Rekonstrukce Sofijského náměstí

Věc jsme navrhovali s vědomím, že jde o centrální, významově hlavní prostor Prahy 12. Je zde velký obrat lidí, Pošta, Billa, OC Modřany, OP Sofie. Zadáním investora byla shromažďovací plocha, volné místo, kde půjde pořádat trhy, demonstrace, koncerty nebo veřejné bruslení. Rozsah našeho projektu zasahuje i do spodní části, kde mají být v budoucnu dva pavilony, zeleň s cestami, jakási relaxační zóna přiléhající k této volné ploše (nyní se připravuje realizace). Původní náměstí bylo neuvěřitelně protkané veřejnou infrastrukturou zcela bez ladu a skladu, což zásadně ovlivnilo rozmístění konstrukcí, zasahujících do země. Naší odpovědí na zadání je tedy místo, kde lze spočinout, zastavit se, mluvit s někým, sednout si nebo prostě jen koukat, což ostatně býval hlavní význam veřejných prostor už od starověku. V dnešní době stále někam uháníme, cíl – zařídit, koupit, odškrtnout a zase rychle dál. Jakoby pohyb znamenal úspěch a princip světa. Místa, kam si lze sednout a přitom zažít více věcí než při stálém cestování je čím dále méně. Tzv. "pomalý" veřejný prostor patří navíc ke každému věku – teenageři, děti, důchodci – sedí na lavičkách, jsou spolu, tvoří komunity. Očistili jsme plochu od velkých betonových bazénů, kde sice zeleň byla, ale nízká, bez objemu a hmoty, zabírala plochu, nechladila ani netvořila stín. Osazujeme pár nových stromů (hlavní nálož zeleně je ale plánována dolů), zachováváme ty staré (naštěstí přežily), kolem kmenů usazujeme kruhové lavice. Věříme též v energii slova – na ploše jsou obří nápisy. Pomluva na zdi vyzařuje cosi blbého, nápis "Pavla miluje Pavla" obsahuje humor, možná i lásku a tak jsme do dlaždic nechali vyskládat slova, která podle nás evokují dobré aspekty života (bylo kolem toho se zástupci města hodně diskusí a pochybností), na schodech pak jsou k nim do stupňů vylity dovětky. Nové Sofijské má nabídnout především plochu + pár zábavných prvků – neodůvodnitelnou a nepraktickou radost. Zbyly dlaždice a tak jsme z nich vymysleli narychlo prvek, kde dnes lidé sedí, děti skáčou a hrají na schovku a mládež si u nich dává srazy. Na pár míst jsme vylili beton, kam místní mohli otisknout svou nohu, ruku, packu svého psa. Stalo se a my doufáme, že po 40 letech sem ti stejní lidé vezmou vnoučata a řeknou – toť moje noha, patřím sem, vidíš? V dolní části náměstí stála ocelová zrezivělá konstrukce, kde se jednou ročně pořádal závod Modřanský Tarzan (šplh na laně). Natřeli jsme ji, zesílili, dovnitř vložili schodiště a udělali z ní vyhlídku (výhled je pěkný až ke Zbraslavské keltské hoře, závod se obnovil, tak snad bude jeho letitý rekord vbrzku překonán), opatřili vlajkou v barvách Prahy 12. Zábradlí a schody obsadili ilegálně skejťáci, na ploše jezdí děti na kolech a koloběžkách. Ve spodní části je udělán vodní prvek, kterým děti v létě proskakují, v zimě bude sloužit k umělé bruslící ploše. Po realizaci jsme místo opakovaně navštívili a nejhezčí je vidět je plné lidí, kteří dělají přesně ty normální věci, o kterých tak intelektuálně píšeme výše. Při vymýšlení věci mě mnohokrát trkl do hlavy princip, který znali už Indiáni nebo Aboriginci a my na něj stále více kašleme – totiž princip identity neboli osobní vztah k místu.