park také pohltil zbytky okružního opevnění. V průběhu 19. století došlo k zásadním úpravám v oblasti střešní roviny. Byly zřízeny čtyři nárožní jehlanové nástavby, které nároží čtvercové hmoty výrazně akcentovaly.

Poslední velmi významnou přestavbu provedl v letech 1904-1905 Leopold Bauer. Autor do budovy vnesl silnou autorskou stopu, která předznamenávala vše podstatné, co se v oblasti architektury nastupujícího století událo. Uzavřel čtvercový půdorys zámku dostavbou jihovýchodního nároží, kam situoval monumentální schodiště. To ústilo do nového dvoupodlažního sálu zaklenutého železobetonovou klenbou. Tento hluboký a převýšený prostor bylo možné pozorovat také z balkónu, na který se vystoupalo dřevěným kruhovým schodištěm. Přítomnost této prostorové události je zásadním způsobem vyjádřena na vnějším plášti budovy. Sál se prostřednictvím dvou nebývale velkých oken otevírá do prostoru parku. Kruhové schodiště pak svou válcovou hmotou ovládá nádvoří. Ke kompaktní hmotě zámku Bauer přidal na východní a západní fasádě balkóny a objekt tak ještě více otevřel směrem k parku. Na rozdíl od všech předchozích epoch se značná  část Bauerovy práce v interiéru zámku dochovala i v měřítku detailu. Jeho úpravy pro zámek objevily fenomén prostoru. Myslím, že tato skutečnost je v kontextu města neprávem opomíjena a považuji ji z architektonického hlediska za nejcennější partie celého zámeckého komplexu.

Koncepce rekonstrukce a architektonické řešení

Historický vývoj zámku byl určujícím kritériem pro stanovení koncepce jeho rekonstrukce, ale také pro postoj ve vztahu k nových zásahům. Zámek nebo jeho jednotlivé části nevznikaly podle jedné jasně vytyčené koncepce dobového architekta či stavitele, nýbrž postupným vrstvením a srůstáním starého s novým, provázené neustálou proměnou. Každý ze zásahů sledoval nejen různé potřeby vlastníků objektu, ale také věrně odrážel ducha své doby. Tato prostá skutečnost celému organismu dodává zvláštní půvab. Návrh s touto tradicí dál pracuje, s tím rozdílem, že předem definuje prvky, které je nutno z hlediska architektonického dědictví chránit a koncepci o ně opřít. Vzhledem k povaze programu bylo jasné, že se neobejdeme bez nových zásahů. Bez nich by se však objekt proměnil v prázdný restaurovaný skanzen, jehož vznik by byl jen stěží zdůvodnitelný.

Pojetí koncepce rekonstrukce se dá rozdělit do tří základních rovin. První má za cíl rehabilitovat či restaurovat dobové prvky a navrátit prostorům původní geometrii. Očištění historické struktury od nedávných čistě účelových a nevhodných konstrukcí a nalezení její prostorové a konstrukční logiky. Nové funkční celky a konstrukce, které rehabilitované prostory obsluhují, jsou do původní historické struktury vloženy jako nezávislé objekty. Původních konstrukcí se z pravidla nedotýkají, nebo jimi pouze prostupují. Jejich materiál a geometrie je k nim sice v kontrastním vztahu, zároveň na ně však reaguje a v mnohém navazuje. Napětí, ke kterému pak komunikací mezi těmito dvěma substancemi dochází, dává vzniknout jedinečné atmosféře. V budoucnu se pak tyto objekty mohou proměňovat, nahrazovat či zcela odstraňovat, aniž by tím utrpěla restaurovaná obálka. Materiály, kterými jsou nové objekty tvořeny, jsou redukovány na ocel, beton, překližku a sklo. Tato forma rekonstrukce je uplatněna v naprosté většině interiérů hlavní třípodlažní hmoty zámku.
 
Druhou rovinou jsou radikálnější zásahy do původní struktury. Jejich rozsah se omezuje pouze na nezbytné nosné provozní a funkční prvky, které tvoří klíčovou složku programové náplně. Jejich existence však není vázána pouze na aktuální program, ale je součástí nové organizační struktury, která také počítá s proměnlivostí funkční náplně. Patří sem zejména prostory nových schodišť, ramp a nový víceúčelový sál. Přítomnost těchto zásahů v organismu budovy je citlivě propsána také do fasád. Takovéto nadřazené zásahy s sebou nesou kompromisy z pohledu rehabilitace, měly by však být zároveň nesporným kvalitativním přínosem. Stavba díky nim může dál žít a vyvíjet se.

