Reduta

Až budou někdy v budoucnu historici architektury vybírat nejvýznamnější architektonickou událost, která se v Brně udála roku 2005, napíší datum 1. října - otevření zrekonstruované Reduty. Znovuotevření tohoto stánku není důležité pouze pro obec divadelní či hudební, nýbrž i pro obec architektonickou.
Reduta se, jak známo, nachází na Zelném trhu, tedy v samotném srdci naší metropole. Centrum města by mělo být městskou výkladní skříní, tahákem pro turisty, hmotnou pamětí a musí o něj být pečováno mnohem více než o jakoukoli jinou část. Je tudíž nesmírně uspokojivé, že se po nekonečných 12 letech jedna z nejvýznačnějších budov města nadechla k novému životu.
Budova Reduty není kdovíjaký architektonický skvost. Své bohatství spíše ukrývá ve svém životopise než v architektonické struktuře. Svým původem upomíná na městský palác, avšak proporce, umístění a celková hmota stavby nejsou bezvadné. Když se v roce 2000 konala soutěž na rekonstrukci Reduty, hlavním úkolem architektonických týmů bylo navrátit Redutě velkorysost a vážnost, jež jí byly po dlouhá léta upírány.
Vítězem v hojně obeslané soutěži se stalo uskupení brněnského ateliéru DRNH a nestora divadelní architektury - Miroslava Meleny. Do soutěže přihlásili provozně i dispozičně jednoduchý návrh, který si se stávající budovou velmi dobře rozuměl. O pravdivosti tohoto tvrzení svědčí i fakt, že se výsledná podoba od soutěžního návrhu takřka neliší.
Koncept nově vkládaných moderních prvků kontrastujících s historickou strukturou se stal v oblasti rekonstrukcí uznávaným východiskem a ateliér DRNH měl možnost si jej vyzkoušet již v minulosti. U rekonstrukce knihovny Jiřího Mahena na Kobližné nebo u vestavby lékárny do kaple sv. Kunhuty v Zábrdovicích můžeme vysledovat zásady, kterých se architekti drželi i v případě Reduty. Tou nejvýraznější je jasné a čitelné oddělení prvků nových od prvků stávajících, a to způsobem zcela moderním. Minimální zásah do historických konstrukcí, užívání skla, nerezové oceli, absence dekoru, elementární prostorové formy - to vše vytváří rekonstrukční rukopis ateliéru DRNH.
Atelier DRNH patří ke stoupencům soudobého minimalismu. Ve městě, kde Mies van der Rohe ukázal světu, že méně je více, nás tento fakt nevyvede z míry. Každopádně pokud osobně vstoupíte do nové Reduty, budete se muset vyrovnat s tím, že chození do divadla může vypadat i jinak, než jak jsme byli doposud zvyklí. DRNH jsou svým novátorským přístupem vyhlášeni a brněnské veřejnosti dostatečně známi. Jejich dostavba rekreačního areálu na Kraví hoře provozně nevyhovuje ani mě, a to si dovolím tvrdit, že jsem velmi vstřícným uživatelem moderní architektury. Zatímco na Kraví hoře můžeme kroutit hlavou nad dispozicí, v případě Reduty se nedá provoznímu uspořádání nic vytknout. To, co nás u Reduty zneklidňuje, je chlad moderní architektury. Chlad, který vybízí k zateplovací reakci.
