Psychiatrické centrum Caritas v Melle

Očekávalo se otevřené náměstí.
Konkrétní místo bylo nečekané. Co se dalo očekávat.
První obhlídka.
Změna je nevyhnutelná. Změny ve zdravotnictví. Změna ve způsobu péče již tolikrát změnila celý areál. A kampus se změní ještě více, až dojde k dalším změnám ve způsobu zdravotní péči. To, co se již v kampusu změnilo, bylo pravděpodobně v danou chvíli správné. Pravděpodobně. To, co se v kampusu změní zítra, bude muset být také správné. Bezpochyby. Ale po tolika změnách je jasné, že změny dnes nemohou proběhnout samy. A už vůbec ne samy od sebe.
Jedno je však jisté: areál býval skutečným kampusem. Se specifickou identitou, a přesto tolika odlišnými identitami. Budovy ve vztahu k ne-budovám. Zahrada. Park. Zeleň.
A každá budova velikosti domu. Velký dům, ale pořád dům. S místnostmi. Z cihel a šikmou střechu. Zahrada byla plná domů. Park s pokoji.
Každý dům měl, nebo stále má, specifický prvek, který dům definuje. Bílá lodžie. Nebo téměř každý dům. Lodžie jako dveře mezi budovou a zahradou. Jako otevřená a přívětivá brána. Dveře, u kterých se můžete zdržet. K zastavení a pobytu.
Dnes se kampus stále jeví takový, jaký býval. Zároveň ukazuje, jak změny v kampusu - nové budovy - jako by nepovažovaly kampus za kampus. O což se staré budovy stále snaží.
Dnes už tomu tak není. Dnes ještě ne - ale možná za chvíli tomu tak nečekaně může být. To však nevysvětluje, proč ty změny - nové budovy - nepovažují za areál to, co tu už bylo. Ty změny jsou tam samy od sebe. Samy pro sebe. Nic víc.
Pokud dnes změny v lékařské péči opět změní areál, nebude to bez ohledu na areál jako takový. Myšlenka kampusu bude zvažována - společně s péčí.
Nejen s využitím nového, ale i s využitím toho, co tu stále ještě je. Domy.

Jozef
Sint-Jozef (Svatý Josef) je jedním z těchto domů. Pěkný dům. Dobrý dům. Ale už ne dům, který dnes může sloužit k péči. Jozef tedy odchází do důchodu. Samozřejmě, Jozef má uvolnit místo. Pro nové náměstí. Otevřené náměstí. Otevřený prostor pro venkovní aktivity. Péče dnes touží po otevřeném prostoru pro venkovní aktivity. Otázka je jasná. Otázka je srozumitelná. Péče se mění a Jozef už ji nemůže následovat.
Znamená to však, že Jozef musí uvolnit místo? Zmizet? Být zbourán? Je to jediný způsob, jak udělat místo pro změnu?
Nabízí se jiná otázka.
Jak se může Jozef změnit, aby uvolnil místo měnícím se očekáváním. Zdá se to nemožné. Dům není náměstí.
Přesto je třeba se nad touto otázkou zamyslet.
Měla by se zvážit myšlenka setkávání. Co to znamená. Co to vyžaduje. Je k tomu zapotřebí náměstí - jako takové? Nebo jde o soubor přání, záměrů a očekávání najít venkovní prostor, kde se může a může odehrávat setkání v mnoha různých podobách?
Pokud se může setkání odehrávat v mnoha různých podobách - na náměstí jako místě -, bude náměstí postačovat? Může být i více - odlišné?
Rozložit budovu Jozefa na náměstí - v mnoha různých podobách. Na místo mnoha různých podob. Otevřený prostor, a přesto stále dům.

Nástěnné zrcadlo
Možná takhle. Bez střechy. Nebo alespoň v některých částech. V jiných částech je skleněná střecha. Většina je tedy otevřená, až na pár místností. Wunderkammers - zázračné místnosti. Královský skleník. Uzavřená zahrada. Dům, který poskytuje zahradě domov.
Tak jednoduché, ale současně také složité.
Náměstí bylo otázkou, na kterou odpovídala škála možností. Místnosti, které poskytují prostor pro různé druhy péče. Bez otázek.

Lodžie
A pak ty krásné lodžie. Další a další. K návštěvě vybízející dveře. Nejen u Jozefa, ale u všech těchto domů.
Ale teď, s Jozefem, ještě o něco. O něco vyšší. A dokonce i druhý. Jozef jako Janus. Jozef jako - otevřený do všech stran.
Myšlenka lodžie, ve všech těchto domech. Jako otevřená brána mezi každým domem a zahradou. Parkem. Kampusem. Mezi intimním domem a otevřeným světem.
A možná i mezi domy. Tu a tam potulné lodžie. Lodžie, které putují a dávají putování smysl. A později možná i v nových budovách. Které se budou nadále potulovat.

Ambice
Péče se mění. Tím inspiruje své okolí. Ale kontext už se tu nachází. A může inspirovat následnou péči. Jozef jako inspirace pro měnící se péči. Péče jako inspirace pro měnícího se Jozefa.
Jozef jako nečekaný výsledek. Měnící se péče, ale ne bez Jozefa. S Jozefem. Jako kontext pro novou péči. Jako inspirace. A ne jako něco, co je třeba nechat za sebou.
Nečekané, ale přitom základní. Bez technologie. Bez pohodlí. Ale s možnostmi. Jiným čtením souvislostí, které ve výsledku dávají jiný kontext. Možná právě tím, možná právě to je dostačující.
Od úplně základního chápání k budoucím možnostem toho, co může být péče, i když pak opět v nečekané a jiné podobě.