Třetí koncepční rovinu tvoří zcela nové konstrukce, jejichž forma již není vložena do původní historické struktury, ale buď její nepříliš hodnotnou část zcela nahrazuje, nebo je k ní aditivně přidána. Je to případ objemu střešní nástavby, která nahrazuje původní podkrovní prostory a také výtahová věž stojící před jižním průčelím zámku. Kompozice těchto nových těles je s původní historickou substancí pevně provázána nejen konstrukčními danostmi, ale také prostřednictvím regulačních linií, které vychází z proporčních vztahů původní budovy. Konstrukční a materiálová složka těchto nových objemů je od stávající budovy výrazně odlišná, leč provázaná, předurčena jejími statickými možnostmi. Objem střešní nástavby, který také mění siluetu zámku, ukrývá významově nejdůležitější složku celého programu - Muzeum města Zlína. Jeho koncepce, zahrnující mimo jiné také expozici architektury, vyžaduje velké otevřené prostory s adekvátními světelnými podmínkami, kterými historická palácová dispozice zámku pochopitelně nedisponuje.

Program, provozní a dispoziční řešení

Cílem zadání je nejen iniciace vzniku nové, pro město nezbytné instituce v podobě městského muzea, ale také prostřednictvím dalších podpůrných aktivit vytvořit spojovací článek mezi historickým jádrem města a nově vznikajícím centrem ve východní části bývalého výrobního areálu. Otevřená platforma pro setkávání by měla být zdrojem poznání, ale také inspirace. Bezprostřední přítomnost parku, kam mohou aktivity také prosakovat, přitom může místu dodat neopakovatelnou atmosféru.
 
Vstup do zámku je po staletí orientován do východního průčelí. Zde je úroveň přízemí také nejblíže okolnímu terénu. Prostřednictvím průjezdu se návštěvník dostává do otevřeného nádvoří, které v rámci objektu plní roli pomyslného náměstí. Nádvorní fasády jsou ze dvou stran definovány zasklenými arkádami, které v patrech tvoří komunikační prstenec. Nejmladší, západní arkády jsou v patrech nahrazeny soustavou ramp, které obsluhují muzeum. Přízemní arkády umožňují průhledy do restaurace, nebo recepce hotelu. Oba provozy zde mají umístěny také vstupy. Do restaurace, která včetně své kuchyně vyplňuje přízemí jižního a západního křídla, je možné vstoupit také přímo z parku v ose západního průčelí zámku, prostřednictvím otevřené lodžie. Ve východním křídle zaujímá své místo kavárna. Využívá příbuzné úrovně podlahy s okolním terénem a otevírá se směrem k prostranství před východním průčelím zámku, které skýtá velký potenciál pro vnější aktivity muzea i galerie. Nezbytné provozní zázemí restaurace a kavárny je orientováno do severního křídla, kam také ústí provozní vstup, kterým se tyto provozy ve specifickém režimu zásobují. Část zázemí restaurace a hotelu, které není tolik frekventované (sklady, šatny a hygienické zázemí zaměstnanců apod.), je umístěno v suterénu, pod nádvořím v prostorech, které vznikly velmi neuvážlivě teprve před několika lety a završily tak sérii velmi nešťastných zásahů, které budovu značně poškodily. Na původním místě zůstává také výměníková stanice a obnoven bude sklep s archivem vína. Způsob využití historických sklepení nechává projekt zatím otevřený, pouze je doplňuje o nezbytné sociální zázemí a prostřednictvím schodiště umožňuje jejich přímé propojení s provozem kavárny v přízemí.