Architektonické řešení Reduty je určeno k tomu, aby do něj vniknul život. Interiér atria je jako jeviště, kde zazáří životy návštěvníků. Architektura je pozadím, barevnost atria je tak mdlá, že v ní vynikne i nepříliš odvážná róba či smoking divákův, narozdíl od těžkého interiéru Mahelova divadla, kde vaše oči rozptylují tisíce detailů. Podívejme se na skleněná zábradlí atria - jakoby tu ani nechtěla být! Jak jsem pochopil z diskuse o současném divadle, existují dva tábory - přívrženci klasického divadla respektive opery a proti nim modernisté. Podobnost cítím i v architektuře a myslím si, že nepřátelům Pitínského Dalibora se nebude líbit ani atrium brněnské Reduty.
U Reduty je velmi dobře patrný rozdíl mezi divadelním sálem a navazujícími společenskými a komunikačními prostorami. Je to dáno složením projekčního týmu, kdy sál měl na starosti především architekt Melena. Pro divákovu psychiku vlídná elipsa hlediště s dřevěným obložením stojí v kontrastu ke studenému atriu. Bývalá krytá městská tržnice je připomenuta zachováním ocelovo-litinového krovu a sloupů. Prosklení střechy je vynikající. Hlediště je místem, kde si odpočinete a ponoříte se do šera, zatímco v atriu musíte žít (hrát?) své životy. Tato interpretace popisovaných prostorů mne velmi baví a po návštěvě Reduty o ní hodně přemýšlím. Netroufnu si tvrdit, že podobně uvažovali i architekti, ale výsledek mne uspokojuje.
Nebyl by to kulturní stánek bez přítomnosti výtvarného umění. DRNH velmi dobře vědí, co je současnému minimalismu vytýkáno a také vědí, jak z této slepé uličky ven. Zatímco Adolf Loos zadupal ornament hluboko pod zem, současní minimalisté spatřují v ornamentu východisko pro další rozvoj. Průkopníkem v kultivaci minimalismu je švýcarský ateliér Jacquese Herzoga a Pierre de Meurona. Tito Švýcaři začali své stavby doslova potiskovat rostlinnými motivy, popisovat písmeny, zahalovat výtvarnými žaluziemi, zkrátka začali své jednoduché formy zdobit. DRNH vyzvali ke zdobení výtvarníka Petra Kvíčalu. Jeho vklad do interiéru je velkorysý. Takřka celou podlahu atria vyplňuje jeho "kluziště", které je jednak po výtvarné, ale především po řemeslné stránce mistrné. Neviditelné trasy pohybu návštěvníků se zhmotňují na terazzové podlaze. Kvíčala pomaloval i strop kavárny, který si příjemně pohrává se světlem a vytváří zajímavé efekty. Nejvýraznější počin Kvíčalův nalezneme v patře v redutním sále, kde se nachází největší abstraktní malba v České republice. Sytě červená výmalba s nepokojnými žilkami vytváří slavnostní atmosféru a rozehřívá celý sál. Zatímco atrium je komponováno do tónů chladu, divadelní a redutní sál zvou do tepla a nabízejí hřejivou náruč. Nabízí se otázka, proč není v domě zastoupen i jiný výtvarník. Více uměleckých děl by prostor Reduty jistě zpříjemnilo, a pokud by se výtvarné dílo odlepilo od podlahy, stěn nebo stropu, bylo by to jistě ku prospěchu interiéru.
Znovuzrozená Reduta je skvělým domem na významném místě. Bude fungovat po celý den, bude lákat k návštěvě, posezení v kavárně, či k pouhému zkrácení si cesty. Reduta oživuje městské prostředí a činí tak kultivovaně. Oproti Velkému Špalíčku či Galerii Vaňkovka nabízí kulturnější prostor a ukazuje jinou alternativní cestu než rozpuštění se v konzumu. Reduta je klenotem v historii Brna a za její současnou podobu se rozhodně nemusíme stydět.

