Radnice Lalín

Zatímco současnost je utvářena právě nyní, pak minulost s budoucností mohou nabývat novou podobu. S každým okamžikem, každý nový čin umožňuje opravu toho, co již bylo vytvořeno a také propůjčuje novou podobu tomu, co by teprve mělo být uděláno. Projekt se soustavně proměňuje a stává součástí kolektivní paměti.
S tímto proměnlivým scénářem s minulostí i budoucností v neustálém zrodu se jediným jistým prvkem stává NADĚJE; jediná tvář umožňující hledět do reality.
Architektura uprostřed těchto změn zaměřuje svoji pozornost na širší způsoby chápání považující definování prostoru jen jako malou část úkolu nazývaného: budování UMĚLÉHO PROSTŘEDÍ a ATMOSFÉRY, kde se mohou odehrávat lidské aktivity. Jde o určitý způsob MOBILIZACE SVĚTA, v němž je hlavním nástrojem při komunikaci mezi jednotlivými částmi a společným CÍLEM vytvoření SCÉNÁŘŮ ROZHODNUTÍ, které budou podněcovat společnou identitu.
Návrh radnice města Lalín tak osciluje mezi přesností a pravděpodobností. Každý návštěvník může uvnitř ANTIMONUMENTÁLNÍ STAVBY, podobně jako je u mraků, jen tušit proměnlivé tvary odvozené z vlastních představ. Z různých výkladů přitom vzniká KOLEKTIVNÍ IDENTIFIKACE: někteří v objektu vidí TECHNOLOGICKOU KELTSKOU VESNICI, jiní pak barevné mraky, společenský palimpset, vzorovanou látku a podobně.
Navržená OTEVŘENÁ KOMPOZICE vznikla na matematickém podkladě definujícím způsob chování, který má výrazný dopad na dialog s autistickým okolím. Zvolený způsob dává přednost ROZČLENĚNÍ před kompaktními věcmi, TRANSPARENCI před neprůhlednými objekty a ROZLÉVÁNÍ před vymezujícím se; po sociální a architektonické stránce je objekt bez jakékoliv hierarchie.
Výsledkem je způsob vzájemné konfrontace, o níž si myslíme, že nás permanentně obklopuje, a také důležitost jejího znásobení, zesílení a rozlišení vztahů mezi LIDMI a NE-LIDSKÝM, což je hlavní otázkou při utváření přítomnosti, při níž nejsme více ani méně nic jiného, než jen malou součástí světa, který se neúnavně a bez přestávky stále otáčí...