Druhé podlaží zámku je přístupné monumentálním Bauerovým schodištěm v jihovýchodním rohu zámku. Nad ním je vztyčeno těleso nového schodiště a spolu s nezbytným výtahem vytváří hlavní komunikační uzel, který propojuje všechna nadzemní podlaží. Druhé schodiště, nově umístěné v Bauerově nádvorním rizalitu, slouží i se samostatným výtahem v severním křídle hotelovému provozu. Současně však plní roli chráněné únikové cesty pro celý komplex. Přítomnost dvou výtahů zaručuje bezbariérový přístup do všech částí zámku. Bauerův převýšený sál ve druhém podlaží je nervovým centrem celého organismu zámku. Byl stvořen jako vstupní hala a k této funkci se formou recepce a informačního centra opět navrací. Odtud se návštěvník dostane ke  všem prostorům ve druhém, třetím i čtvrtém podlaží, ale také do kavárny v přízemí. Díky odstranění stropní konstrukce ve hmotě původní věže mohlo dojít k průniku dvou převýšených prostorů a také ke klíčové vazbě mezi kavárnou a recepcí. Největším prostorem podlaží je nový společenský sál. Jeho široké uplatnění přesahuje samotné aktivity umístěné v budově (obřadní síň, konference, přednášky, koncerty, divadlo, kino apod.). Je vsazen do místa s nejširším rozpětím stěn v západní části původního gotického paláce. Jeho čelní část má dvoupodlažní výšku a jeho kapacita je kolem 110 míst k sezení. V západním křídle je umístěna Galerie Václava Chada a také obchod s designovým zbožím. Zbývající prostory patra pak kromě příslušného zázemí pro návštěvníky a personál zaujímají sdílené prostory pro tvůrce v oblasti kreativních oborů.

Jižní a západní křídlo třetího podlaží slouží v plném rozsahu výstavním aktivitám muzea. Uprostřed východního křídla je umístěn velín s ostrahou celého komplexu a zázemí personálu muzea. Zbytek východního a celé severní křídlo je vyhrazeno hotelu. Dispozice hotelových pokojů využívá potenciálu vysoké konstrukční výšky a umožňuje umístit lůžko i nad hygienickou buňku, čímž se uvolní prostor pro alternativní využití hlavního prostoru (ateliér, dlouhodobější pobyty apod.)
 
Otevřené prostory muzea, které nebylo možné vklínit do komplikovaného systému krovu původní střechy, daly smysl vzniku nového čtvrtého podlaží, jehož forma svůj obsah odráží. Dispozice již působí značně uvolněně, byť navazuje na konstrukční schéma nižších podlaží. Prostor muzea disponuje třemi rozlehlými výstavními sály s různými proporcemi a odlišným způsobem přirozeného osvětlení. Největší a nejvyšší jižní sál je osvětlen se shora prostřednictvím zaskleného prostorového roštu, který je v jednom směru nakloněn tak, aby zabránil nežádoucímu průniku přímého slunečního záření do prostoru sálu. Stejně osvětlen je i menší západní sál, zde jsou však možné i průhledy do nádvoří a také do parku. Nejnižší, ale také nejširší východní sál pracuje pouze s bočním osvětlením a kromě průhledu do nádvoří návštěvníkovi otevírá také pohled na prostranství před východním průčelím zámku. Skladbu sálů ještě doplňuje malý sál v severozápadní věži, který má díky své výšce a hornímu osvětlení až sakrální charakter. Součástí muzea je i menší depozitář a dílna (muzeum nemá mít charakter sbírkové instituce). V jihozápadním rohu podlaží je umístěn odpočinkový pokoj, kde se návštěvník může posadit a na chvíli uvolnit svou pozornost a soustředění. Před sebou se mu prostřednictvím panoramatického okna otevře pohled na západní polovinu města v čele s továrním areálem a náměstím Práce. Komunikaci napříč podlažími muzea výrazně usnadňuje systém ramp. Jsou situované na opačném konci výstavních prostor než hlavní schodiště, čímž dochází k okruhu a návštěvník tak není nucen absolvovat stejnou cestu zpět ke schodišti, aby se dostal do dalšího podlaží. Pohyb po rampách navíc nabízí zážitek v podobě měnící se perspektivy při pohledu do nádvoří. Část severního křídla je i v tomto podlaží věnována hotelovým pokojům. Prostřednictvím prosklené severní stěny pokojů je možné nad korunami stromů pozorovat panorama severní části města.