---

AUTORSKÁ ZPRÁVA

MOTTA

Reduta - Redoute ( R´dút ), fr., ve hradebnictví hradba, zdělaná způsobem polním, polostálým nebo stálým, více méně samostatná, i když je součástí souhradbí, v sobě uzavřená kolkolem, byť v hrdle pouhým tamborem, na rozdíl od hradeb s hrdlem zcela otevřeným. Upravena bývajíc podle útvaru pozemku, může míti půdorysy velmi různé, nejčastěji několikaúhlé. Jako každá hradba má i r. předprseň, barbarety pro děla, úkryty pro obsádku, prachárnu apod., před příkopem překážky atd., vůbec se sestrojuje podle všeobecných pravidel hradebnictví. Od 17. století bývají obecně nazývány redoutami maškarády, maškarní plesy.
( Ottův slovník naučný, 1899 )

Reduta ž. ( franc. ) 1. Ve starých pevnostech malý uzavřený val s příkopem. 2. Maškarní ples, budova, kde bývaly pořádány maškarní plesy a taneční zábavy vůbec.
( Slovník cizích slov Dr. Rejman, Praha, 1971 )

"Stavbu nevnímat jako prostý součet všech starých dochovaných a nově navržených prvků, ale zejména jako harmonický celek, pro který je nutno najít přesnou vyváženost proporční, prostorovou, barevnou, i světelnou a tím poodhalit nás všechny přesahující duchovní rozměr našeho konání. Nedochovanou historickou výzdobu nalézt transformovanou v současném výtvarném umění a takto se vrátit k historicky prověřenému spolupůsobení umění a architektury za účelem vytvoření slavnostní atmosféry."
( Z autorské zprávy Atelier D.R.N.H. )

HISTORIE
Budova divadla Reduta na Zelném trhu je považována za nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě. Stavební počátky dnešní budovy čitelné v jejím architektonickém organismu se kladou do 16. století, kdy zde na půdorysu několika gotických měšťanských domů vznikl renesanční Lichtenštejnský dům s palácovými rysy. Přestavba na městskou tavernu 1602-1605 proběhla ve vlivu pozdní renesance. Další stavební akce následovala koncem 70. let 17. století, tentokrát v duchu raného baroka. Vrcholně barokní přestavba městské taverny spojená s novostavbou divadla ve východním křídle proběhla v letech 1735 -1736. Po požárech v roce 1785 a 1785 došlo ke klasicistní obnově divadla, kterou provázela přeměna taverny na Redutu v pravém slova smyslu - vznikl nynější reprezentační sál. Nové hlavní schodiště bylo dostavěno po roce 1854 společně s dalšími drobnými úpravami. Poslední požár postihl divadlo 23. června 1870, divadlo zůstalo v troskách až do roku 1890-91, kdy byla postavena na místě východního křídla trojlodní tržní hala a došlo ke sjednocení průčelí do Zelného trhu. Divadelní provoz byl v budově zaveden znovu až v roce 1919, jako divadelní sál byl upraven někdejší redutní sál. V této podobě zůstal objekt zachován i po interiérových úpravách Bohuslava a Kamila Fuchse z 50. let minulého století. Budova byla na počátku devadesátých let definitivně uzavřena z důvodů havarijního stavu.

Zprávy o prvních divadelních představeních pocházejí z druhé poloviny 17. století, ještě v souvislosti s provozem městské taverny. Přestože v obecném povědomí zůstává zejména účinkování jedenáctiletého W. A. Mozarta v roce 1767, vrcholná doba rozkvětu je ohraničena letopočty 1787 a 1870. Na prknech brněnské Reduty se pak odehrálo především v první polovině 19. století vše podstatné z tehdejšího repertoáru, premiéry následovaly krátce po vídeňském uvedení, nezřídka bývaly před pražským uvedením. První české představení - zpěvohra Strašidlo ve mlejně bylo uvedeno v roce 1814, roku 1952 tu hrál jako člen Prokopovy divadelní společnosti Josef Kajetán Tyl.

REKONSTRUKCE
Na svoji zásadní rehabilitaci čekala Reduta do roku 1999, kdy proběhla veřejná architektonické soutěž vypsaná městem ve spolupráci s Českou komorou architektů. Zadáním nebylo využít celý objekt jako divadlo, ale v souvislosti s jeho historií mu navrátit i dřívější společenskou a reprezentativní funkci s možností nabídky pronajímatelných prostor v objektu.
Řešení zvolené odbornou porotou se stalo podkladem pro veškeré další projektové práce zadané vítězi soutěže, tedy Sdružení pro divadlo Reduta sestávajícího z Atelieru D.R.N.H., v.o.s. a Doc. Miroslava Meleny. V červnu bylo roku 2001 vydáno Stavební povolení a na konci roku 2001 byl ve veřejné soutěži vybrán generální dodavatel stavby (IMOS a.s.). Samotná rekonstrukce probíhala od března 2002, k červnu 2005 byla dokončena stavební část a do konce září bude doplněno interiérové vybavení. Premiéra je naplánována na 1. října 2005.

Přestože dům má slavnou, do daleké minulosti sahající historii plnou příběhů a významných událostí, je jeho fyzická materie přitom v podstatě obyčejná, neboť historie tuto materii prostřednictvím požárů a přestaveb prakticky úplně zničila. Ve vítězném architektonickém návrhu proto došlo vytýčení nového konceptu, který byl postaven na jedné straně na obnově původních půdorysů dle dochovaných archiválií a na straně druhé řešil současné potřeby soudobou, čitelně vloženou, prostorově a materiálově přesně stanovenou formou. Navržené řešení tak respektuje památkově chráněné konstrukce a prvky, celý proces navrhování a výstavby probíhal pod dohledem orgánů památkové péče.

Uvnitř objektu se pozornost soustředila zejména na obnovení původního schématu fungování dispozice okolo arkádového dvora. Cesta k naplnění tohoto cíle vedla přes vybourání všech novodobých vestaveb jak ve vnitřní dispozici, tak ve dvorní části. Tím se v plné síle vyjevila logika původního řešení a vznešená monumentalita vnitřních barokních prostor. V souladu se stanovenou koncepcí se nezbytná zázemí situovala do čitelně vložených, vestavěných, opaktním sklem opláštěných kontejnerů.
Redutní sál byl zbaven vestavěné elevace divadelního hlediště a stal se tak opět prostorem pro slavnostní a reprezentační účely.
Do východního křídla bývalé tržnice se po kompletním vybourání vnitřních konstrukcí vestavěl celý divadelní sál včetně technického a provozního zázemí. Pro diváka zůstaly viditelné historické ocelovolitinové vazníky a prosklený světlík, které se tak staly součástí interiéru divadelního sálu a díky zatemňovacímu sytému bude možné provozovat např. odpolední zkoušky za denního světla.

Absence očekávané dochované historické výzdoby v  interiérech, pociťovaná obvzlášt silně u takto významného historického objektu, vedla (vzhledem k minimálním historickým zdrojům o její původní podobě) k úvahám o její transformaci do jiné podoby. Architekti hledali soudobé výtvarné dílo, které by mělo určitou vazbu na barokní období. Při těchto úvahách se rozhodli pro výtvarníka Petra Kvíčalu, jehož abstraktní liniové velkoplošné malby jsou odkazem kdysi úzké vazby výtvarného umění a architektury. Velkoplošné malby přímo na stěnu jsou ve slavnostním Redutním sále a v kavárně, součástí atria je ornament vepsaný přímo do teracové podlahy, a to jako organické linie z třešňového dřeva lemovaného bílou mosazí.

Zrekonstruovaný objekt má několik funkcí, které se vzájemně prolínají a doplňují. Jedná se o tyto základní funkce:
- Divadelní funkce (komorní scéna Národního divadla v Brně)
- Společenská funkce (Redutní sál a přilehlé prostory )
- Komerční funkce (prodejní pronajímatelné prostory)
- Prezentační funkce (pronajímatelný salonek)
- Výstavní funkce (prostor atria, přilehlé prostory)
- Stravovací funkce (divadelní kavárna)

Zrekonstruovaná Reduta má jedno podzemní podlaží, tři podlaží nadzemní a vestavbu do krovu. V prostoru pod divadelním sálem a po dvoranou jsou vložena mezipatra technického zázemí. Vertikálně je objekt propojen dvěma schodišti, dvěma výtahy a doplňkovou chráněnou únikovou cestou z prostoru hlediště do Květinářské ulice. Zadáním bylo stanoveno neřešit sklepní prostory objektu a nechat je přístupné pro případné budoucí využití.