Parkování, jehož rozsah je vzhledem k náročnému programu značný, je řešeno ve dvou úrovních. Pro pohotovostní, časově omezené parkování by měla sloužit nově zbudovaná stání naproti budovy bývalého pivovaru (cca 10 míst). Kapacitní parkování je potom nutno řešit koncepčně v rámci problematiky parkování celého centra. Z hlediska rozsahu pokrytí velké plochy města se jeví jako nejvýhodnější zřízení podzemního parkovacího domu v místě dnešního nadzemního parkoviště mezi zámeckým parkem a bývalým továrním areálem. V úvahu však přichází také možnost podzemního parkování pod náměstím Míru, či parkoviště v místě dnešního torza přístavby bývalého soudu.

Konstrukční a materiálové řešení

Cílem rekonstrukce je odhalit a dále aktivně pracovat s přítomnými vrstvami stavby. Nemělo by se tedy jednat o nahrazování dávno chybějících částí stavby jejich replikami, ale o vědomou návaznost a doplnění formou soudobého vyjádření. Nové prvky budou v plném rozsahu zhotoveny zcela na míru s velkým důrazem na kvalitní materiál a řemeslnou práci.

Stavební podstatu historické budovy tvoří smíšené cihelné a kamenné zdivo, které spočívá na kamenných základech. Stěny mají v přízemí značnou tloušťku (1,0-3,3m) a směrem vzhůru se postupně odhmotňují (0,9-0,6m). Převážná většina stropů v přízemí a výjimečně také v patře jsou zaklenuty cihelnými klenbami. Ostatní stropní konstrukce jsou dřevěné - trámové. Dle statického posudku je únosnost těchto dřevěných konstrukcí kritická (zatížení, které snesou, se v podstatě rovná jejich vlastní váze). Studie u většiny dřevěných stropů předpokládá jejich rozebrání a znovu sestavení v jiné koncentrovanější formě tak, aby se za pomocí původních prvků dosáhlo požadované únosnosti. Nové stropní konstrukce pak počítají s železobetonovou či ocelovou nosnou složkou. Podoba vnějších fasád bude patřičně restaurována, včetně její plastické výzdoby z druhé poloviny 18.století. V interiéru jsou stěny pokryty omítkou a malbou různého stáří a různé kvality. Záměrem je jejich hodnotné vrstvy v co největším rozsahu zpřístupnit, zrestaurovat a dokumentovat tak pohnutou historii stavby. V místech, kde byly tyto vrstvy dílem nedávných nešťastných zásahů zcela odstraněny a nahrazeny novou omítkou, bude zdivo zcela očištěno a ošetřeno pouze pačokováním, čímž bude zpřístupněna historická struktura zdiva, ale zároveň bude prostorům i nadále dominovat jejich původní geometrie. Novodobé a nefunkční výplně okenních otvorů budou nahrazeny novými výplněmi se specifickou konstrukcí z ocelových a dubových profilů. Velká část původních interiérových dveří od Leopolda Bauera a starší projdou restaurací a budou ponechány na svém místě. Některé podlahové konstrukce budou rozebrány a opětovně sestaveny, nové podlahy budou z leštěného betonu, nebo dřevěných fošen.
 
Pro zcela nové prostorové prvky (schodiště, objekty šaten, toalet apod.) bude charakteristická jednotná materiálová škála, která je redukována na beton, ocel, překližku a sklo. Podoba konstrukce nového čtvrtého podlaží, ale také konstrukce všech nových stropů, podléhá omezeným možnostem únosnosti stávajících základů. Teprve na základě podrobných sond bude možno stanovit jejich možné přitížení, či navrhnout jejich zesílení. Nosnou složku svislých i vodorovných konstrukcí nového podlaží tvoří ocelový skelet se sendvičovou konstrukcí. Velmi důležitým výrazovým prvkem je materiál vnějšího pláště, kterým je tenký olověný plech. Jeho plasticita a specifické zabarvení, které důsledkem povětrnostních vlivů brzy získá, geometrickou jasnost forem změkčují a propůjčují jim zvláštní sochařskou kvalitu.
 
Veškeré vedení technologií je soustředěno do průběžných vertikálních šachet, do suterénních prostor a také do dutin nové střešní konstrukce. Vytápění objektu prostřednictvím výměníkové stanice umístěné v suterénu stavby by mělo být zachováno. Odvodnění skleněných střech jižního a západního křídla je zajištěno mohutným chrličem, který je zaříznut do západní fasády čtvrtého podlaží.

© 2015 Pavel Míček

---

Proměna zámku Zlín
Posouzení záměru na funkční a architektonickou proměnu zlínského zámku

Nahlíženo pozorovatelem zvenčí je možné konstatovat, že Zlín se v poslední dekádě pustil zodpovědně do redefinice města. Hledání nové výchozí pozice Zlína bylo vynuceno neúprosným faktem spojeným s koncem výroby obuvi v bývalém Baťově továrním areálu. Po celé 20. století byla továrna středobodem budování a správy města. S jeho koncem se dřívější srdce města stalo hybernovanou masou, ze které přestaly vycházet jakékoliv impulsy. Ztráta orientace města byla nahrazena všeobjímající nostalgií po časech Tomáše Bati a určitou depresí, kterou bylo možné při návštěvě města pocítit. Asi nejsložitější mentální operace při promýšlení nového nastavení a strategie Zlína bylo se smířit s tím, že impulsy nebudou mít nadále jeden zdroj, ale že budou rozloženy do celé struktury města, a ba co více, že se budou časem proměňovat. Novými zdroji impulsů se stala rozvíjející se Baťova univerzita, úspěšné firmy, Zlínský kraj, ale stále častěji i občanské aktivity.

Ze strany aktivních obyvatel Zlína vzešel ostatně i podnět na další využití zlínského zámku, poté co krajské instituce zde sídlící přesídlily do nově zrekonstruovaných budov 14 a 15 v bývalém Batově výrobním areálu. Skupina lidí kolem o.p.s. Zlínský zámek, vypracovala podrobný návrh, který se zabývá novou náplní a z toho vyplývající nové podoby zámku. Hlavním cílem je vytvořit ze zámku živoucí místo, které by dokázalo vytvořit svorník mezi historickým jádrem města a nově se rozvíjejícím centrem Zlína v území Baťova areálu. Spojení historického a současného se netýká jen s tím spojených míst, ale i časového rámce - spojení historie a současnosti.

Tomáš Baťa na historickou strukturu města nahlížel jako na staré dřevo, které zdravé části města vysiluje a je zdrojem všech neduhů, se kterými se musí moderní město potýkat, a je proto nutné staré části systematicky ořezávat a celý organismus tak zmlazovat. Je proto paradoxem doby, že po uzavření výrobního areálu se tato část Zlína začala proměňovat do podoby spontánně rostlého města, ve kterém se překrývají jednotlivé vrstvy funkcí, hmot nebo významů a bez jednotné organizace se nesourodě vrší a překrývají. A opět je paradoxem doby, že tato objevená atraktivita rostlého města na území Baťova výrobního areálu znovu ohrožuje historické centrum města, tentokráte především tím, že z něj odsává některé aktivní a atraktivní prvky a začíná samovolně plnit roli městského centra.

Novou úlohou zámku je spojit a vyvážit dvě odlišně nastavené části šířeji vnímaného centra Zlína. Pro další rozvíjení centra (a Zlína samotného) je důležité, aby se mezi dvěma ohnisky objevil pro to vhodně připravený a vybavený transfokátor, mediátor či komunikátor, který dokáže vyvažovat projevy a tendence každé části a skloubit je v jeden celek. Tato úloha je zámku propůjčena jeho umístěním, neboť leží na pomyslném křížení dvou hlavních os, které Zlín protínají.

Přestavbu zámku a jeho obsahové naplnění je nutné brát i jako součást postupného dotváření veřejného prostoru města, který byl od doby Baťova Zlína zaměřen velmi jednostranně s důrazem na přehlednost (nebo také sociální i institucionální kontrolu) a komunikační nekoliznost. Kvalita městského života, která je současnými obyvateli města očekávána, je dána také kvalitou a mnohotvárností veřejného prostoru města, a je proto nanejvýš dobře, že se tvůrci nového programu rozhodli vedle ekonomicky a uživatelsky podpůrných aktivit v podobě restaurace, kavárny a hotelu zaměřit na aktivity, jež můžou v městském prostoru indukovat jeho další kvalitativní proměnu. Mám na mysli především vytvoření zázemí, které by umožnilo a vybízelo ke střetávání nejrůznějších skupin občanů, kteří se chtějí aktivně podílet na utváření podoby života ve městě.