---

AUTORSKÝ TÝM
Současné architektonické řešení je dílem architektů z brněnského Atelieru D.R.N.H. - Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal a Eduard Štěrbák, ve spolupráci s Miroslavem Melenou za divadelní část a s výtvarníkem Petrem Kvíčalou.

Atelier D.R.N.H. byl založen roku 1990 autorizovanými architekty Antonínem Novákem a Petrem Valentou. Činnost atelieru se od počátku soustřeďuje především na architektonicky náročné stavby do historického prostředí s důrazem na kontext a genius loci daného místa. Atelier kompletně projektoval např. Rekonstrukci barokního Schrattenbachova paláce na knihovnu Jiřího Mahena v Brně na Kobližné ulici, Rekonstrukci a dostavbu sportovního areálu na Kraví hoře v Brně, Rekonstrukci kaple sv.Kunhuty na lékárnu v areálu Vojenské nemocnice v Brně, budovu Dopravního podniku města Brna v Brně na ulici Novobranské (společně s atelierem RAW) nebo Rekonstrukce objektů Strojírny a Administrativy v areálu Vaňkovka.
Projekty, návrhy a stavby atelieru jsou publikovány v domácím i v zahraničním tisku, atelier se účastní architektonických výstav a soutěží. Budova Dopravního podniku města Brna byla nominována na cenu Novostavba do historického prostředí za období z let 1989-1999, tentýž objekt byl vybrán francouzko-českou odbornou porotou k účasti na výstavě architektury v Paříži ke dnům české kultury ve Francii, stavba bazénů na Kraví hoře získala nejvyšší ocenění Grand Prix Obce architektů 2005, tituly Stavba Jihomoravského Kraje a Bazén roku a byla za Českou republiku nominována na evropskou cenu Miese van der Rohe

Miroslav Melena absolvoval obor scénografie u prof.arch. Františka Trostera na Akademii múzických umění v Praze, kde později působil jako pedagog a v roce 1996 habilitoval. Podstatnou část jeho tvorby tvoři autorská spolupráce s divadlem "Studio Ypsilon" pro které vytvořil stovku inscenací. V pozdějších letech bylo podle jeho projektu postaveno nebo rekonstruováno více než dvacet divadel a víceúčelových zařízení, k nejznámějším patří například Horácké divadlo v Jihlavě, Městské divadlo v Brně, víceúčelový sál kongresového centra v Praze, Městské divadlo v Sokolově, Divadlo na Fidlovačce v Praze.
Za rekonstrukci divadla ARCHA v Praze získal stříbrnou medaili na mezinárodní výstavě PQ 95.
Nyní přednáší jako vedoucí druhého atelieru na fakultě architektury, Technické university v Liberci a dále realizuje další divadelní projekty m.j. i v Chorvatsku.

Petr Kvíčala patří k nejvýznamnějším osobnostem české abstraktní, nezobrazující malby. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl průkopníkem v objevení a prosazení ornamentu jako jedinečného fenoménu a postupně se logicky začlenil do souvislostí aktuální malby v českém i širším kontextu. Protože navíc zkoumal, jak se malba utváří v čase a jak je vymezena v prostoru, došlo k přirozenému posunu jeho tvorby směrem k práci na architektonických projektech, v rámci kterých spolupracoval s významnými českými i zahraničními architekty.
Uspořádal více než padesát samostatných výstav, jeho práce jsou zastoupeny v řadě veřejných sbírek, realizoval díla v architektuře u nás, ve Švýcarsku a v Německu. V roce 1991 obdržel za svoji práci Čestnou cenu Jindřicha Chalupeckého.
Žije a pracuje v Brně. Věnuje se také lektorské a pedagogické činnosti na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde vede malířský ateliér.