Základním předpokladem je multifunkční sál, který umožňuje pořádání kulturních a společenských akcí. Zpřesněním nové náplně zámku je vytvoření sdílených prostor pro tvůrce v oblasti audiovize, průmyslového nebo grafického designu. Nabídka těchto prostor se může stát součástí motivačního programu, který může vzniknout v rámci spolupráce města Zlína a Baťovy univerzity a může přimět talentované studenty a tvůrce, aby po absolvování školy ve Zlíně zůstali nebo se do Zlína vraceli. Rozvedením tohoto směřování je otevření obchodu s designovým zbožím, který by byl prostředníkem mezi mladými zlínskými tvůrci a veřejností. Podpora tvůrčích osobností a kultivace prostředí je také součástí činnosti plánované Galerie Václava Chada, která se záměrně odkazuje ke jménu malíře a sochaře, s nímž se může město Zlín s hrdostí spojovat. Schopnost identifikovat se s městem, ve kterém žiji, a zažívat hrdost na to, že jsem její součástí, je spojena se znalostí jeho historie. Mapování historie Zlína a zprostředkování historických souvislostí by pak mělo být posláním městského muzea, které by se mělo soustředit na všechna historická období Zlína se speciálním důrazem na 20. století a urbanistickou a architektonickou podobu města.

Fungování městského muzea v moderním střihu vnímám jako jeden ze zásadních momentů další proměny města. Kromě toho, že takováto instituce utváří rámec pro identifikaci s dějinami města a jím samotným, stává se díky expertní znalosti historie a jejích souvislostí navigátorem pro orientaci v rozhodnutí, která mají závažnost pro současnost či budoucnost města. Závažná rozhodnutí musí být spojena s konsensem, který není možné vytvořit, pokud chybí společný jmenovatel. Schopnost kriticky reflektovat minulost je předpokladem pro dohledání společného základu dalších rozhodnutí. Zlín tvoří zcela výjimečnou kapitolu v dějinách velkého projektu moderny a stvrzení tohoto faktu v podobě atraktivních muzejních expozic a nalezení dalších forem zprostředkování dědictví spojeného s budováním moderního Zlína může významně posílit marketing města a tvorbu obrazu Zlína, kterým by se chtěl reprezentovat v rámci dalších měst v ČR a v zahraničí. Fungující muzeum v součinnosti s dalšími aktivitami situovanými do prostor zámku a jeho lokací se stává místem, na kterém návštěvník Zlína z blízkého okolí nebo vzdálených zemí může načerpat první informace o tom, co se ve městě aktuálně odehrává a zároveň zde může obdržet klíč k porozumění a uchopení města.

Pokud má být zámek schopen naplnit své nové poslání, je nezbytně nutné ho k tomuto uzpůsobit. Přizpůsobení se novému provozu musí mít ale architektonické zpracování, jehož kvalita bude součástí rozvahy o budoucnosti Zlína. Symbolická rovina celého záměru je závažná stejně jako obsahová náplň proměny zámku. Musí srozumitelně promlouvat o sebevědomí politických reprezentantů a obyvatel Zlína a jejich záměru kvalitativně rozvíjet to, co tvoří charakter města. Řešení, které nabízí architekt Pavel Míček, ukazuje jednak enormní zaujetí pro zadaný úkol, ale hlavně schopnost vyvážit provozní danosti s mimořádnou historickou a architektonickou hodnotou objektu a přitom neztratit ze zřetele, že zámek bude dokladem a součástí proměny Zlína 21. století. Jeho návrh výrazně mění současnou podobu zámku, ale zároveň promyšlenými formami odkazuje na jeho stavební historii, která předcházela radikální přestavbě podle plánů Leopolda Bauera ze začátku 20. století. Přístup, který Pavel Míček zvolil, je cesta, jak realizovat stavební rehabilitaci zámku, vyhodnotit a podtrhnout to nejzásadnější ze stavební historie zámku a přitom brát zadaný úkol jako základ promýšlení nejen dalšího využití zámeckého objektu, ale i jako výchozí bod proměny celého města.
Města, které chce stavět svoji budoucnost na aktivitě a kreativitě svých obyvatel. Pokud se tedy politická reprezentace města Zlína rozhodne předkládaný návrh využít, může si být jistá, že se pouští nikoliv do rekonstrukce zlínského zámku, ale definuje novou budoucnost města.

Rostislav Koryčánek
vedoucí Centra nových strategií CENS
Moravská galerie v Brně